Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

Ahojky,

tak tady máte od Izmy R.I.P. novou kapitolku k povídce Could you love me?. Vzkazuje vám, že děkuje za trpělivost a komentáře jí potěší. Zvláštní poděkování patří Nade, za její usilovné komentování. Za sebe jí musím poděkovat, protože okomentuje poctivě každou kapitolku, proto jsem se rozhodla, že se jí pokusím do Vánoc jako dárek a poděkování přeložit nějakou jednorázovku HP/LM.

Já přeji hezké čtení a prosím komentujte!

Sirina

***

2. část, 10. kapitola Milovníci zvířat

Harry žil s Anne v Javorovém městě už něco přes šest týdnů, ale připadalo mu to jako celý život. Rychle si zvykl, na tohle klidné malé městečko, a na tak přátelské lidi v něm.

Anne byla úžasná. Přijala chlapce jako svého vlastního. Harry pomáhal Anne, jak jen mohl, ale tahle práce se lišila od té u Dursleyových. Nikdo s ním nezacházel jako s domácím skřítkem.  Harryho práce byla vhodná pro chlapce jeho věku. Poklidil dům, uvařil a občas zaskočil za Anne v pekárně, když musel jít k doktorovi, nebo na nákup. Harry rád pracoval, když pracoval, neměl čas myslet na své problémy a svou minulost.

Anne přišla do pekárny a mrkla na Harryho, který se začal ihned zuřivě červenat. Byla tam Rosy. Milá, temperamentní dívka, s modrýma očima a s vlasy připomínajícími Hermionu. Měla je také tak husté a divoké, jen ne hnědé, ale medově blonďaté.

Anne si byla celkem jistá, klidně by se i vsadila, že Harry se do Rosy zamiloval a tak se ho snažila přesvědčit, aby dívku oslovil.

„Nechceš ji oslovit?“ zeptala se Anne. Harry byl tak zaneprázdněný prací, že si dokonce ani neuvědomil, kdo se ho ptá. Anne se netvářila hezky. Co mám dělat? Přemítal v duchu Harry. Je normální oslovit dívku, do které jsem nejspíš zamilovaný. Tak to asi lidé dělají, nebo ne?

Ale nedokázal si představit jejich rozhovor: „Mimochodem, dnes Vám to velice sluší. Jsem ženatý. Nechcete nějaké brambůrky? Oh, a jsem ženatý s mužem… Jo a taky jsem utekl …“

A ještě tu byl jeden problém. Harry si nebyl jistý, jestli chce, aby se ho vůbec někdo dotýkal. A když spolu dva lidé chodí, mělo by to být romantické, nejen romantické, ale i něžné a romantické. Harry si nemyslel, že by to dokázal. A pochyboval, že by se to Rose líbilo.

„Harry přestaň mučit sebe i tu nebohou dívku! Vždyť si ji nemusíš vzít, vezmi ji třeba do kina, nebo se běžte projít do parku,“ přemlouvala ho Anna. „ Docela ji chápu. Jsi takový milý chlapec a moc hezký, když jsem tě teď aspoň trochu vykrmila.“

Byla to pravda. Konečně trochu přibral. Nebylo to lehké, protože když chlapec začal žít s postarší dámou, byl až příliš vyhublý. Věděl o tom. Viděl strach, soucit a něhu v Anniných očích.

Anne pro něj znamenala mnoho. Kde by bez ní teď byl? Harry ji nechtěl přidělávat starosti, neřekl svému andělu strážnému, že má občas pocit jako by byl mimo, a bývá mu nevolno. Někdy se mu dělávalo špatně ještě před snídaní a někdy zase těsně po jídle. Když si nedal pozor, a vstal moc rychle, trpěl závratí. Doufal, že to odezní; nechtěl o tom říkat Anne. Bála by se ho nechat samotného.

Harry často vzpomínal na své přátele… Už byli zpátky v Bradavicích… ale ne to, to už není nic pro něj. Byl šťastný. S Anne a Filipem a Kate a Armandou. A dokonce i s Rosy, které byl zatím jen přítelem.

Bylo to divné. Harry právě vyzvracel, to co bývalo ještě včera steakem, ledvinkami a koláčem, vyčistil si zuby a snažil si obléct svetr a přes něj košili. Ihned to vzdal. Byla to nejdivnější věc, co se mu kdy s jeho tělem stala.

Černovlasý chlapec většinou nevěnoval valnou pozornost svému vzhledu. Nerad se na sebe díval, jeho jizva, jeho tělo… jen ošklivé vzpomínky. Ale dnes stál před zrcadlem ve velké koupelně a díval se na své bradavky, které se najednou staly tak citlivými, že si nebyl schopen přes ně přetáhnout ani hrubý svetr.

Nemohl se jich ani dotknout, natož se o ně otřít. Harry se jich nikdy nedotýkal, s výjimkou času stráveného v koupelně. Ale co mohlo ty bradavky takhle zvětšit?

A pak jeho břicho, nebo spíš břicha. Všiml si, že je to jiný pocit. Bylo to jakoby, se mu vytvořil pod kůží malý váček.

Že by takhle vypadala rakovina? No o něčem takovém nikdy neslyšel.

Harry doufal, že nemá nějakou smrtelnou nemoc, že je to jen nějaká vrozená vada.

Anne ho zavolala k snídani. Harry se rozhod popřemýšlet o tom, ale až později…

Harry zavřel dveře a šel dolů po Hardway Street. Byla to jeho každodenní trasa, připomněl si, aby nezapomněl stavit u pana Greena, u kterého kupoval mléko. Byl krásný den, sluneční paprsky ho hladily po tváři. Anne říkala, že je to volání babího léta. Podzim v Javorovém městě byl opravdu krásný. Spousty javorů a všechny zbarveny do žluté, červené a oranžové. Tohle městečko bylo stokrát hezčí než Londýn.

Po návratu z obchodu s mlékem, si Harry zašel na procházku do parku. Byl tam malý rybníček, kde plavaly kachny. Vždycky s sebou bral kousek chleba a krmil ty ptáky. Jak hloupé. Ale cítil se dobře. Chlapec doufal, že tím, že krmí kachny chlebem, dělá jim život, alespoň o trošičku lepším. No, měl trošku podezření, že by ty kachny mohli být tak nějak rozmazlené, nebyl jediný kdo, je chodil krmit, ale co vypadali spokojeně, když ho viděli.

Odložil nákup, dřepl si a házel rozpadající se chleba kachnám. Žívot bez kouzelnického světa byl tak jednoduchý, tady byl nikdo, chlapec pracující v pekárně.

Přál si tu zůstat navždy.

„Tak ty jsi milovník zvířat?“ Harry uslyšel, jak to někdo říká za jeho zády, chladným, arogantním tónem. Harry znal ten hlas. Doufal, že se mýlí. Třeba má halucinace. Mohl by mít takové štěstí?

Harrymu došlo, že musí něco udělat. Nemohl běžet, jeho nohy mu vypověděly službu, byli jak z kamene, uvízl v bujné trávě.

„Někde tady se mi ztratilo štěně. Myslím, že jste ho viděl,“ pronesl ten hlas.

Silná paže bolestně vytáhla Harryho na nohy, a pak jen ucítil škubnutí v oblasti pupíku. Přenášedlo bylo aktivováno.

Za okamžik stál Harry. Kde jinde, než před Malfoy Manor. Nebylo o tom pochyb, byl mrtvý muž. Víc mrtvý, než Skorobezhlavý Nick. Měl strach, nemohl uvěřit tomu, že se to skutečně děje. Lucius ho našel.

Lucius svíral Harryho paži velice bolestivě, když ho táhl do domu vstupní halou a v knihovně s ním hodil na sytě modré sofa. Harry měl čím dál větší strach, když viděl jak hodně je Lucius naštvaný. Hrozivě se tyčil nad chlapcem, ruce založené na své hrudi. Zlost na muže přicházela jakoby ve vlnách. Starší kouzelník zíral dolů na svého mladého manžela, který se krčil v rohu pohovky. Jeho rty a oči se zúžily zuřivostí.

„Takže,“ začal Lucius. „ Ty raději žiješ se špinavými mudly, než s těmi ke kterým patříš?“ vlastně to nebyla otázka. Lucius nečekal žádnou odpověď. Harrymu věděl, že má držet jazyk za zuby. Vždyť neměl ani hůlku.

„Podívej se na sebe! Nosíš jejich hadry! Utečeš pod rouškou noci, jako nějaký zločinec, nestaráš se o následky. Nikdy by mě nenapadlo, používat kouzlo, abych věděl o tom, kdy kdokoliv z rodiny opustí Manor. Ale kvůli svému manželovi! Bylo lehké na to zapomenout? Na to, že jsi můj manžel?“

Harry si vzpomněl na kroužek, co nosíval. Podařilo se mu, schovat ho v batohu, aby se na něj nemusel dívat.

Lucius se sklonil a chytl chlapce za bradu a až prosebně upřel svůj pohled do těch vytřeštěných zelených očí.

„Chceš, abych ti to připomněl? Co sis myslel! Víš, jaké problémy si mi způsobil? Mohl si ležet mrtvý v příkopě někde tam venku a já bych se o tom nemusel vůbec dozvědět. Pro Merlina! Chováš se jako hloupé, nezodpovědné, rozmazlené dítě co utíká před zodpovědností!“ Lucius pustil Harryho bradu. Zůstanou mu tam modřiny od toho silného stisku.

„Tři měsíce!“ pokračoval blonďatý kouzelník. „ Tři měsíce jsem nevěděl, jestli jsi živý, nebo mrtvý, a ty sis žil v té díře s těmi…. Špinavými mudly,“ poslední slovo vyslovil se znatelným odporem.

Harrymu bylo jedno, co Lucius říká o něm, ale nemohl poslouchat urážení lidí, kteří na něj byli tak hodní.

„Ty… ty!“ vyplivl Harry, postavil se a zaťal pěsti. „Neopovažuj se o nich takhle mluvit! Jsou to dobří lidé! Byli na mě milí, oni… starali se o mě a měli mě rádi…“ třásl se mu hlas.

Lucius nemohl uvěřit svým uším. Z toho co chlapec říká, vyplývalo, že ti lidé se o něj dokázali postarat lépe, než on sám…

„Starali se o tebe? Já jsem tvůj manžel, a já se o tebe postarám! A láska… co si myslíš, že je láska?“ Zesměšňoval Lucius v těsné blízkosti stojícího chlapce. Zuřil.

„To bys nepochopil,“ odsekl Harry.

Harryho oči vypadaly, jakoby plály, upírající se na Luciuse. Téměř zářily rozhořčením. Merline, ale chlapec byl tak krásný.

Lucius se ušklíbl:“ Ale ne, ty jsi ten, kdo nechápe co je láska.“ Lucius skoro zašeptal, nebezpečně zašeptal… a naklonil se blíž k Harrymu uchu.

„Radši ti to ukážu.“ Harry cítil horký dech na své kůži a otřásl se. „Víš, láska není nic z toho co si hloupý idealistický Nebelvír myslí, že to je, ach ne, ty hlupáčku… Láska není srdce, růže a bonbóny, láska není cit, láska je akce.“

Harry vyjekl, protože jedna ruka ho uchopila pod koleny a druhá pod zády. Lucius vzal mladého kouzelníka do náruče jako na svatbě. Muž byl příliš naštvaný. Udělal to pro oba dva příliš prudce.

„Co to děláš?“ Harry se svíjel a snažil se vyprostit ze sevření.

Lucius neodpověděl, ale výraz v jeho tváři byl hrozivý.

„Pusť mě! Přestaň!“ byla to více než prosba. Chlapec si byl plně vědom, že je v Malfoyově moci. Vždyť neměl dokonce ani tu hůlku.

Lucius se blížil ke dveřím od knihovny. Ignoroval Harryho protesty. Jeho výraz byl napjatý, zlostný, Harry se dál svíjel v jeho náručí, ale neúspěšně.

„Pusť mě ty hazle…!“ Hary se snažil bušit na Luciusův široký hrudník

„To je mé nové jméno? Koukám, budu tě muset naučit slušnému chování, a jak koukám nejlépe ihned,“ poznamenal chladně Lucius.

Harry začal propadat panice, když se dostali známými dveřmi do předpokoje. Byl to … bude to… zase… Ne, ne, ne to ne… Ne, prosím… ne… chlapec ztuhl…

V Luciusovi to vřelo. Spratek! Drzé štěně!

Hodil chlapce na postel. Harry se snažil odplazit na druhou stranu postele, co nejdál od muže, který připomínal ze všeho nejvíc nějakého dravce. Lucius si z toho nic nedělal. Přitáhl si Harryho zpátky, srovnal mu nohy a obkročmo si na něj sedl.

Harryho oči zaplavily slzy a začal mít potíže s dýcháním…

Jeho svetr mu byl drsně přetažen přes hlavu, pak mu Lucius roztrhl košili a knoflíky se rozletěly všemi směry. Harry ucítil hladké rty útočící na jeho kůži na krku, posunující se přes prsa, sající bradavky…

Ne, ne, ne prosím, ne, zadrž… křičel chlapec ve své hlavě. Ne, prosím… „ … Ne, Prosím, zadrž, ne, ne, neubližuj mi … Prosím, neubližuj mi… ne… zadrž… prosím! Ne!“

Harryho prosby ustaly…

Byla to poslední kapka… Bylo to, jako kdyby někdo vylil kýbl se studenou vodou přímo na Luciusovu hlavu. Podíval se na polonahého chlapce… co to dělal… Pro Merlina! Harry plakal, lapal po dechu… Co to… Sakra! To není v pořádku, Lucius zašel příliš daleko, to bylo asi jako jediné zřejmé.

Vzpomněl si, co řekl Draco … že by měl jeho syn pravdu?

Starší kouzelník pustil chlapce a skoro vyběhl z pokoje. Teď to nemohl řešit. Musel se nejdřív uklidnit.

Harry si kolem sebe obtočil přikrývku a schoulil se na jedné straně postele. Celé jeho tělo se otřásalo vzlyky.

Pokračování: 2. část, 11. kapitola

 

20.11.11 17:09
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one