Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
tak nová kapča ke Could you love me? Děkujeme všem věrným ale i nevěrným za komentáře. Hezký víkend.
Adelaine
***

18. Obavy

„Ubohý chlapec!“ vykřikla Molly Weasleyová a lomila rukama. „To je tak nespravedlivé! Chudák Harry si toho už vytrpěl dost. A teď musí žít s tím strašlivým chlapem! Lucius Malfoy není dobrý muž; to všichni vědí. Ještě jsem nepotkala slušného Malfoye! Pochybuji, že tu nějaký byl. Vůbec někdy.“

„Molly…“ pan Weasley shledal obavy své ženy nepatrně moc… přehnané? Ne, to nemohl říct. Pravděpodobně měla pravdu.

Žádný Molly!“ odsekla žena vášnivě, nenechala se umlčet svým manželem. „Víš, že mám pravdu! To monstrum právě teď ubližuje našemu Harrymu. To vážně neexistuje nic, co bychom mohli udělat?“

„Není to tak jednoduché,“ přidal se Remus ke konverzaci.

„Remus má pravdu, drahá,“ souhlasil pan Weasley. „Malfoy je bohatý a vážený kouzelník s velkým vlivem na správných místech. Dokonce ani Albus nebyl dosud schopný cokoliv udělat.“

Molly potřásla hlavou a vstala, aby všem doplnila šálky novým čajem: „Ty bys to měl vědět lépe; Albus Brumbál je příliš zaneprázdněný. Neříkám, že se nezajímá o našeho Harryho, ale nikdy se do ničeho nemíchá, dokud se ten nebohý chlapec nedostane do smrtelného nebezpečí. Nesmíme to nechat zajít až tak daleko!“

„Jsem si jistý, že Lucius Malfoy tak daleko nezajde,“ pokusil se Remus ujistit tu ženu, přece jen věděl o celé situaci více než ti ostatní.

„Remusi…“ začala paní Weasleyová s obvinění v hlase.

„Vím, Molly,“ přerušil ji Remus klidně. „Stále to není nejlepší místo pro Harryho. Já vím.“

„No,“ zamyslel se Artur. „Pokud prokážeme, že Lucius s Harrym špatně zachází, bude volný. Není mu dovoleno zneužívat jiného kouzelníka, i když jsou spolu ženatí.“

Remus si přál, aby mohl říct Weasleyovým všechno, co věděl. Nicméně nebylo na něm, aby to řekl. Nebylo to jeho tajemství. Harry byl uzavřený člověk. To už bylo zřejmé. Remus předpokládal, že bylo mnoho věcí, které ten chlapec nikdy nikomu neřekl. Harry si rád udržoval svá tajemství a Remus nechtěl ztratit důvěru toho chlapce.

Situace by byla jiná, kdyby mu hoch neposlal sovu a zvláště nepožádal, aby nikomu neříkal o jeho těhotenství. Remus teď nemohl předstírat, že nevěděl, že Harry chce, aby to zůstalo tajemstvím.

Avšak Remus sdílel znepokojení s Weasleyovými. Nelíbilo se mu to, co viděl v Malfoy Manor.

Harryho dopisy je ani trochu nepřesvědčily. To dítě by spíše nechalo, aby mu někdo stál hodinu na noze, než aby obtěžoval druhou osobu a požádal ji, aby mu z ní slezla.

Muselo tu existovat něco, co by mohli udělat, aby dostali Harryho z hadího hnízda.

***

„Rone!“ vzkřikla Hermiona. „To je Hedvika!“ Nejenom Ron, ale i všichni ostatní nebelvíři, kteří seděli blízko přátel Harryho Pottera, otočili hlavu a sledovali velikou, sněhově bílou sovu vlétnout do Velké síně a přistát na stole před nimi.

„Hedviko, holka moje, chyběla jsi nám,“ rozzářil se Ron na nádherného ptáka.

„Tady, Hedviko,“ Hermiona ji nenabídla pouze jeden plátek slaniny, ale celý talíř.

„Hej!“ zvolal Seamus Finnigan; ještě žádnou slaninu neměl, ale radši si lépe rozmyslel protestovat, když na něj jistá dívka se střapatými vlasy zlobně pohlédla.

Mezitím sova zvedla nohu, dovolila Ronovi, aby si vzal dopis, popadla nějakou svačinu a vylétla oknem.

Ron netrpělivě trhnutím rozevřel dlouho očekávaný dopis. On s Hermionou se nad ním sklonili a snažili se odradit okolní nebelvíry, kteří se do něj snažili nakouknout.

Když Ron s Hermionou dočetli, dostali se pod příval dotazů. Na většinu z nich neodpověděli. No vážně! Ti lidé měli méně studu, než Zlatoslav Lockhart, jak to Ron později komentoval, když je konečně nechali na pokoji a oni mohli probrat Harryho dopis.

Ten dopis byl psán typicky Harryho stylem. Je v pořádku, všechno je prostě v pohodě a prima a oni nemají důvod se znepokojovat… což pravděpodobně znamenalo, že se má mizerně, jeho život je učiněným peklem a Harryho přátelé by se vážně měli obávat – nějak takhle to přečetli mezi řádky.

Za koho je Harry má, že si z nich dělá srandu? Mohli říci, jak špatně na tom je, už jen když spočítali, kolikrát napsal ‚opravdu není důvod k obavám‘ v jednou dopisu.

Pětkrát opravdu-není-důvod-k-obavám tentokrát.

Ale co mohli dělat? Malfoy pravděpodobně nepouští Harryho ven ze sídla a dovolil mu napsat ten dopis jen proto, aby je uklidnil. Možná Malfoy nařídil Harrymu, aby jim napsal!

Od začátku semestru neuběhl ani jeden jediný den, kdy by nemysleli na Harryho. Nadto, když nepřicházely od něj ani sovy, dostávali se do stále větší deprese.

Zezačátku čekali čtyři týdny po Harryho svatbě, předpokládali, že Malfoy prostě nedovoluje Harrymu napsat. Avšak doufali, že se se svým přítelem potkají, až znovu začne škola.

Pak Malfoy oznámil, že jeho ‚manžel‘ se bude učit doma. To bylo více než podezřelé. Byli si jistí, že Malfoy Harrymu dělal něco strašného a Hermiona začala špatně spát obavou o to, co by to mohlo být. Vždyť to přece býval Smrtijed! Dokonce ani nevěděli, čeho byl ten muž schopný.

Pokoušeli se vytáhnout nějaké informace z Malfoye juniora. Ale bylo to jako mluvit s… hadem bez schopnosti mluvit hadím jazykem.

A pak tu byli ostatní zmijozelové, neustále se jim posmívali kvůli manželství Potter-Malfoy. Věci, které říkali, byly prostě… odporné. Otázka, jestli si Potter užívá těšit Luciuse Malfoye v posteli, nebyla to nejhorší, co říkali.

Samozřejmě to dělali, jen když Draco Malfoy nebyl v okolí. Ron s Hermionou měli podezření, že zmijozelský princ neoceňuje, když ostatní pomlouvají jeho otce. Oba nebelvíři by nikdy předtím nehádali, že si budou užívat mít hodiny společné s Malfoyem.

Avšak září přešlo a nepřišel žádný dopis. Nyní, po dvou měsících beze slova, konečně něco dostali. Týden před Halloweenem jim Harry poslal tohle příliš radostné… jak by se mohli neobávat?

***

Harryho pošta ležela na straně jejich stolku na snídani. Jejich stolek byl malý, nízký stůl, který se objevoval každé ráno mezi sedačkami a velkým křeslem, a který Lucius s Harrym používali, když snídali. Harry nerad snídal v posteli. Připomínalo mu to, jak byl nemocný. Nicméně bylo příjemné začít den pomalu. Nasnídat se hned poté, co vstane, aniž by se převlékl z pyžama, teprve poté se umýt a obléknout.

Zezačátku to bylo divné, vzbudit se a najít Luciuse Malfoye, jak sedí vedle jeho postele a pozoruje ho. Pak si na to zvykl. Poté, co Harry vstal, přesunul se na pohovku. Lucius si sedl na křeslo a snídaňový stolek se objevil. Po několika dnech se Harry uvolnil natolik, že si vzal svou deku a polštář a na pohovce si vytvořil něco jako hnízdo, takže to bylo ještě pohodlnější.

„Všiml jsem si, že jsi obdržel dopisy od svých přátel,“ Lucius ukázal na pergameny.

Harry pochopil, co ten muž ve skutečnosti tím prohlášením myslel. Lucius by chtěl vědět, co Harryho přátelé psali, ale netrval na tom.

Jeho manžel měl ve zvyku být velmi jemný a neurčitý; bylo to, jako kdyby používal nějaký druh ‚kódu‘. Harry to shledával fascinujícím a byl ještě více překvapený, když objevil, že je schopný zprávu rozluštit, alespoň nějaké z nich.

„Chtějí se se mnou sejít,“ prohlásil.

Luciusovi bylo zřejmé to, že z nějakého důvodu, jeho malý nebelvír z toho nebyl moc nadšený. Bylo přirozené, když se zmijozelové příležitostně vyhýbali svým přátelům. Znamenalo to jenom to, že ona osoba nechtěla, aby něco věděli nebo nějak zajímavě… intrikovala, ale dokonce i když nějací zmijozelové měli přátele (ne více než dva, obvykle jednoho dobrého), stále je nazývali ‚známými‘, takže technicky zmijozelové neměli přátele.

Nicméně podle čarodějky, která napsala ‚Ochočte si svého malého lva aneb Co dělat, když je vaše dítě Nebelvír‘, pokud se odcizil svým přátelům, něco bylo vážně špatně.

„Chtěl by ses s nimi setkat?“ zajímal se Lucius. Teď (podle té zatracené knihy) musel přemluvit svého manžela k rozhovoru, aniž by byl příliš přímý a neodbytný nebo by se Harry stáhl do sebe.

To bylo jiné, než s čím obvykle jednal. Pokud Draco měl problém se svými ‚známými‘, Lucius se prostě jen musel obrnit trpělivostí a přetrpět tirádu o tom, jaká je to banda nevděčných, zabedněných slimáků a vyjádřit se, jak přiměřená byla pomsta, kterou Draco vybral.

„Já… já si nejsem jistý…“ Harry zněl tak nejistě a odmítavě, jak jen někdo může být.

„Myslím, že to není špatný nápad. Mohl bys jim ukázat, že tě nenechávám nosit obojek a vodítko,“ navrhoval Lucius s trochou pobavením.

Harryho koutky se zkroutily pobavením. Nedávno přišel na to, že Lucius má smysl pro humor. Chlapec to shledával velmi vtipným, když Luciusův hlas zůstával dokonale chladný a s vážným tónem, když pronášel naprosté nesmysly nebo něco podobného, co téměř Harryho přimělo, že se chtěl smát.

„Něco tě trápí, Harry? Pokud mi řekneš, co je špatně, jsem si jistý, že budu schopný něco vymyslet,“ teď byl Lucius zcela vážný.

Harry předpokládal, že tohle je opět zmijozelská záležitost. Luciusova slova zněla jako: ‚Použiju veškeré své peníze a vliv, abych vyřešil všechny tvé potíže.‘

Harry ucítil podivný pocit ve svém břiše; tohle bylo tak… jaksi laskavé… od toho muže.

Ale jak by mohl říct Luciusovi…

Pak se Lucius nad něčím zamyslel: „Harry, proč nechceš, aby tvoji přátelé zjistili o tvém těhotenství?“

Harry zbledl a ztuhl… jak to mohl vědět? Četl Lucius jeho myšlenky? Chlapec odvrátil oči, obával se, že by mohly prozradit všechno.

„Harry… vím, že není žádný důvod pro to, abys mi věřil, ale… ujišťuji tě, že můžeš. Uvědomil jsem si své omyly a udělám všechno, co je v mé moci, abych se vyhnul jejich opakování. Mohu tě ujistit, že pro mě není nic důležitějšího, než moje rodina. Rodina nyní znamená ty a moje děti. Tím myslím obě moje děti.

Jsem starší než ty a, i když někdy chybuji, stále vím o životě hodně a není moc věcí, co bys mohl říct, čím bys mě šokoval. Měl bys mi říct, co je ve tvé mysli. Už nejsi více sám. Můžeš mě považovat za svého ochránce a jako takový ti pomohu, jakkoliv budeš potřebovat.“

Harry byl odtažitý a velmi tichý. „Já nemohu… je to jen… budou vědět…“ zašeptal. Lucius stěží slyšel svého malého manžela.

„Budou vědět co?“ Starší kouzelník vyzvídal opatrně. Cítil velmi silnou potřebu dotknout se chlapce, položit mu ruce na ramena, utěšit ho, starat se o něj a chránit.

Harry si přitáhl nohy k hrudníku a schoval svou tvář za kolena a ruce. „Budou vědět… vědět… že my… my… tu noc…“ hochův hlas se vytratil.

Lucius porozuměl.

Rád by vzal Harryho do náruče a pevně ho držel, utěšoval ho. Chtěl to tak úpěnlivě, že to skoro bolelo. Nicméně věděl, že v tuto chvílí bylo dotknout se chlapce vyloučeno.

Jsme ženatí. Není to jejich věc – to byla první myšlenka, která mu přišla na mysl – další špatný nápad.

„Nebudou tě nenávidět. Pokud budou někoho nesnášet, budu to já,“ tudy na to Lucius nechtěl jít. Byl Harry připraven pro tuto konverzaci? Jaká by byla jeho reakce? Byl lepší způsob, jak na to jít?

„Harry, neudělal jsi nic špatného. Nebyla to tvoje chyba. Znásilnil jsem tě. Nemohl jsi mě zastavit… já…“ tohle Luciuse také zraňovalo… jeho ignorance nebo spíše arogance ho proměnila v zrůdu… byl zázrak, že s ním Harry vůbec dokázal být v jedné místnosti… a co jeho ubohé pokusy o napravení chyby, za co stály? Povzdechl si, začínal se cítit mizerně a rezignovaně.

„Harry, neumíš si ani představit, jak toho lituji. Nadto jsem to já, kdo musí litovat a stydět se, jenom já. Měl bych tě nechat jít. Koupím ti dům s domácími skřítky a najmu ošetřovatelku, cokoliv chceš… pravděpodobně je pro tebe bolestné vidět mě po tom všem, co se stalo. Ačkoliv bych rád navštěvoval naše dítě, pokud mi to dovolíš…“

„Ne!“ náhlý výkřik přerušil Luciuse. Harry se díval přímo na něj, jeho oči se rozšířily a zaplnily slzami.

„Nemůžeš mě poslat pryč! Nemůžeš mě nechat samotného! A to dítě! Nemůžu ho mít samotný, já… nikdo se o mě nebude starat, o nás… Nechci být sám… Měl jsi mě! Znásilnil jsi mě… Dal jsem ti své panenství, ne, nedal. Vzal sis ho, ty, bastarde! A teď se mě chceš prostě zbavit! Využil jsi mě jako každého a teď už mě dál nepotřebuješ!“

„Harry… já… já se tak moc omlouvám, prosím, neměl jsem ani tušení,“ prosil Lucius. Pravděpodobně poprvé ve svém životě. „Není pro tebe správné, abys byl tady… není to pro tebe dobré. Matu tě. Jsi velmi zranitelný a…“

„Ne!“ Harry se vyškrábal ze svého místa a klekl si na kolena u Luciusova křesla. „Prosím, neposílej mě pryč, prosím,“ chlapec popadl Luciusovu ruku. „Může to pro mě být dobré; neubližuješ mi… nechci být sám nebo s neznámými lidmi. Neopouštěj mě!“

„Harry, musí tu být někdo další, můžeš bydlet u svých přátel. Já jsem špína, bastard, já…“ Lucius si musel připomenout, že tohle všechno říká pro manželovo dobro, dokonce i když v tom nebylo jeho srdce. Byl připravený Harryho osvobodit, ale ve skutečnosti to nechtěl.

„Nechci bydlet s nimi! Nepotřebují mě! Mají své vlastní rodiny, jsem u nich vítaný, ale stejně k nim nepatřím. Nejsem jedním z nich. Nechci být charitativní případ, ten malý, potřebný sirotek. Nechci se koukat na jejich smutné obličeje, nechci vidět jejich lítost. Prosím,“ Harryho vztek odešel; slzy mu stékaly dolů po tvářích.
„Slíbil jsi, že mi neublížíš, že se postaráš o mě a o dítě. Budeš chtít moje dítě, bude mít tvoji krev, krev je důležitá, ne snad? Naše dítě bude potřebovat rodiče; nemohu je odehnat od něj nebo ní. Vím, jaké to je.“

Dítě… tahle hysterie nemohla být dobrá pro toho malinkého…

„Prosím, slíbil jsi mi, že si mohu vybrat, a já chci zůstat tady,“ prosil Harry, vzlykaje si opíral čelo o nohy staršího kouzelníka.

Tohle bylo špatné tak mnoha způsoby… ale občas situace byla, jaká byla a lidé jednali tak, jak jednali. Lucius Harrymu zcela nerozuměl, takže se nechystal tvrdit, že ví, co je pro něj lepší a jednoduše dá chlapci to, o co žádá.

„Mrzí mě to, Harry. Tak moc mrzí… samozřejmě můžeš zůstat. Cokoliv chceš. Pojď sem. Nebude ti vadit, když tě obejmu?“ požádal muž o svolení, aby se ujistil.

„Prosím,“ zamumlal Harry slabě.

„Víš, já…“

„Ano,“ Harry věděl, co se Lucius chystal říct a ano, věděl, že by toho Lucius nezneužil.

Pak si Lucius přitáhl chlapce na klín. Nechal Harrymu zabořit hlavu do své košile a začal něžně třít hochovy záda, zatímco ten potichu brečel. Ze začátku se Harry necítil příliš pohodlně, ale pak se uvolnil a užíval si teplo a útěchu.

Chtěl zůstat s Luciusem. I když to nebylo správné. I když zároveň nechtěl. I když sám sobě nerozuměl. I když úplně ztratil soudnost.

Právě teď Harry potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral. Nechtěl s nikým bojovat; nechtěl odpovídat na žádné nepříjemné otázky. Chtěl být slabý a litovat se; ale nechtěl vidět, jak ho litují ostatní.

Harry chtěl mít někoho jenom pro sebe.

Ať byly Luciusovy city jakékoliv, bylo zřejmé, že z nějakého důvodu Harryho nelituje. Byla zde vina, obavy, kupodivu péče a snaha chránit, ale ne lítost.

Tohle bylo to, co potřeboval – být držen. I když to byl Lucius Malfoy.

Harry neviděl, že jeho manžel má také slzy v očích.

04.05.12 17:18
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one