Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,

tak přidávám za splněný limit novou kapitolu ke Could you love me? Je delší než obvykle, tak doufám, že to oceníte. Hezké čtení.

Limit 12!

Adelaine

***

15. Přizpůsobení

Lucius upustil knihu na zem s hlasitým plesknutím. Většinou zacházel s knihami opatrněji, ale kouzelník měl jen málo respektu pro Sunshine Whitedovenou a její Dohodnuté sňatky: Požehnání nebo prokletí? i když souhlasil s tím, že není úplně zbytečná.

Samozřejmě, většina z toho byla jen anarchistický blábol… rozhodně dělala obra vyšším, než byl. Přesto Lucius nemohl přehlížet nějaké její závěry po všem, s čím měl zkušenost. Byla v tom kapitola o diskuzích čarodějek a kouzelníků (slečna Whitedovenová trvala na nazývání jich ‘děti‘), kteří byli donuceni do nechtěných dohodnutých sňatků v mladém věku.

Nazývala donucené sňatky formou otroctví. Whitedovenová tvrdila, že ‘děti‘ nejsou dostatečně emocionálně vyspělé pro manželství nebo vztahy obecně, že starší partneři často zneužívali svou moc nad mladšími. Takový typ manželství byl destruktivní, ponižující, rozpadající se… a tak dále a tak dále. Tyto ‘děti‘ se stávaly nervózními, depresivními, onemocněly, spontánní potraty byly běžné (důvod, proč mnoho čistokrevných rodin nemělo hodně potomků – s tím Lucius nesouhlasil); také byly zaznamenány případy sebevražd…

Sebevražda… to bylo něco, čemu Zmijozel nikdy neporozumí. Přežití, sebezáchova nehledě na to, co to stojí, to byl jejich způsob. Ale Nebelvíři byli jiní. Byli obětaví, pošetilí, příliš emotivní; zbrklí… muž měl silnou potřebu zkontrolovat svého mladého manžela. Ale ne, žádný Nebelvír by se nepokusil ublížit sobě, kdyby tím ohrozil i někoho dalšího a Harry si jistě pamatuje, že je zde teď to dítě.

Oh, Merline… Lucius polkl. ‘Spontánní potraty jsou běžné‘… ne, to se prostě nemůže stát. To je nepřijatelné! Čím více Lucius přemýšlel o děťátku, tím více si na tu myšlenku zvykl a také si uvědomil pravdu, že se ve skutečnosti začíná těšit na dalšího svého syna či dceru. Malou čarodějku s jiskřivýma zelenýma očima.

Při pomyšlení, že to Lucius celé téměř pokazil. Potřeboval další skleničku.

Příští ráno snědl Harry svoji snídani tak poctivě, jak mohl. Nebylo to tak těžké, neboť vše bylo vynikající. Všiml si, že jídlo na Manoru bylo opravdu jiné než to, co skřítkové podávali v Bradavicích. Pokaždé, když Harrymu naservírovali jídlo, našel na talíři minimálně jednu věc, o které předtím ani neslyšel. Jako křepelčí vejce, čočkové klíčky a modré mléko na snídani a dezerty byly prostě ohromující.

Harry věděl, že musí jíst, protože teď se musel starat o jeden další život.

Hodně o tom přemýšlel. Jeho matka obětovala pro něj život. Jak by mohl dát svému dítěti něco míň? Nebyla to chyba miminka, že nebylo plánované ani chtěné. Život, který v něm rostl, byl nevinný a nezasloužil si trpět. Harry sám sobě slíbil, že to dítě bude minimálně chtěné.

Chlapec se skoro udusil modrým mlékem, když uslyšel zaklepání na dveře a vstoupil jeho manžel… nesoucí obrovskou kytici bílých růží.

Lucius sledoval chlapce se snídaňovým tácem na klíně a vidličkou v ruce, která se zastavila napůl cesty do cíle – úst.

„Nenech se mnou přerušovat, já jen… přinesl jsem ti nějaké květiny,“ když uviděl zmatení na Harryho tváři, začal pochybovat, jestli květiny byly dobrý nápad. Měl pocit, že tím nabídne určitou známku smíření. Místo toho pravděpodobně vypadal pošetile a možná také troufale.

Ale na změnu názoru bylo trochu pozdě; Lucius odlevitoval jednu křišťálovou vázu vedle postele, zaplnil ji vodou rychlým aguamenti a umístil do ní růže.

Harry nahlas polkl a zčervenaly mu uši. Merline! Květiny! Nikdo mu ještě nikdy nedal květiny!

Mladík se cítil nepohodlně v přítomnosti rezervovaného, čistokrevného kouzelníka s jeho dokonalými, aristokratickými způsoby, elegantními gesty a se vší autoritativní atmosférou kolem něj.

„Mohu se posadit?“ zajímal se Lucius a svou holí ukázal směrem k židli, aby přesvědčil Harryho, že ho nehodlá obtěžovat v jeho posteli… nebo tak.

Harry zaváhal, ale vzpomněl si, že se rozhodl dát svému manželi šanci nebo alespoň ho bude sledovat nějaký čas, aby věděl, jestli včera byl upřímný. Snažil se soustředit na všechny věci, co mu Malfoy řekl. Kromě toho musí myslet i na miminko… jak by se dítě cítilo, kdyby jeho rodiče nedokázali vydržet spolu v jedné místnosti.

Harry přikývl, vážně nebyl schopen najít svůj hlas.

Lucius se posadil na židli vedle Harryho postele. Mladík s rozstřepenými vlasy sklonil vidličku, ale nepokračoval v jedení.

„Nechutná ti snídaně?“ zeptal se váhavě kouzelník.

„Oh, ne, to není… chutná. Všechno je vážně dobré,“ zamumlal Harry a vytáhnut ze svého omámení začal znovu jíst.

„Je tu něco, na co by ses mě rád zeptal?“ nabídl Lucius.

Zeptat? Mohl pokládat otázky? Na co se mohl zeptat… „Proč je moje mléko modré?“ vyhrkl Harry.

Luciusovi se zkroutily koutky úst, jak se pokoušel potlačit úsměv: „Je z modré krávy. Jestli se ti nelíbí, můžeme objednat růžové, žluté nebo… ne fialové, fialové není tak dobré.“

„Oh, ne, to je v pořádku! Nevadí mi modré!“ protestoval Harry.

Nějaký čas seděli potichu, zatímco Harry jedl. Bylo to poněkud těžké ticho a hoch se necítil příjemně, když ho sledovali při jídle. Pak Lucius vstal ze svého místa.

„Půjdu tedy. Zavolej Chirpy a ona mi dá vědět, kdybys cokoliv potřeboval,“ prohlásil kouzelník a opustil ložnici svého mladého manžela a snažil se, aby to nevypadalo, jako že utíká.

Harry sledoval kytici růží. Květiny byly více než pěkné, byly jednoduše ohromující. Skvěle se hodila do pokoje s módním nábytkem, francouzskými okny a obrazy na stěnách, ale nehodila se k Harrymu, nebo to byl Harry, kdo se sem nehodil.

Lucius vypustil vzduch, který zadržoval. To bylo… napjaté… Ale to mohl očekávat. Mohl být vděčný, že na něj Harry nekřičel.

Snad to bylo ‘ano‘. Snad mu Harry dává šanci?

Lucius se neodvažoval vykládat chování svého manžela jako vše, ale tentokrát.

Odpoledne jeden z domácích skřítků Luciusovi doručil denní poštu. Sovy nelétaly přímo na Manor.

Bylo zde mnoho dobrých důvodů pro to; přesto skutečnost byla taková, že v minulosti jedna paní Malfoyová považovala sovy za ‘nehygienické‘. Proto všechna pošta byla doručována skřítkovi, který seděl u speciálního okna, kde Pošty (Malfoyův poštovní skřítek) přijímal psaní a třídil ho.

Stalo se již tradicí, že věci chodí takto, ale také to bylo praktické, protože Malfoyovi dostávali mnoho psaní každý den, které se zdvojnásobilo od té doby, co Harry Potter vstoupil do rodiny.

Některé dopisy Pošty rovnou pálil jako týdenní výhružky smrti, huláky, dopisy od Harryho fanoušků a reklamy. Zbytek dopisů byl doručován Luciusi Malfoyovi. Byla to výsada hlavy rodiny rozhodnout, zda pošta adresovaná ostatním členům rodiny se k nim dostane.

Lucius se probíral štosem dopisů. Ministerstvo, obchodní partneři, pozvánky…

Dracovo týdenní chvástání, jak si to Lucius pro sebe nazval. Roztrhl dopis a otevřel jej s pobaveným výrazem, aby viděl, co Draco píše tento týden… Aha, jako obyčejně – kňučení o nespravedlivých profesorech, hrozné jídlo, nudní spolužáci, téměř ho chytli v trapné situaci… V učebně lektvarů! Muž se zasmál.

Kdyby jen Severus věděl, ačkoli ani Lucius neoceňoval detaily. Draco byl přece jen jeho syn.

A tady to přišlo, část o tom, jak ho ‘Mudlovská šmejdka‘ a ‘Lasička‘ pronásledují… jasně, Draco skoro jistě docela přeháněl. Lucius vážně pochyboval, že by nejmladší Weasleyovic syn dotáhl jeho syna do přístěnku na košťata a dělal mu hrozné věci. Přesto dopis jeho syna nikdy nezklamal a pobavil Luciuse. Draco by měl psát beletrii…

Ano,… přátelé jeho mladého manžela… se všemi těmi problémy na to skoro zapomněl… Poslední měsíce dostal od Harryho přátel a profesorů spoustu dopisů. Ze začátku se ptali na Harryho, chtěli vědět, proč jim chlapec nepíše. Později začali vyhrožovat. Že zavolají bystrozory, budou ho žalovat; že proklejí nějakou část jeho těla.

Nejspíš byl čas s tím něco udělat.

Harry strávil den v posteli a odpoledne již rozeznal každý záhyb na sloupcích u jeho postele s nebesy, sledoval očima záhyby vinoucí se ze zdola nahoru a zpátky.

Chlapec se nudil k smrti a soužili ho špatné myšlenky. Harrymu se skoro ulevilo, když ho Chirpy informovala, že ho pan Lucius žádá, aby se k němu hoch připojil v půl šesté na večeři. A samozřejmě byl také trochu nervózní. Ještě zcela tomu muži nevěřil a bál se, že to bude velmi neohrabané.

Harry byl připraven jít, kamkoliv jít musel, když se Chirpy před ním objevila a pištěla, že pán nemůže opustit pokoj, když vypadá takto!

„Pán se převléct! Ne jít takhle!“

Harry se zamračil. Jeho džínsy byly trochu obnošené, ale hej, byly to džíny! Džíny měly vypadat poněkud ošuntěle. A kaštanový svetr byl docela pěkný; byl to dárek od Rona a Hermiony… Pak se podíval na Chirpy, která mrkala obrovskýma, slzama zalitýma očima, její spodní ret se třásl… Dobrá! Dobrá! Dobrá! Nedokázal vydržet takovýto pohled!

Výraz na Chirpyině tváři se změnil do širokého úsměvu a Harry nestačil ani mrknout a už byl vysvlečen do boxerek. „Hej!“ vykřikl a pokusil se zakrýt pažemi své téměř nahé tělo. Ale než stihl říct cokoliv dalšího, něco kolem něj zasvištělo a on stál oblečený do černých dlouhých kalhot a bílého pleteného svetru. Vypadalo to tak měkce, že Harry nemohl odolat a dotkl se toho jemného materiálu. Oh, a vskutku, svetr byl příjemnější než cokoli pleteného, čeho se předtím chlapec kdy dotýkal.

Přesto se zajímal, odkud to oblečení pocházelo. Dali mi něco po Dracovi? Nechtěl nic od toho bastarda. Ale padlo to Harrymu tak přesně, dokonce i ty kalhoty. Byl snad stejně stavěný jako Malfoy?

„Pán 'arry velmi krásný!“ zářila skřítka.

Harry otevíral pusu, že varuje to bujaré stvoření, aby tohle už nikdy neudělala… ale Chirpy se na něj dívala s takovým obdivem v očích… že z toho jednoduše upustil.

„Mohla bys mi ukázat cestu?“ zeptal se místo toho.

Samozřejmě byla Chirpy dychtivá a horlivá, aby mu vyhověla.

Harry se rozhlížel kolem. Předtím nedával moc pozor na interiér, díky okolnostem. Chodba byla dlouhá a byla v tmavě zeleném odstínu. Zdi byly pokryté gobelíny v barvě lesní zelené, podlaha byla v odstínu o trochu tmavším a dokonale čistá a nebylo na ní poznat, že tu někdo kdy chodil. Dekorace mu připomínaly Bradavice, akorát vše vypadalo daleko luxusněji – brnění (jedno z nich ho pozdravilo zdvořilou úklonou), portréty blonďatých čarodějek a kouzelníků se mu posmívaly nebo na něj zlostně zíraly. Velké, těžké, vyřezávané dveře, které vedly pravděpodobně do dalších pokojů, vypadaly, jako kdyby jich tu bylo mnoho. Některé z nich byly schované za tmavou (téměř černou, ale ve skutečnosti tmavě zelenou) sametovou drapérií.

Přesto nejúžasnější byly lampy vyzařující tlumené, jemné světlo na chodbu. Alespoň Harrymu se líbily nejvíce. Tyto lampy byly jednoduché koule, visící na měděných řetězech z háků po stranách chodeb. Ale nejlepší byly malé víly třepotající se uvnitř kopulí a očividně vyzařovaly světlo. Bylo to tak roztomilé. Tmavovlasý chlapec se na chvíli zastavil a pozoroval je.

Procházka skončila příliš brzy pro zvědavého mladého chlapce, jak se zastavili přede dveřmi, které se sestávaly ze dvou částí; také velké a ozdobené řezbami a klikami ve tvaru hadů.

Chirpy otevřela jednu stranu dveří, pokynula Harrymu, aby pokračoval a tak chlapec vstoupil dovnitř.

Soukromá jídelna Luciuse Malfoye byla dekorovaná jako většina panských sídel, dávala najevo bohatství a dobrý vkus, reprezentující tradici a rodinné dědictví.

Překvapivě byl pokoj veden v různých odstínech hnědé, některé byly dočervena, jiné kaštanové. Zřejmě zelená nebyla převažující barva na Malfoy Manor.

Zemité tóny společně se vznášejícími se svícemi a hořícím krbem vytvářely útulnou atmosféru. Na zdi viselo několik kreseb, ale žádný nevypadal jako portrét minulých Malfoyů. Harry rozuměl, proč tomu tak je – bylo by nemožné jíst, když na vás někdo zírá nebo se vysmívá a počítá vám kousnutí. Všechny kresby byly nehybné, ale stejně živé, znázorňovaly ovoce a květiny, tak odlišné od aktivních a mluvících portrétů, ale velmi uklidňující.

Byla zde sedačka pro dva a dvě křesla u krbu a malý čtvercový stolek vprostřed místnosti a dvě vycpávané židle. Lucius už na jedné z nich seděl.

Avšak jakmile Harry vstoupil, blonďatý kouzelník rázem vstal ze svého místa, aby pomohl Harrymu se židlí. Když byl hoch usazen, Lucius mu mile nabídl, že ho obslouží. Mladší muž byl vážně tou nabídkou překvapený, proč by ho pán na Manoru obsluhoval, když to může nařídit domácímu skřítkovi? Možná to byl nějaký kouzelnický zvyk, o kterém nic nevěděl.

Harry jen přikývl, když mu Lucius nabídl něco, co vypadalo jako bramborová kaše a pak tři druhy masa a mnoho rozličné zeleniny. Pochyboval, že by tady podávali nějaké špatné jídlo a Harry nebyl vybíravý. Poté co prakticky žil o suchém toustu a fazolích u Dursleyových…

Měl štěstí, že Petunie byla přesvědčená, že ke každému jídlu musí mít zeleninu, protože moderní rodiny se staraly o své zdraví, správně? Samozřejmě, jelikož Vernon a Dudley nesnášeli cokoliv zdravého, zelenina vždy skončila u Harryho.

Podle všeho Lucius k večeři měl víno, ale Harry byl spokojený se svým dýňovým džusem.

Když dojedli hlavní jídlo, starší kouzelník oznámil, že je čas na dezert, který se okamžitě objevil před nimi. Vypadal jako květina.

„To jsou cukrem potažené růžové orchideje se skořicí a zmrzlina s příchutí jablkového koláče. Je to velmi dobré,“ vysvětloval Lucius, když si všiml Harryho zmatení.

A samozřejmě, bylo to velmi dobré. Ve skutečnosti delikatesa.

Když snědli dezert, Lucius navrhl: „Nechtěl mi sis se mnou dát šálek čaje?“

Malý stůl, nepřítomnost domácích skřítků, Lucius Malfoy servírující mu jídlo a ten pokoj sám – to vše tvořilo zvláštně intimní atmosféru a dávaly Harrymu pocit… no, ne přímo nepříjemný nebo nepokojný, ne, spíše trapný a podezíravý.

A teď čaj. Na tom bylo něco extrémně intimního dát si společně čaj, ne snad? Nejen dát si džbánek čaje ke snídani, ale mít to jako samostatnou událost. Harry jen přikývl a přesunul se do sedačky vedle krbu. Lucius si zabral jedno z křesel.

To bylo dobré. Harry měl zvážit, že tím, že se posadil do sedačky, dal muži příležitost sednout si vedle něj. Bylo to jen pro něj štěstí, že Lucius toho nevyužil. Harry si nebyl jistý, jestli by snesl být teď tak blízko toho muže.

„Harry,“ začal Lucius. „Jsou tu některé věci, které musíme probrat. Chtěl bych tuto konverzaci odložit, ale naneštěstí to nemůže počkat. Jak vidíš, neinformoval jsem veřejnost o tvém zmizení. Co se toho týče, všichni jsou přesvědčeni o tom, že zůstáváš na Manoru a nekontaktuješ nikoho. Tvoji přátelé se o tebe velmi obávají od té doby, co jsi odešel, a myslím si, že bychom měli najít způsob, jak je uklidnit. Jinak se obávám, že by mohli zaútočit na Manor.“

„Co musím udělat?“ zeptal se hoch nejistě. Necítil se na moc věcí právě teď. Všeho na něj prostě bylo moc. Všeho na něj bylo moc. Chtěl vidět své přátele, vážně chtěl, ale na druhou stranu, nechtěl, ale kdyby tady byli… Merline, byl tak zmatený tím, co vlastně cítí.

Luciusova ústa se zkřivila do něčeho podobné úsměvu, bylo to trochu tajemné, ale ten mladík v něm vzbuzoval velmi něžné pocity.

„Nemusíš dělat nic, co bys nechtěl. Je to tvoje rozhodnutí, co udělat, Harry. Jestli tu situaci nechceš řešit sám, jsem si jistý, že něco vymyslím, ale záleží to na tobě.“

Chlapce zalila úleva. Jeho rozhodnutí? Takže kdyby se chtěl na chvíli schovat, bylo by to v pořádku?

„Nejsem si jistý, že bych je teď chtěl vidět,“ přiznal Harry potichu.

Lucius se na to zamračil. Co se stalo s Chlapcem-který-přežil a zlatým triem? Ale chtěl trochu, tak jak jen mohl, Harryho do něčeho dotlačit: „A je tu někdo, koho bys rád viděl? Někdo, kdo by ostatní mohl ujistit, že jsi v pořádku?“

… Někdo, kdo by rozuměl a přijal to, kdo by udržel tajemství, někdo, komu může věřit, někdo, kdo se jím nikdy nepokoušel manipulovat… „Remus!“ vykřikl Harry v náhlém uvědomění.

„Prosím?“

Chlapec se začervenal studem nad svou emocionální reakcí: „Remus Lupin, profesor Lupin. Mohl by přijít?“

Lucius téměř zamrkal… Lupin? Vlkodlak? V Manoru? S portréty to bude k nevydržení další týdny po tom. Nicméně Harry zněl tak nadějně a hleděl na něj s takovým očekáváním těma velkýma, krásnýma, smaragdovýma očima…

Bylo nemožné odpovědět něco jiného než: „Samozřejmě, chceš, abych mu napsal?“

Harry šťastně přikývl, malý, stydlivý úsměv škubl koutky jeho úst, což donutilo Luciuse odpovědět vlastním malým úsměvem… Salazarovy spodky! Kouzelník se z toho vzpamatoval (ať to bylo cokoliv). Usmíval se právě na svého mladého manžela jako nějaký uctívající blázen? Téměř si slintaje do čaje… Nechutné!

Zmanipuloval ho právě Harry Potter, aby nechal do Malfoy Manoru vtrhnout vlkodlaka? Díky Merlinovi, že si to ten chlapec neuvědomil a udělal to nevědomky, jinak by na něj Lucius musel použít obliviate. A na sebe potom také… možná by stejně měl použít obliviate na sebe?

„Tak je tedy rozhodnuto,“ oznámil starší kouzelník se vší důstojností, na kterou se zmohl. „Další důležitá záležitost je tvoje… těhotenství,“ Lucius měl stále problém říkat to nahlas. „Měli bychom se rozhodnout kdy a jak to oznámíme.“

Harry ztuhl. Oznámit? V Denním věštci? Jako jejich manželství? Oh, ne, ne, ne… nikomu to nemohl dát vědět! Prostě nemohl!

Lucius si všiml očividného rozrušení svého manžela: „To je také tvoje rozhodnutí. Neudělám nic bez tvého souhlasu.“

Harry vypustil vzduch, o kterém ani nevěděl, že zadržoval. „Můžu si to rozmyslet?“ zeptal se.

„Jistě,“ souhlasil Lucius. Nebylo to naléhavé. Mohlo to počkat, jestli to potěší Harryho.

„Nicméně nebudeme schopni to skrývat dlouho a vždycky je lepší, když jsi to ty, který jako první, řekne ten příběh, protože pak si můžeš vybrat, jak to chceš říct.“

Harry zamyšleně přikývl. Pak se hoch zhluboka nadechl: „Říkal jsi, že se můžu ptát?“ zajímal se slabě.

„A tak jsem to i myslel,“ byla Luciusova odpověď.

„Pak… mohu se zeptat… Co s Anne?“

Blonďatý kouzelník se zamračil: „Kdo je Anne?“

„Ta paní. Z Javorového města. Žil jsem s ní, když… ty víš…“

Harry vypadal, jako kdyby se bál, že ho Lucius udeří nebo prokleje. Muž potlačil povzdech.

„Harry, víš, že opravdu…“ to slovo se mu lehce neopouštělo přes rty, „lituji, toho, jak jsem se k tobě choval. Netušil jsem, že ti tím způsobím tolik zármutku.“

Harry přikývl. Bylo to tak nepříjemné. Něco trapného.

Lucius si pročistil hrdlo: „Ta mudla, s kterou jsi žil? Co s ní?“

„Musí se strachovat,“ vyhrkl Harry. „Odešel jsem bez varování; musí si myslet, že se mi stalo něco zlého.“

„O to se nemusíš bát. Dostala dopis, který ji informoval, že ses vrátil ke své rodině,“ Lucius nechápal, proč je ta mudla tak důležitá, ale jestli je důležitá pro Harryho… byla to dobrá příležitost dát chlapci zřetelně najevo své úmysly, ukázat mu dobrou vůli. „Můžeš ji navštívit, jestli budeš chtít.“

Mladší kouzelník byl ohromený. Navštívit? Dovolil mu ji navštívit! Vážně? To by bylo skvělé… ne, nemohl. Nebyl by jí schopný všechno vysvětlit, říct jí pravdu, a Harry nebyl připravený lhát Anne. Byl strašný lhář a ona byla tak milá.

Chlapec zavrtěl hlavou. Jeho život byl teď tady. A nezáleželo na tom, jestli se mu to líbí nebo ne. Harry byl připoután k tomuto domu a tomuto muži vazbou, kterou nikdy nebude schopen překonat.

„Pak, možná, bys jí mohl napsat dopis?“ rozhodl se Lucius být velkorysý, ulevilo se mu, že jeho manžel není té mudlovské ženě natolik oddaný.

Harry přikývl, vykouzlil malý, velmi falešný úsměv.

Potom, co doprovodil Harryho zpátky do pokoje, hlava Malfoyovy rodiny poslala zdvořilé pozvání vlkodlakovi, ptal se, zda by mu vyhovovalo připojit se k Luciusovi a jeho manželovi na odpolední čaj.

Lucius doufal, že Věštec nepřijde na to, že si vyměňuje korespondenci s vlkodlaky. Taková věc se pravděpodobně nestala celá století. Ale co by Lucius neudělal proto, aby získal manželovu přízeň?

24.01.12 16:48
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one