Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

4. část, 19. kapitola

Ahojky,

tak tady máte kapitolku k Could you love me?. Věnuji ji všem kometujícím minulou: lucik, keishatko, Nade, Lucka, kali, Saskya, Ella, bacil, Catrina. Velké díky patří i betě: Hoshi. Děkuju :-)

Hezké čtení. Sirina.

***

Čtvrtá část- CO TEĎ

4. část, 19. kapitola Život jde dál

Luciusovi to trvalo nějaký čas, ale poté, co opakovaně ujišťoval rozrušeného chlapce, že může zůstat na Manor tak dlouho, jak si bude přát, tak se Harry konečně uklidnil.

Lucius tomu vůbec nerozuměl. Myslel si, že se Harry nemůže dočkat, až bude volný a bude moct od něj utéct. Ne, že by nezažil pořádnou úlevu, když zjistil, že si to myslel špatně.

Tolik to bylo zřejmé, protože chlapec ještě ležel schoulený v jeho klíně.

 „Harry,“ Lucius ho jemně uchopil za bradu a naklonil ji, aby mohl nahlédnout do jeho zářivých zelených očí.

Jemně položil prst pod bradu a tím ho donutil podívat se mu do obličeje.

„Cítíš se lépe?“

Chlapec přikývl. Zdá se, že slzy už opravdu uschly.

„To je dobře. Měl by ses opláchnout a obléknout. Chci ti něco ukázat.“

Harry poslušně slezl Luciusovi z klína a zmizel v koupelně, umyl si obličej, na kterém byly zaschlé stopy od slz a nechal Chirpy ho obléknout. Chlapec zjistil, že to bylo rychlejší a jednodušší, než se pokusit hádat s tou malou otravou.

Také se přestal znepokojovat, že by se ho skřítka pokusila obléknout do nějakého příšerného oblečení.

Harry si myslel, že Malfoyova skřítka se ho pokusí oblékat do tuhých formálních šatů- Nicméně to se nestalo. Oblečení, které mu Chirpy připravila každé ráno, bylo zcela normální i podle mudlovských norem. Samozřejmě, nebyly to džíny nebo nějaké sportovní oblečení, všechno to vypadalo docela elegantně.

Harry musel obvykle nosit černé, tmavě zelené, nebesky modré, o hodně tmavší červené jednoduché kalhoty a košili nebo svetr a pár pěkně vypadajících bot. Oblečení se zdálo být velmi jemné a drahé, některé kousky byly vyrobeny z takových materiálů, kterých se Harry nikdy předtím nedotkl. No, nemohl tvrdit, že toho ví hodně o hezkém oblečení, protože nikdy žádné neměl, ale bylo patrné, že je velmi kvalitní.

Jeden z jeho svetrů byl lehký skoro jako pírko. Harry sotva cítil, že měl něco na sobě a musel kontrolovat, jestli je vůbec oblečený. Pouze v případě, když se Chirpy snažila mu vnutit kravatu, stal se neoblomným. A když mu místo toho nabídla motýlka, Harry se na ni zamračil. Byl to Harry vs domácí skřítek- jedna:jedna. A Harry se nechtěl pokaždé převlékat před večeří!

Harry začínal tušit, že jeho oblečení nebylo Dracovo obnošené. Padne mu příliš dobře. Vzpomněl si na den, kdy přišli Luciusovi zaměstnanci nebo kdo to byl, vzít mu míru na svatební šaty. Harry si byl téměř jistý, že Lucius použil to měření při koupi nových šatů pro něj.

Zpočátku byl chlapec překvapen, že Lucius doma také nenosil formální oblečení, ale preferoval kalhoty a košili nebo svetr. Pak si na to zvykl. Harry musel uznat, že kouzelník v těch neformálních vypadá moc hezky. Znělo to hloupě-dokonce jen v jeho hlavě, ale hábity nejsou pro lidi, kteří mají hezké tělo.

Harry cítil, jak se mu do tváří hrne červeň, když vstoupil do knihovny, kde Lucius stál u krbu. Byla to dobrá věc, že na něj muž nepoužíval Legilimens, aby si přečetl jeho myšlenky, které byly poněkud… neslušné, možná?

Lucius mu pokynul ke krbu a nabídl mu trochu letaxu z misky stojící na krbové římse. Harry zaváhal, náhle se cítil trochu nervózní, ale Lucius si všiml jeho úzkosti.

„Harry, my to tu neopouštíme. Neodcházíme. Jdeme prostě jen ven a později se vrátíme, slibuji. Mám pro tebe překvapení. Bude to z kategorie dobrých překvapení.“

Nebyl moc důvtipný, ale jeden musí být občas s těmi Nebelvíry neomalený.

Lucius šel napřed. Dal Harrymu instrukce, aby napočítal do pěti, pak zvolal Nádrž Alicante a vkročil do krbu.

Když Harry klopýtal z ohniště, tak ho Lucius chytil. Silné paže stabilizovali chlapce, aby nemohl spadnout. Když Harry stál opět na nohou, měl možnost se kolem sebe rozhlédnout.

Krb sám ho překvapil. Nevypadal jako žádný, který kdy viděl. Právě naopak- tenhle vypadal jako jeskyně, byla to opravdu velká dutina, nejspíš součást nějaké ještě větší jeskyně. Nicméně, to bylo ohniště, protože v něm hořely magické plameny a ostatní čarodějové a čarodějky vystupovali z plamenů hned vedle nich.

 „Pojď sem, není slušné blokovat krb,“ vzal ho Lucius za ruku a ukázal Harrymu směrem k východu. Z toho směru přicházelo trochu jiné světlo.

Šli vedle jiných kouzelníků a vstoupili do prostorné jeskyně, která nebyla jen jeskyní. Zdálo se, že hala je plná čarodějů všech věkových kategorií- byly tu rodiny s dětmi, mladé páry a dokonce i několik velmi starých kouzelníků a čarodějek.

Hala byla velmi dobře prosvícena. Byla tam spousta rostlin, které visely z klenutého stropu, a podlaha byla pokryta mozaikou vyrobenou z malých barevných kamínků, které tvořily exotické vzorce a obrazy nějakých zvířat…

Pak si Harry všiml velkého nápisu nad klenutým průchodem, před nímž se tvořili fronty kouzelníků. VÍTEJTE V MUZEU VODNÍCH TVORŮ!

Harry náhlým vzrušením skoro vyskočil. Lucius ho vzal do kouzelnického akvária!

Vstupní poplatek byl pět galeonů, ale Harry si myslel, že by klidně zaplatil desetkrát víc, aby mohl vidět muzeum!

To místo bylo úžasné! Brilantní! Tak skvělé! Harry si byl docela jistý, že během celé dlouhé exkurze nezavřel pusu.

 Ve stěnách jeskynního systému bylo umístěno mnoho akvárií a nádrží, které byly obývány všemi druhy zvířat, které žily ve vodě.

Byly tu ryby ve všech představitelných velikostech a barvách. Některé z nich svítily, měnili barvy, jiné zpívaly a rostly jim rohy před vašima očima a dělaly spoustu jiných věcí, které si Harry ani nebyl schopný představit, že by ryby mohly dělat.

Harry viděl skutečně živého hippocampuse- mořského koníka, s hlavou a přední částí koně a zadní částí s obřím ocasem ryby.

A pak tam byla moudrá chobotnice Vito. Jestliže se jí někdo zeptal na nějakou otázku, odpověď se objevila plavající ve vodě, psaná modrými šumivými písmenky a ovšem, že byly chytré nebo vtipné… více méně.

Když se Lucius s Harrym přiblížili, tak zrovna dva dospívající chlapci otravovali Vito a ptali se na otázky… no… zdá se, že chobotnice neměla dost inteligence, aby věděla, že nemá třináctiletým odpovídat na takové neslušné otázky. Harrymu se ulevilo, když je jejich matky odehnaly pryč, protože se začal obávat, že jeho červené uši už nikdy nebudou mít svou přirozenou barvu.

Zažili ale i několik nedorozumění. Harry byl šokován, když viděl expozici, která byla věnována vodním lidem. Z hodin péče o kouzelné tvory Harry věděl, že existovalo víc druhů bytostí podobných člověku, které žili pod vodou, ty které potkal během turnaje Tří kouzelníků, byly nepříjemní, podobali se spíš utopeným lidem s tou jejich zašedlou pletí a matnýma očima.

Tohle byl ale druh mořských panen, které obývají teplejší části světa. Dvě krásné ženy se koupaly v prostorné nádrži, jejich zelené a modré vlasy plavaly kolem nich. A samozřejmě, měli ocas pokrytý lesklými šupinkami. Ty bytosti byly nádherné.

Ale to nebyl důvod, proč byl Harry tak zaskočen.

„Děje se něco?“ zeptal se Lucius, když si všiml jeho výrazu. Zatím měl výlet velký úspěch.

„Samozřejmě!“ vykřikl Harry. „ Jak… jak můžou být ty… ty mořské panny v nádrži! To je kruté!“

 Lucius úplně zcela nepochopil, co je špatně na tom, že ta zvířata jsou držena v nádrži a také to tak řekl.

Harry však měl jiný názor. Pro jednou cítil s Hermionou. „ Ale to je stejné jako otroctví! Je to kruté! Drží je tam. Jako zvířata!“

Ach, tak… Lucius se usmál, vypadal poněkud pobaveně. Harry byl tak krásný s tváří zrudlou z rozhořčení.

„Já na tom nevidím nic zábavného!“

„Harry…“ začal ho Lucius uklidňovat. „Oni nejsou otroci. Mořské panny tu pracují.“

Chlapec byl zmatený. „Pracují? Co tím myslíš?“

„Dostávají zaplaceno,“ vysvětlil Lucius.

„Ale… ale jsi si jistý?“

„Ano, jsem. Velmi jistý. Vlastně poprvé, co jsem tu byl s Dracem, jsem musel nechat zavolat ředitele, aby o tom mého syna ujistil,“ ten muž na ten den nikdy nezapomene.

„Také se obával, že tu drželi mořské panny v zajetí?“

Lucius vypadal strašně pobaveně, teda alespoň na něj. „Oh, ne. Draco chtěl, abych mu jednu koupil, nevěřil, že nejsou na prodej, můj syn byl přesvědčený, že jsou to jen výmluvy, bylo mu teprve šest.“

Harry se zamračil… A pak se zasmál, byl to jen takový malý smích, ale i přesto. Lucius byl spokojený, že je odpovědný za způsobení téhle reakce.

Harry mohl skoro vidět malého Draca, jak dupe nohou a odmítá odejít, dokud mu otec nekoupí mořskou pannu jako domácího mazlíčka.

Harry se podíval na staršího muže. Ty vzpomínky pro něj byly nejspíš cenné.

Zdálo se, že Lucius má potíže udržet si svou chladnou masku. Evidentně bylo dost těžké pro hlavu Malfoyů se uvolnit. Začal si všímat, že i když Lucius se jeví chladný jako rampouch, měl city. Pokud by ho někdo pečlivě sledoval, bylo nemožné si toho nevšimnout.

Byl tam náznak pobavení v Luciusových očích nebo stiskl pevněji rty, aby jim zabránil se zvlnit do širokého úsměvu.

Nicméně, Harry se divil, jak ten kouzelník neztrácí svůj klid. Zvlášť, když se díval na ty ryby. Nejprve si Harry myslel, že to sklo jeho a Luciusovu tvář jen odráželo, ale pak si všiml, že jeho tvář… měla malé rybí tělo, šupiny a ploutev. A také měla Luciusovu tvář…

Harry se rozesmál znovu. Ach, Merline, ryby napodobovaly jejich tváře! To bylo k popukání. Hlava Luciuse Malfoye na malém rybím těle.

Když oba muži vstoupili do malé restaurace, Harry málem zapomněl na všechno, co se ráno stalo.

Lucius se cítil docela domýšlivě. Jeho plán pracoval. Muž byl moc potěšen, že jejich výlet rozptýlil jeho malého manžela, odlákal jeho mysl z méně příjemných záležitostí.

Sedli si a tmavovlasý opálený číšník je přivítal v nějakém cizím jazyku, který Harry nepoznal a nabídl jim jídelní lístek. Ne, že by si Harry neuvědomil, že už nebyly v Británii, ale neměl moc zkušeností s cizinci nebo s cestováním, tak neznal žádné jazyky. Nechtěl se ptát Luciuse, kde přesně bylo Alicante. Harry se už tak cítil trochu hloupě, když nedokázal skrýt své nadšení.

Číšník, jehož jméno bylo Pablo (podle jmenovky) měl blýskavý úsměv, který objevil zářivě bílé zuby, ty kontrastovaly s jeho tmavou pletí. Číšník měl čokoládové hnědé oči, které vypadaly podivně intenzivněji, když se dívaly na Harryho a chlapec se z toho málem cítil nesvůj. Když Lucius upozornil na to, že nebyli místní, mladý muž přešel do zcela slušné angličtiny, nabídl jim nápoje a doporučil dnešní specialitu.

Harry se zeptal Luciuse, jestli by mohl objednat něco i pro něj, protože i když Pablo pomocí hůlky změnil menu do angličtiny, tak tomu Harry vůbec nerozuměl…

 

Lucius mu vyhověl, ale před tím mu vysvětlil, co některé z názvů znamenaly. Měli steak Al Carbon, nějaký salát, společně pak měli talíř s mořskými delikatesami, Lucius k tomu měl víno a Harry virgin mojito. Jídlo bylo zvláštní, ale naprosto vynikající. Chlapec si začal spojovat Luciuse Malfoye s dobrým jídlem a naopak.  Samozřejmě, po tom, co žil s Dursleyovými Harrymu všechno jídlo, které mu bylo dovoleno jíst připadalo dobré, ale začal si uvědomovat, že jídlo slouží i k něčemu víc, než jen k uhašení hladu.

Pak mu Lucius konečně vysvětlil, že byli ve Španělsku. Muzeum bylo umístěno v Alicante- město v blízkosti Středozemního moře bylo součástí kouzelnického Španělska a bylo postaveno před pár sty lety. Přirozeně bylo jediné svého druhu.

Po hlavním chodu se Harry u stolu omluvil a zašel navštívit Místnost pro pány.

Když se chlapec vrátil, Lucius si všiml, že se začal na židli ošívat a místo aby jedl desert, tak si s ním jen hrál.

„Děje se něco, Harry? Chtěl bys něco jiného?“ Ukázal na zmrzlinu. „To není problém.“

„Ne, ne, to je v pořádku, opravdu!“ mladý kouzelník protestoval, ale pořád vypadal nesvůj. Lucius nic neřekl, ale stále se díval na svého manžela s očekáváním. Tato strategie byla účinná, samozřejmě.

„Nejsem si jistý… podívej se…“ chlapec vytáhl proužek pergamenu z kapsy a podal to svému manželovi.

Lucius si prohlédl pergamen. Vypadalo to jako něčí letaxová adresa někde v Alicante.

„To mi dal číšník,“ vyhrkl Harry nervózně. „Co chtěl?“ zeptal se chlapec, zněl dost zmateně.

Lucius se zamračil a namířil hůlku na pergamen, řekl Revelo. Jeho oči se zúžily: „Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ Všechno mu bylo naprosto jasné, ale když viděl, že Harry byl zjevně bezradný, Lucius si nebyl jistý, jestli to chlapec bude chtít vůbec vědět.

 „Samozřejmě!“ Harry zněl uraženě. „ Chci říct...já...já jsem mladý a jsou tu věci, které nevím, ale…„ chlapec zněl dost nejistě, jako by si nebyl jistý, jestli se tomu druhému muži bude líbit, co řekne a bál se, aby nebyl potrestán. „ Nechci, aby mě pořád někdo chránil. Já…já nemám rád, když přede mnou lidé něco tají.“

Lucius to pochopil dokonale a dokonce připustil: „Harry, nebudu tě chránit, jestli to nechceš.“

Tohle bylo to, co na Luciusovi začal mít rád, nabídl mu vždycky, to co chtěl. Zacházel s Nebelvíry jinak. Albus Brumbál se vždy omluvně usmíval, Hermiona se pokoušela, aby cítil vinu, že porušil nějaká pravidla a Ron jen řekl, že je mrzutý…Lucius jen přijal jeho názor.

 „Také,“ pokračoval Lucius. „Jsem moc potěšený, že jsi jednal upřímně a všechno jsi mi řekl. Nebudu ti za to nadávat.“

Harry si uvědomil, že měl opravdu rád Luciusův přístup… něco v Luciusovi Harryho prostě nenechalo, aby jen pokrčil rameny nebo mu dal nějakou neurčitou odpověď. Možná, že začal přemýšlet o většině věcí rozumně? (Alespoň v poslední době.)

 „A o té poznámce…,“ začal Lucius a podal Harrymu pergamen.

Teď na něm nebyla adresa, ale…

Pokud se někdy unaví ty pytle peněz, víš, kam se máš odletaxovat, můj Anděli.“

Harry vykulil oči: „Co to znamená?“ Proč ho ten muž oslovil? „Co chce?“

 „Samozřejmě tebe, “ prohlásil Lucius, držel si svůj výraz prázdný a pozoroval reakci svého společníka.

„Cože? Jak? Proč…?“ Lucius se bavil a těšil, že chlapec vypadal uraženě a znechuceně. Alespoň, že nemusí mít důvod k obavám, že Harry by chtěl raději společnost nějakého mladšího kouzelníka. Shledal to velmi potěšujícím.

„Harry, víš, jak vypadáme?“

Chlapec zavrtěl hlavou, nepochopil, co mu starší muž naznačoval.

„My zjevně nejsme otec a syn. Náš věkový rozdíl je tak značný, že většina lidí přepokládá, že nemůžeme být přátelé.  Zřejmě jsem tě vzal ven, jsem cizinec a nosím snubní prsten. Většina lidí si myslí, že jsi můj mladý milenec a že s tebou podvádím svou manželku. To je také důvod, proč jsem tě vzal do ciziny, kde nás nikdo nepozná. Kromě toho, já jsem patrně bohatý, tak si tě možná vydržuji. Když tě číšník oslovil ´Anděli´ myslel přesně tohle.“

Co Lucius nezmínil, bylo, že bylo také zřejmé, že oba pocházejí z jiné třídy.

„Já…omlouvám se…nechtěl jsem, aby…,“koktal chlapec a zuřivě se červenal.

„Není třeba se omlouvat za něco, co není tvoje chyba.“

„Ale…možná jsem udělal něco…nebo….“

Lucius chtěl prohlásit, že kdyby se pokusil flirtovat s číšníkem, hodil by ho přes rameno a nesl domů dřív než by mohl říct „Adios“. Nicméně, bylo to zřejmě zbytečné. Mladý muž byl skoro bolestně nevinný. Bylo to okouzlující, opravdu. Harry si vůbec nevšímal, jestli se s ním chce někdo sblížit, nemluvě o flirtování s někým.

 „Rozhodně ne. Neudělal jsi nic špatného. Nedělej si kvůli tomu starosti.“

Později ten večer Harry ležel v posteli, ve svém pokoji, ve svém domě… jeho dům? v domě svého manžela, těhotný se svým dítětem, měl dokonce svého domácího skřítka, který byl dost hodný (ano, ano…) a přišel kdykoliv něco potřeboval nebo jen chtěl společnost…Harry se rozhodl, že by si na to zvyknul, a že měl vlastně dost hezký den.

I ta část, kdy Lucius požádal číšníka, aby jim donesl další dvě mojita, ale ujistil se, že Harry dostal virgin, protože ´jeho (pauza) těhotný (pauza) manžel´ nesměl žádné alkoholické nápoje.

Harry musel uznat, že to bylo zábavné vidět číšníka, jak zbledl, roztřásl se a rozčiloval se před nimi. Pak Lucius zašel ještě dál a vrátil mu kus pergamenu s adresou a říkal mu, že to pravděpodobně někde ztratil.

Číšník vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Vzhledem k tomu, že během celé konverzace Lucius vypadal jako žralok, který byl připravený se o svou kořist poprat, se Harry nemohl Pablovi divit.

Ten den nezkazilo dokonce ani to, když Lucius poukázal na to, že se Harry dříve či později bude muset potkat se svými přáteli tváří v tvář. Chlapec si povzdechl. Už to věděl. Nakonec se oba dohodli, že příští sobotu den před Halloweenem bude nejlepší doba na navštívení Rona a Hermiony, protože bude prasinkový víkend.

První věc, kterou Harry udělal, když se vrátili domů, bylo, že našel svůj snubní prsten a navlékl si ho na prst. Po tom, co se stalo…nechtěl, aby si lidé mysleli, že byl…nájemný chlapec nebo něco takového. On si dřív ani pořádně prsten neprohlédl, jen si ho sundal a schoval ho do své tašky, když byl na útěku.

Byl to jednoduchý zlatý kroužek. Nic zvláštního na něm nebylo. Jen to, co představoval, bylo zvláštní. To, co se dnes stalo, přesvědčilo chlapce, že preferoval, když lidé věděli, že byl ženatý s Luciusem, že s ním nespal jen pro peníze.

Harry zívl. Byl tááák unavený. Ale byl to dobrý druh únavy.

 Harry se těšil z klidu a pohody. Už se v panství necítil zamčený nebo uvězněný. Začal chodit na procházky a těšil se ze všeho, co se mu nabízelo. Kromě toho, Lucius tu vždy byl. Byl tu dopoledne, když spolu snídali a také společně večeřeli. Často se spolu procházeli nebo se Lucius připojil k Harrymu u bazénu, který si chlapec okamžitě zamiloval. Manžel ho také znova vzal na večeři do restaurace. Nebylo by na tom nic zvláštního, pokud by ta restaurace nebyla v Benátkách. Harry ani nemohl popsat, jak moc rád měl Benátky.

Knihovna a zimní zahrada se taky stala Harryho nejoblíbenějšími místy. Chlapec začal studovat v knihovně, protože Lucius tu trávil spoustu času pročítáním hromady pergamenů a psaním dopisů. Když měl Harry nějaké otázky, starší kouzelník mu na ně ochotně odpověděl. Lucius dokonce Harrymu ukázal všechna kouzla, které chlapec potřeboval znát.

Když mu starší kouzelník poprvé navrhl, aby jeho manžel zkusil kouzla i praktikovat, Harry dostal strach, kvůli kouzlení nezletilých. Nechtěl dát ministerstvu záminku k tomu, aby mu odebrali hůlku.

„Nesmysl,“ odfrkl si Lucius. „Jsi ženatý. To znamená, že jsi před zákonem dospělý a hledáček byl z tvé hůlky odejmut. Můžeš ji používat jak je ti libo. Ani jsem se nemusel obracet na ministerstvo a požádat je o tohle, protože studuješ doma, tak jsem to udělal s Dracem, než nastoupil do Bradavic.“

Luciusův výraz byl pohrdavý.

„Nikdy jsem neschvaloval politiku ministerstva. Ne, kouzelník, bez ohledu na to, jak je mladý by neměl mít zakázáno používat hůlku. Jen proto, že někteří rodiče nejsou schopni kontrolovat své děti nebo se bojí kouzel…,“ což bylo zřejmě namířeno na mudly, jejichž děti se ukázaly být kouzelníky.

Harry se na to nikdy tímhle způsobem nedíval. Všiml si, že Lucius měl velmi rozdílné a dost fascinující názory na některé záležitosti.  Projevoval jen málo ohleduplnosti k těm, kteří se o sebe nebyli schopní postarat sami.

 Když se Lucius setkával se svými obchodními partnery a dalšími důležitými osobami, Harry se obvykle přesunul do zimní zahrady. Ta mu připomínala obrovský zelený dům, kromě toho měla sférický strop. Rostla tu spousta květin, citrusových stromů, další nějaké menší stromy a popínavé rostliny. Zvlášť Harry miloval malou fontánu uprostřed zahrady a už se spřátelil se sochou víly, která stála v kašně a ráda si s ním povídala.

10.05.12 14:24
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one