Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

Ahojky,

tak tady máte další kapitolku k povídce Could you love me? Je od IZmy, vzkazuje vám, že se moc omlouvá, že se tak dlouho neozvala, ale že teď už je zpět. Komentáře jí potěší a budou pro ni další motivací.

Jinak díky patří betě- Hoshi a všem komentujícím: Nade, Lucka, bacil, kali, Ella, bibi a Abigail. Děkujeme.

Hezké čtení.

Sirina.

***

5. část, 25. kapitola Setkání

 Dospělí rozhodli, že Harry bude mít konzultace s léčitelem mysli nejméně jednou týdně v sobotu, když bude chtít, může i častěji. Ještě aby žádal, aby mu někdo lezl do hlavy častěji. Celá ta myšlenka byla směšná. Harry byl naštvaný. Nechtěl, aby mu někdo cizí lezl do hlavy, aby se v něm někdo šťoural. Jeho mysl obsahovala věci, které nikdy nikomu neřekl a chtěl, aby to tak i zůstalo.

 Nicméně, jak se tak stávalo v jeho životě velice často, Chlapec-který-přežil, nedostal možnost, rozhodnout sám za sebe.

 Jakým bylo pro chlapce překvapením, když byl poslán do kabinetu profesora OPČM. Harry věděl čí je to kancelář, protože to byla ta samá kancelář, kde navštívil Remuse Lupina během třetího ročníku, kdy tento předmět vyučoval.

 Harry zaklepal na dveře, otevřel a vstoupil.

 Profesor Rasputin seděl za stolem s brkem v ruce, nejspíš opravoval domácí úkoly. Harry se zamračil. Nevěděl, co si myslet. Od setkání z předchozího dne, nebyl profesor OPČM jeho oblíbený člověk.

 „Dobrý večer, pane Pottere. Vidím, že jste překvapený, že mě tu vidíte,“ usmál se muž vřele.

 „Ano,“ přiznal se Harry. „Všichni chtějí, aby mě viděl nějaký cvokař. Profesorka McGonagallová mě poslala sem. Nechápu, co to má co dělat s vámi.“ Nejspíš byl Harry poněkud hrubý, ale učitel OPČM nebyl zrovna někdo, kdo by ho nechával v klidu.

 Rasputin vstal a přešel kolem stolu. Přistoupil k dospívajícímu kouzelníkovi a položil mu ruku na rameno. Harry se otřásl, ale starší kouzelník dělal jako by se nic nestalo. Místo toho, odvedl chlapce na pohovku na druhé straně prostorné místnosti. „Posaďte se, prosím, pane Pottere, Harry. Doufám, že mi dovolíš říkat ti jménem, protože si budeme docela blízcí.

 Muž se významně odmlčel. „ Já budu mít co dočinění s tvým terapeutickým sezením, budu tvůj „cvokař“, jak si to nazval. Je to mudlovský výraz, že? Víš, já jsem kvalifikovaný léčitel mysli, úspěšně jsem studoval na kouzelnického psychologa.“

 To bylo pro Harryho, překvapením. Nepříjemným. „Ale vy jste můj profesor.“

 „Ano, to jsem,“ a posadil se vedle chlapce. „Ale stejně tak jsem léčitel mysli. To o čem tady budeme mluvit, nikdy neopustí tuto místnost. Můžeš mi věřit. Můžeš mi věřit,“ povzbudivě se na něj starší kouzelník usmál.

 Ale Harry mu nevěřil. Nevěřil mu vůbec. Jak má otevřeně mluvit s tímto mužem? To se nikdy nestane. Nikdy.

 „Vidím, že je to pro tebe těžké přijmout. Vždyť nemusíš říkat svým přátelům a lidem co se o tebe zajímají, to co tě trápí...“

 Chlapec jen pokrčil rameny. Nechtěl nic říkat.

 „Budeš se mnou muset mluvit, jinak ti nemůžu pomoci,“ muž položil ruku na Harryho koleno. Harry předpokládal, že to mělo být uklidňující gesto, posunul nohu a profesorova ruka spadla.

 „Poslouchejte, pane profesore,“ Harry se podrážděně podíval na muže. „Nikdy jsem neřekl, že potřebuji pomoct. Někteří lidé si myslí, že vědí líp než já, co potřebuji, a myslí si, že bych si potřeboval s někým promluvit. Nejsem tady dobrovolně. Mohou mě donutit, abych sem šel, ale nemohou mě donutit mluvit. Nechci být neuctivý, ale nechci s vámi mluvit.“

 Harry byl odvážnější než obvykle, když mluvil s některým z profesorů. Ale tohle na něj bylo prostě moc. Musel nějak protestovat. Mohli by ho potrestat, kdyby chtěli, ale on je nenechá, aby si s ním dělali, co chtějí.

 Rasputin si povzdechl. „Harry, jsem zklamaný. Co jsem udělal špatně? Jste stále naštván. Za mé chování, když jsme se poprvé setkali, se chci omluvit, opravdu jsem si neuvědomil, že je vám to nepříjemné… Přiznávám, trochu jsem si s vámi hrál, když jste tam celou dobu seděl s tak vážným výrazem ve tváři…

 „Ne,“ chlapci bylo okamžitě líto, že byl tak zlý. „Nemyslel jsem to tak. Je to jen… Lidé, co prohlašují že mě mají rádi… si myslí, že nevím, co chci, myslí si, že jsem zmanipulovaný nebo… já nevím co mají za problém, chovají se ke mně jako bych byl dítě a to já nejsem...“.

 Harry pokýval hlavou. Byla to pravda.

 „Harry musíš pochopit, že někdy jsou lidé iracionální, ale nechtějí ublížit těm, co mají rádi…“

 „To ano,“ souhlasil Harry. „To je důvod, proč je za to nemůžu nenávidět. Vím, že to myslí dobře… ale je to těžké. Štve mě to.“

 „Já vím,“ přikývl empaticky Rasputin.

 Harry si začínal myslet, že tenhle muž nebude tak špatný. Rasputil nabídl chlapci trochu heřmánkového čaje, ovesné sušenky a s pochopením ho poslouchal. Poprvé Harry mluvil s někým, kdo nebledl a vyčítavě se na něj nedíval, když mluvil o některých věcech.

 Když Harry konečně opustil kancelář profesora OPČM, uvědomil si, že oproti všemu očekávání se cítí lépe.

 To bylo minulý týden v listopadu. Harry byl ve čtvrtém měsíci těhotenství. To znamenalo, že měl pravděpodobně měsíc nebo dva, než to na něm bude vidět. Byl velmi hubený, takže vyboulenina v místech břicha bude velice nápadná. Vypadalo to divně, víc v těch místech tloustnul, vypadalo to jako by něco vyrůstalo z jeho těla, jako by se velice přejedl, nebo jako kdyby spolkl nějaký předmět. Kde je dítě, bylo jasné, na jinak mužském těle Harryho Pottera.

 To byla asi jediná viditelná změna. Doktor Tanabe Harrymu řekl, že přítomnost estrogenu v jeho těle vzrostl, ale jen málo, protože neměl žádné skutečné ženské orgány. Byla to trochu klamná reakce. Harryho tělo začalo vyrábět hormon, protože si bylo jisté, že je Harry těhotný.

 Harryho vzhled se nezměnil, nezženštil, protože Harrymu nikdy nenarostly vousy a jeho rysy nikdy neztratily jemnost dospívání. Lékouzelník zvažoval možnost, že Harry měl zvýšenou hladinu estrogenu už před otěhotněním. Ale nevěděl to jistě. Tak jako tak to na věci stejně nic neměnilo.

 Chlapec měl z toho všeho strach, ale nechtěl, aby si toho někdo všiml. Byl to další důvod, aby si z něj lidé mohli dělat legraci. Jeho život byl už tak dost komplikovaný. Věděl, že mu lidé posílají dopisy, dárky, gratulace a výhružky. Bradavičtí skřítci pilně pracovali, aby to všechno drželi od Harryho dál. Jinak by byl mladý kouzelník zahalen pergameny.

 Harry si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby se o něm všechno dostalo ven. Při té myšlence mu přeběhl mráz po zádech.

 Teď měl ale jiné starosti. Byl to měsíc, co byl donucen vrátit se do Bradavic. To znamenalo, že celý měsíc neviděl Luciuse. Psali si dopisy. Popravdě psali si hodně často a Lucius mu poslal i hodně dárků.

 Jejich korespondence neprobíhala bez povšimnutí, dostávalo se jí od lidí hodně zvláštních pohledů. Hermiona vypadala kuriosně, když se to snažila skrývat. Bylo jasné, že dívka Harrymu nerozumí, ale nechce vyvolávat žádné konflikty. Nebyla si jistá, co si má myslet a snažila se nejdřív dojít k nějakému závěru, než vyjádří svůj názor.

 Ron byl otevřeně proti. Zřejmě nedokázal ani pomyslet na Harryho a Luciuse v jedné místnosti. Vše, co se týkalo manželství, vyhnalo Rona ven z místnosti.

 A pak tu byl mladý Malfoy, který zřejmě poznal sovu, která nosila dopisy. Bylo mu jasné, že to jeho otec zasypává mladého kouzelníka dárky a jinými projevy přízně. Blondýn vypadal nešťastně. Harry neměl přesnou představu, co Zmijozela dráždí, ale nejspíš to byl fakt, že již není středem pozornosti.

 Malfoy byl nepříjemný jako vždy. Zjevně Harryho nenáviděl. A skutečnost, že je Snape dal na lektvary do dvojice, tomu taky nepřidala. No, dobré bylo, že Harry přestal mít hloupé nehody a obsah kotlíku mu přestal explodovat do obličeje. Harry necítil moc vděku. Po těch všech slovních napadáních, co musel snášet. Nesnášel toho blbečka. A ještě tu byl jeden fakt. Malfoy Junior připomínal Harrymu jeho otce. Byla to jen vzdálená podobnost, ale stačila na to, aby Harrymu připomněla vše, co mu chybí.

 Bylo pravdou, že Harrymu chyběl jeho manžel a to hodně. Touha rostla každým dnem. Jeho city se změnily. Zpočátku se chtěl Harry vrátit na Manor a za Luciusem, protože si musel přiznat, že má strach z kouzelnického světa, že má strach ze všeho a ze všech. Nyní Harry postrádal svého manžela, protože… protože mu Lucius prostě chyběl.

 Stýskalo se mu po jejich rozhovorech: jak diskutovali o knihách, které četli, jejich společné snídaně a procházky přírodou. Harry si přál moct se podívat na manželův hezký obličej a dokonalé vlasy, postrádal Luciusovi zvláštnosti, jeho velmi mužnou vůni, nebo jak se ráno probudí, a vidí Luciuse sedícího u jeho postele.

 Bylo to zvláštní. Skutečně zarážející, jak začal lpět na někom, koho zpočátku nenáviděl. Ale nebylo pomoci, to jak se Lucius k Harrymu choval od chvíle, kdy se dozvěděl, že čeká dítě, jak se snažil všechno napravit… Už to nebyl ten Lucius Malfoy, kterým Harry opovrhoval. Teď už poznal skutečného Luciuse Malfoye.

 Zítra je prasinkový víkend a Harry přesně věděl, co chce dělat se svým volným časem.

 Chlapec našel Hermionu v knihovně, seděla tam sama, zahloubaná do nějaké tlusté, zaprášené bichle, která měla co dočinění s přeměňováním. Jak čekal, Ron nebyl nikde v dohledu. Byla to přeci knihovna.

 Dívka s hustými vlasy vzhlédla a všimla si, že před ní stojí její kamarád. Ihned se rozzářila. „Harry jsem na tebe hrdá, že si se konečně rozhodl studovat!“

 Teenager se zašklebil, nechtěl ji zklamat, ale opravdu sem nepřišel studovat. „Omlouvám se Hermiono, ale přišel jsem tě o něco požádat.“

 Povzdechla si. „No doufala jsem, ale vy kluci se asi nikdy nezměníte, ale měli byste přemýšlet o svých prioritách a o své budoucnosti!“

 „Proč bych měl? Už jsem se přeci pro peníze oženil,“ řekl chlapec vážně, a jeho rty se zvlnily.

 „To není legrace,“ Hermiona po něm vrhla vyčítavý pohled.

 Harry se posadil a s klidným úsměvem jí řekl: „Je to pravda, svým způsobem, ale nepřišel jsem mluvit o tomhle. Něco od tebe potřebuji. Pomoc.“

 „Dobře, co se děje,“ řekla a najednou vypadala enthusiaticky. Harry ji nežádal o pomoc často, Harry se až příliš často spoléhal jen sám na sebe. Byla ráda, že může něco udělat pro svého nejlepšího přítele.

 „Chci ho vidět,“ zašeptal Harry, neodvažoval se podívat Hermioně do očí.

 „Vidět koho? Chceš říct… Ty – Víš – Koho?“ Hermiona zkoumala Harryho.

 Chlapec se ušklíbl. Ty – Víš – Koho?

 „Promiň.“

 „To je v pořádku. Ale ano,“ povzdechl si chlapec. „Chci se setkat s Luciusem. Já vím, co si myslíš, vím, že se ti to nelíbí… nejspíš si něco... nechci vědět co si myslíte... ale chci se s ním setkat o víkendu v Prasinkách. Už jsem poslal na panství sovu a čekám na Luciusovu odpověď.“

 Harry se nedočkavě podíval na Hermionu a čekal na její odpověď.

 „Co chceš, abych řekla?“ Hermiona se na Harryho slabě, smutně usmála.

 „Nemůžu říct, že nejsem překvapena, to ne. Je to jen o tom, že celé to manželství, tvůj manžel. Všechno je to tak neuvěřitelné. Tvůj zdravotní stav,“ a pohlédla na Harryho břicho. „Je to tak zmatené. Všechno. Ty a Lucius… Viděla jsem obřad, tvou svatbu, ale stejně je to tak neskutečné. Ty ho máš nenávidět a místo toho ho chceš vidět. Potřebuju si na to teprve zvyknout Harry.“

 Chlapec vzhlédl ke stropu, jako by tam hledal odpověď, kterou nemá.

 Hermiona se podívala na svého nejlepšího kamaráda s obavami v očích. „Harry, chci se tě na něco zeptat. Neodpovídej, pokud nechceš, ale musím se zeptat. Upřímně, co cítíš k Malfoyovi?“

 Tmavovlasý chlapec si mnul čelo, musel si to rozmyslet, než odpověděl. „Nejsem si úplně jistý, Hermiono. Není to jednoduché. Mám na mysli své pocity. Nejdřív jsem ho nenáviděl, dokonce jsem se ho bál, byl jsem naštvaný a zmatený. Litoval jsem sám sebe. Proklínal jsem svůj osud za to, že se ke mně otočil zády.

Ještě nevím. Zvykl jsem si ho mít u sebe. Jen jednu věc vím jistě. V jeho společnosti se cítím bezpečně. Jako by se mi, když jsem s Luciusem na panství, nemohlo nic stát. Potřebuju ho. Čím déle jsem bez něj, tím více se mi stýská. Zprvu jsem se nechtěl vrátit do Bradavic, ale teď tu chci zůstat, jen pořád mi Lucius chybí. Být s ním je příjemné. Vkročili jsme do toho špatnou nohou, ale teď se ke mně chová jako k princi. “

 Hermioniny hnědé oči byli smutné. „Ach, Harry, není dobré být na někom takhle nezdravě závislý. Kdybys mi řekl, že ho miluješ, bylo by to něco jiného… ale takhle mám strach. Jsi na něm závislý. Na Luciusově sídle se schováváš před problémy. To je špatné.“

 Láska? Harry se neodvažoval přemýšlet o lásce. To bylo něco neslušného, bylo špatné myslet na svého manžela a na lásku, děsilo ho to, ne neměl odvahu o tom přemýšlet. Občas jeho myšlenky zabloudily k stříbrně šedým očím, hedvábným blond vlasům a Harry musel přiznat, že na Luciusi Malfoyovi bylo něco, z čeho se mu tajil dech. Ale co to bylo?

 Těžká otázka. Harry si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď.

 „Pořád chci vidět Luciuse. Musím ho vidět,“ trval si na svém chlapec. „Možná se chci jen schovat před svými fanoušky a před světem, možná jsem jen závislý na Luciusovi, ale přesto… Lucius mi moc chybí, ne jako někdo kdo mě může schovat před vším, čemu nechci čelit, ale chybí mi jako člověk. Není to jen můj manžel, jen to taky ote… no však víš kdo je,“ Harry se podíval na břicho. Přece jen je tu někdo mohl tajně poslouchat. „Nikdo nemá právo nás rozdělit. Nikdo!“

 Hermiona se tvářila smutně. Paní Weasleyová věděla nejlíp, proč zakázat Harrymu vidět Luciuse, snažili se dostat chlapce z jeho vlivu. Byl to ještě teenager a taky Nebelvír.

 „Poslouchej,“ Harry byl frustrovaný. „Je to můj manžel. Jsem s ním ženatý. Mám právo ho vidět. Přesto mu upíráte právo navštívit mě. Jsem dost starý na to zbavit se Voldemorta, ale ne dost starý na to rozhodnout se, co chci dělat se svým životem. Každý mě chce řídit: Weasleyovi, Remus, McGonagallová a nejspíš i zbytek řádu, nemluvě o Brumbálovi. Jsou horší než Lucius. Znají mě delší dobu, ale stejně nevěří mým rozhodnutím, nechtějí mě nechat žít můj život! Lucius byl parchant, hodně mi ublížil. Odpustil jsem mu. Je to minulost a minulost chci nechat minulostí. Lucius se mě nesnaží kontrolovat. Snaží se být lepší. Čas, který jsme spolu strávili na Manor, chodili spolu ven a tak… - bylo to skvělé.“

 „Jsi příliš shovívavý,“ opáčila Hermiona.

 „Skutečně?“ Harrymu rozhořčeně plály oči. „Co mám na vybranou? Chceš, abych mu neodpouštěl? Pak bych měl nejspíš neodpustit také Brumbálovi za své dětství v prdeli s rodinou jak z pekla? A také celému kouzelnickému světu – akorát mi plive do tváře, říká o mě, že jsem blázen, píší o mě různé druhy nechutností a kouzelnický svět je ten nejzaslepenější dav co jsem kdy viděl! Podívej se, jak zachází s kouzelnými tvory! A ministerstvo… nikdy už pro ně nic neudělám!“ nakonec si povzdechl a snažil se uklidnit. „Lucius není nejhorší. Něco mi vzal, ale alespoň mi dal něco na oplátku…“

 Hermiona zírala do stolu, přemýšlela a unaveně si mnula spánky. Harry měl asi pravdu. Nic není tak jednoduché. Nakonec si povzdechla. „Dobře Harry, myslím, že bych někdy měla věřit tvému úsudku. A i když se mi to nelíbí, občas bych měla pro tebe něco udělat, jen proto, že mě o to žádáš…“

 Harry ji odměnil zářivým úsměvem a okamžitě se cítil líp za to, že se takto rozhodla. Kromě toho bylo to vzrušující – chystá se tajné rande. Hermiona byla holka pro všechno.

 V pátek byl Harry požádán, aby přišel do kanceláře McGonagallové. Měl z toho špatný pocit a ukázalo se, že byl oprávněný. Vedoucí jeho koleje měla tu drzost prohlásit, že není bezpečné, aby opustil školu. I když Harryho opatrovník dovolil chlapci jít, tak ho McGonagallová nemůže pustit, protože je zodpovědná za Harryho bezpečnost a za těchto okolností mu nemůže poskytnout ochranu.

 Harry ani neodpověděl, jen se otočil a hlasitě práskl dveřmi. Mohla ho držet ve škole jak ve vězení. On se o sebe přeci dokázal postarat.

 Je to blbost! Nechtěli, aby se viděl s Luciusem! Nemohli to aspoň říct upřímně? Harry byl vzteky bez sebe. Vyrazil z Bradavic do sovince, jak odcházel, rozvířila se kolem něj divoká magie a cestu mu lemovala popraskaná okna. Musí upozornit Luciuse, že je pro něj těžké dostat se ven z hradu, protože mu je oficiálně zakázáno odejít.

 Stejně do Prasinek o víkendu půjde. Skočí do medového ráje a k Zonkovi, ale to není to nejdůležitější. Jestli něco opravdu uměl, tak jak se nepozorovaně plížit.

 Harry byl rád za Hermionu na své straně. Ona byla výborná kouzelnice a cenný spojenec. A Ron pro ni udělá téměř cokoliv. Hermiona si šla promluvit se svým přítelem. Ani Harry, ani Hermiona si nemohli dovolit, aby Ron zničil jejich plán.

 Skutečnost, že měl zakázáno opustit hrad, dělala všechno složitější, ale nebylo to tak poprvé. Hermiona byla překvapená, že bylo Harrymu zakázáno odejít.

 Vysvětlila mu, že vedoucí koleje by neměla nic zakazovat, jestliže to Harryho opatrovník dovolil. A Harryho opatrovník byl Lucius. Takže čistě teoreticky Harry mohl McGonagallovou ignorovat.

 Hermiona neměla ráda Luciuse Malfoye, nebo skutečnost že se stal Harryho mužem, ale také cítila, že způsob manipulace Weasleyů a McGonagallové je špatný. Čarodějnice je měla vždycky ráda a upřímně – zklamali ji.

 Harrymu se motala hlava. Pokud by ho chytili, hrozilo nebezpečí, že vykonají to, čím mu vyhrožovali. Byla tu taky šance, že by je přesvědčil, jak to všechno bylo. Prostě tu byla šance, že ho chytí. Stejně to stálo za to. Chystal se zariskovat.

 Nakonec, plán byl jednoduchý. Harry půjde vedle Rona a Hermiony schovaný pod neviditelným pláštěm. Doprovodí ho k Pigeon´s Milk a tam se chlapec setká s Luciusem.

Ron z toho nejdřív nebyl nadšený. Malfoy se mu ani trochu nezamlouval, ale nakonec neochotně souhlasil, že s ním půjde, poté co se zeptal Hermiony a ta souhlasila s Harrym.

                                                                                              ***

Po ani ne půl hodině stál Harry před Pingeon´s Milk. Málem zakopl o neviditelný plášť, jak se hnal po schodech nahoru, do místnosti kde se obvykle Lucius setkával se svým synem…

Harry zaklepal na dveře a vešel dovnitř, aniž by čekal na svolení a téměř si přiskřípl neviditelný plášť do dveří.

 Na chlapcově krásné tváři se objevil připitomělý úsměv, když uviděl svého manžela. Lucius královsky seděl na židli a byl tak krásný. Okamžitě vstal, když uviděl mladšího kouzelníka.

 Harry víc neztrácel čas, rozběhl se k blonďatému muži, skoro na něj skočil a zároveň ho pevně objal kolem krku. Pak Harry překvapil oba – postavil se na špičky a přitiskl své rty na manželovu tvář.

Když se Harry stáhl, měl vykulené oči. Neměl v plánu vrhnout se na Luciuse, ani nic podobného.

 Lucius promluvil. „Taky se mi stýskalo,“ natáhl ruku a palcem pohladil chlapce po tváři. „Opravdu si myslíš, že mi to vadilo?“ oba věděli, že Lucius myslí ten polibek.

 Harry zrudl. Pak se podíval manželovi do očí, v kterých se zračila nějaká nepopsatelná emoce. Harry se topil v tom šedém bazénu a kousal si spodní ret. Nevěděl, co má říct, nebo udělat.

 „Harry,“ řekl Lucius a zlehka přejel prsty po hebké kůži mladého kouzelníka. „Harry, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat,“ Harryho tváře zčervenaly vyslechnutou náklonností. Lucius se uvnitř usmál. Chlapec byl tak roztomilý, tak krásný, tak cenný…

 „Harry, chci, aby si věděl, že máš právo se mě dotýkat, jak jen chceš. Nebude mi to vadit. Můžeš mě políbit, pokud budeš chtít a kdykoliv budeš chtít.“

 Chlapec zalapal po dechu a podíval se na blonďatého muže. Chce? Způsob, jakým se Luciusovi prsty pohrávaly s Harryho vlasy, byl magický.

 Pak Harry náhle pocítil vlnu odvahy. Pomalu zavřel oči, postavil se na špičky a políbil Luciusovi rty.

 Dotek byl tak něžný a pomíjivý, bylo to jakoby, se jeho bytí dotkla motýlí křídla, bylo to tak sladké. Sotva to stačilo. Lucius pocítil neodolatelnou touhu následovat ty měkké, kypré a nesmělé rty. Ale musel být opatrný, nechtěl odehnat svého křehkého motýla.

 „Harry, už jsi někdy někoho přede mnou políbil?“

 Chlapec otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a jen zavrtěl hlavou. Je to možné, aby šestnáct let starý chlapec, ještě nikoho nepolíbil? Být to nějaký méně atraktivní šestnáctiletý, tak ještě možná, ale takhle?

 Muž měl potíže udržet úšklebek.

 „Neměl jsem tušení Harry …“ cítil nutkání omluvit se za to, jak se k Harrymu choval, ale neudělal to. Lucius měl pocit, že připomenout Harrymu jeho nešťastnou minulost, by přineslo více škody než užitku.

 Lucius sklonil rty přímo k Harryho uchu.

 „Můžu tě to naučit,“ řekl jemně.

 Harry cítil, jakoby se mu motýlci třepotali v žaludku. Ten pocit, byl podobný jako při létání na koštěti, ale ne úplně. Srdce mu tlouklo jako blázen. Merline, byl vzrušený, trochu nervózní, ale přesto vzrušený.

 V ten okamžik dech u Harryho ucha nahradily rty. Chlapec zjistil, že je tam lechtivý a zasmál se. Luciusovi to nevadilo. Jeho rty pokračovaly v propracovávání si cesty k Harryho ústům. Když dorazil k cíli, začal jemně sát chlapcův spodní ret.

 Lucius držící chlapce kolem pasu, si ho přitáhl blíž. Harrymu se to líbilo, cítil teplo, bezpečí a trochu se mu točila hlava.

 Lucius stále okusoval Harryho ret. Byl to ten nejněžnější polibek, jen rty na rty nic víc. Bez ohledu na to jak zoufale si Lucius přál, přitisknou jejich těla k sobě a ochutnat Harryho malá, sladká ústa… Merline, musí přestat. Bylo to tak příjemné, ale Harry nebyl připraven.

 Držel Harryho silně v rukou, to neměl v úmyslu, ne, nechtěl, aby toho litoval.

 Lucius udělal správnou věc a odtáhl se. „ Původně jsem plánoval jíst jídlo, nebo aspoň začít jíst jídlo.“ Dobíral si ho.

 Harry zrudl, až ke kořínkům vlasů.

 Lucius dovedl svého mladého manžela ke stolu, který byl obložený různými druhy lahůdek. Harry dokonce poznal i některé, ze svých oblíbených a posadil se. Byl trochu vyplašený po … mazlení? Bylo vhodné říkat tomu tak? Ach, Bože, na co myslí!

 Lucius si všiml nálady mladého muže a rozhodl se stáhnout ho zpátky. „Co kdybychom začaly s…“ Blondýn se postavil, připraven obsloužit Harryho. To bylo něco, co čistokrevný kouzelník udělal jen pro někoho, kdo pro něj něco hluboce znamená. Obvykle to bývá matka, nebo jeho milovaný.

 Harry si okusoval spodní ret. Co si měl vybrat, když toho bylo na stole tolik?

 „Doufám, že nemusím sníst tohle všechno?“

 „Musíš jíst za dva…“

 „Přesně tak,“ ušklíbl se Harry. „Za dva, ne za pět. Nebudu mít trojčata.“

 Lucius se usmál. „ Já to nechápu, vždyť tě nehýčkám často.“ A začal servírovat Harrymu od každého trochu.

 „Opravdu? A co všechny ty dárky, co dostávám každý týden?“

 Lucius pokrčil rameny: „To jsou jen malé dárky, drobnosti. Jen drobnosti z mých služebních cest. “

Harrymu se rozšířily oči. „,Drobnosti´?  Teď už chápu, odkud Malfoy, ehm, chci říct Draco, pochází.“

Lucius se zasmál. „Ne tak docela, velká pusa a břitký jazyk, to má po Narcisse.“

Harry zvedl sklenici a napil se, skrýval tím své znepokojení nad tím, co umí Malfoyoův břitký jazýček. Věděl to líp, než všichni ostatní a nechtěl to dát najevo před svým mužem. Přes to všechno, Draco byl přeci jen jeho syn. Harry si na něj nebude stěžovat.

Začal jíst. Jídlo bylo dobré, ale společnost byla ještě lepší. Lucius byl mistr v řečnění, dovedně střídal témata a dokonce se mu podařilo informovat se o studiu, aniž by rozhovor začal být nudný.

Harry se musel pořádně uvolnit, než byl připravený povědět o svém nesouhlasu s tím, že musel navštívit cvokaře. Pak sice připustil, že léčitel není zas tak špatný… Lucius si osobně nemyslel, že návštěva léčitele mysli byl až tak špatný nápad.

Harry si taky postěžoval na Severuse, který ho dal v lektvarech do dvojice s Dracem.

„Aha,“ ušklíbl se Lucius. „Asi nemáš představu, jaké dopisy mi Draco soustavně posílá. Stěžuje si na stejné věci, jen více barvitým způsobem, samozřejmě. Pokud se budeš cítit líp, on je z toho všeho ještě víc unavený, než ty. Prožívá stejné věci, jen svým způsobem.“

Lucius se rozhodl nemluvit o dalších věcech týkajících se Harryho, o kterých se ve svých dopisech Draco zmiňoval. Byl si jistý, že jeho syn je žárlivý a pomstychtivý.

„To je pro mě slabá útěcha,“ Harry sebou trhl. „Nejsem jeden z těch lidí, kterým nevadí utrpení, jen protože ho někdo jiný má větší.“

„Samozřejmě, můj malý, sladký Nebelvíre,“ škádlil ho Lucius a Harry na něj vyplázl jazyk.

Po jídle, se posadili na pohovku, která nejspíš taky patřila k luxusní jídelně a byla pohodlnější a co víc, umožňovala jim sedět vedle sebe. Ačkoliv bez dotyku. Harryho napadlo, když by se chtěl dotknout Luciuse, jak by měl začít. Luciuse to také napadlo, ale neodvažoval se. Tak, byl tu čaj a zázvorové sušenky. Bylo příjemné i jen takhle sedět.

Harry se rozhodl, že po čas strávený s Luciusem bude pracovat na odbourávání stresu. Nerelaxoval už hodně dlouhou dobu. Čas trávený odděleně ho víc vyčerpával. Vědomí, že nemají moc času na to, být spolu, dokázalo ignorovat všechnu zlou krev, která mezi nimi kdy byla. Bylo to jako tichá dohoda mezi oběma muži – přítomnost je důležitější než minulost.

Harry měl pocit jakoby ten měsíc, co byli od sebe, se hodně změnil a ještě víc vzal pryč. Harry si uvědomil, že ho jeho manžel přitahuje.

„Na co myslíš?“ zeptal se Lucius, pozoroval, jak se na něj jeho manžel díval.

Harry sklopil oči s plachým úsměvem, a prsty si hrál s lemy svého tmavě modrého svetru. „Šukání.“

„Šukání?“

„Jo …“

Na okamžik, starší kouzelník bojoval s touhou napravit Harryho řeč, způsobem jakým to většinou dělal u Draca. Měl-li být upřímný, Harryho způsoby byly hrozné, Lucius si musel připomínat, že chlapec byl ještě teenager (i když na to myslet nechtěl) a nebyl čistokrevný. Kromě toho Harry byl prostě upřímný. Nehrál žádné hry a neschovával se za falešné úsměvy. Bylo tu něco okouzlujícího na chlapcově špatném vychování.

„Myslím, že bych se měl vrátit,“ povzdechl si Harry, část jeho odsud nechtěla.

„Bohužel,“ souhlasil starší kouzelník. „ Ale, Harry nemusíš si vůbec s ničím dělat starosti. V Bradavicích tě mají rádi, viď?“

Harry přikývl.

„Zkus si užívat. Situace se změní a my budeme mít možnost, dělat si co chceme, věř mi.“

Chlapec přikývl, ale Lucius viděl, jak se mu chvějí rty.

„Čeho se bojíš?“

„Dítěte,“ přiznal Harry tiše.

Pak se Lucius konečně odvážil zvednout ruku a položit ji na Harryho menší dlaň na gauči mezi nimi. „Harry, až bude dítě připraveno přijít na svět, budeš doma. Věř mi. Slibuji ti to.“

Lucius si tím byl jistý. Harryho rty se zachvěly v nesmělém úsměvu.

 „Bude to v pořádku, Harry,“ uklidňoval ho znovu starší muž a chlapec přikývl.

 „Zlobí tě malé někdy?“ rozhodl se Lucius změnit téma.

 „Někdy. Trochu. Už roste,“ přiznal Harry a rozšířil se mu úsměv.

 „Mohl bych…“ Lucius natáhl ruku, ale zase ji stáhnul.

 „Budu rád…“

 „V pořádku, Harry, jestli je to moc…“

 „Ale, ne, ne …“ Harry byl Nebelvír, samozřejmě nechtěl přiznat, že Luciusovi dotyky mu jsou příjemné. A přes to všechno, bylo to také Luciusovo dítě.

 „Myslím, že můžeš… je trochu cítit,“ a chlapec vytáhl svetr.

 Lucius se posunul trochu blíž a položil ruku na Harryho bříško. Kdyby nevěděl, že čeká dítě, ničeho by si nevšiml. Ale on to věděl. Mírná vyboulenina, to bylo jeho dítě. Úžasné.

 Pak musel Harry jít.

03.07.12 23:09
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one