Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

Ahojky všichni,

tak tady máte novou kapitolku k Could you love me? Tentokrát zase ode mě, protože Izmy se mi nějak neozývá. Trvalo to dlouho, vím, ale vy jste tomu s těma 4 komentářema taky moc nepomohli... Ráda bych kapitolu věnovala alespoň těm čtyřem-anneanne, Nade, Snarrynka ( jak se líbil Rasputin?) a bacil. Také bych ji věnovala betě- Hoshi a moc jí děkuju. Doufám, že tentokrát to bude s komentářema lepší a tak bude další kapitola dřív.

Hezké čtení. Sirina

 ***

6. část, 29. kapitola Odjezd k Weasleyovým

O pár dní později Ron pomáhal Harrymu s jeho kufrem. Harry se vůbec nebránil. Stejně by to k ničemu nebylo. Neměl tohle rád, ale už si zvykl na to, že dovolil lidem se o něj starat. Bylo to pro něj něco nezvyklého, protože o Harryho se nikdy nikdo nestaral a nic nedělal za něj, dokonce i když byl dítě, musel zvládnout sám dělat všechny své povinnosti. Harry se taky bál, že by se někdo začal zajímat o to, proč mu Ron pomáhá s nošením jeho tašky nebo proč mu někteří profesoři zadávají jiné praktické cvičení ve třídách.

Měl pocit, že každým dnem je čím dál pravděpodobnější, že jeho tajemství někdo objeví a… Harryho napadlo, že by bylo možná lepší, kdyby se to dozvěděli přímo od něj, ale opravdu se mu nechtělo, komukoliv to říkat. Už i tak byl dost slavný.

Tohle byly jeho první Vánoce, které stráví mimo Bradavice.  Voldemort už tu není, tak se nemusí skrývat. Harry se pousmál. Vždycky chtěl trávit Vánoce v Doupěti s Ronem a Weasleyovými; vždycky si představoval, jak by to bylo úžasné… ale teď? Teď už nechtěl.

„Nedívej se tak otráveně, kámo,“ Ron mu hravě rozcuchal vlasy. „ Jsou Vánoce.“

„Ne, ještě ne,“ zamumlal Harry a sklonil se před rukou svého nejlepšího přítele.

„Morousi.“

„Vím, že i tak mě stejně miluješ,“

„Hej!“ Neville se vyklonil z okna vlaku. „Mám tu volné místo. Pospěšte si, kluci!“

Harry se zhluboka nadechl a nastoupil do Bradavického expresu.

 

Když Bradavický expres přijel na nádraží King´s Cross, pan a paní Weasleyovi už čekali na své děti. A také na Harryho.

„Sladký Merline, Ronalde! Ty jsi zase vyrostl, že?“ Napomenula ho paní Weasleyová.

Ron reptal něco o tom, že to přece není jeho chyba.

Paní Weasleyová nejdřív sevřela v náručí Rona a Ginny, pak dvojčata, která se pokoušela vyhnout se jejím rukám a velkým prsům. Ovšem, že jim to nebylo nic platné. Harry se pokoušel zase schovat za Rona, Hermionu a Ginny, ale také mu to nepomohlo.

„Harry, můj drahoušku!“ zvolala Molly a těsně ho objala. Kdysi měl Harry rád její objetí. Teď si tím nebyl tak jistý- miloval Weasleyovi, ale na druhou stranu na ně byl teď tak naštvaný! Harry prostě nevěděl co říct nebo co udělat.

„Pane Pottere-Malfoyi! Pane Pottere!“ vytrhl chlapce z jeho myšlenek pronikavý hlas. Harry se otočil za sebe a zjistil, že stojí tváří v tvář jedné z nejméně oblíbených čarodějek. Ritě Holoubkové.

„Vypadáte velmi dobře, pane Pottere-Malfoyi,“ rozzářila se žena. „Jak vám jde škola? Nechybí vám váš manžel? Jak je na tom vaše manželství?“ nemarnila čas.

„Nemusíš s ní mluvit, Harry, pojď,“ Ron se pokoušel nasměrovat menšího kouzelníka k východu.

„Počkejte minutu, pane Pottere, naši čtenáři mají právo to vědět!“ žena popadla Harryho za rukáv hábitu. „Kde je pan Malfoy? Přijde pro vás? Mohli byste se nechat vyfotit? Oba dva? Takový hezký rodinný portrét?“

Harry právě chtěl říct něco hrubého, něco, čeho by mohl později i litovat, když si mezi chlapce a nepříjemnou ženu někdo stoupl.

„Myslel jsem, že jsem vás již jednou informoval, že pan Potter-Black-Malfoy vám neposkytne žádný rozhovor, zvláště ne uprostřed vlakového nádraží,“ promluvil pomalu Lucius Malfoy. Jeho hlas byl nízký a kultivovaný. Nenechal nikoho na pochybách, že by se tenhle blonďatý aristokrat měl brát vážně.

Harry si nemohl pomoci- přes záda mu přejel mráz a vyskočila mu husí kůže, když uslyšel hlas, který se naučil tak dobře poznávat. Ale tohle bylo něco jiného, Lucius Malfoy se teď choval jinak, než když byl s Harrym o samotě. Bylo na tom něco vzrušujícího.

„Pan Potter-Black-Malfoy,“ pokračoval Lucius. „Chystá se strávit pár dní se svými přáteli. Nemohl jsem mu to odepřít.“

Když Harry slyšel mluvit svého manžela, přemýšlel o tom, že nikdo by o jeho slovech ani nepochyboval. Jeho manžel byl nejsilnější a nejautoritativnější člověk, kterého kdy poznal.

Holoubková se zamračením ustoupila a nedovolila si něco říct. Lucius se netrpělivě posunul. Otočila se a obcházela s nakrčeným nosem pryč.

Pak se Lucius otočil a pohlédl na Harryho. Bylo to téměř nemožné, pravděpodobně byl Harry jediný, kdo to zpozoroval, protože se díval přímo do očí staršího muže, ale Luciusovy oči se při pohledu na něj změnili, byly o hodně měkčí a laskavější, když se díval na chlapce.

Starší kouzelník zvedl ruku a jemně vzal chlapce za jednu stranu tváře: „Jsem rád, že vypadáš tak dobře.“

Zelené oči se setkaly s šedými, přecpané nástupiště pro ně přestalo existovat, Lucius vypadal jako by se chystal políbit svého mladého manžela, který se nemohl dočkat, až se to stane.

„Harry, ministerské auto už čeká.“

Nikdy před tím Harry tolik nenáviděl paní Weasleyovou.

Lucius pustil svou ruku a ustoupil: „Musíš jít. Na brzkou shledanou.“

Mužův výraz byl nečitelný, bez jakékoliv stopy citů.

Harry si byl docela jistý, že mu stačil jeden pohled na něj, aby věděl, co cítil. Lítost. Bolest. Zklamání. Hněv. Touhu.

„Harry, pojď,“ táhl Ron chlapce-který-nechtěl-odejít za hábit.

Harry se ohlédl. Viděl, jak tam Lucius stojí s Dracem. Oba vypadali dobře. Oba plavovlasí, vysocí, bezvadně oblečení, arogantní a chladní. Oba se koukali za ním…

Nic už nebude stejné. Poprvé od chvíle, kdy ho poznal, se Harry cítil s Weasleyovými nesvůj. Jízda v ministerském automobilu, kterou zařídil pan Weasley, byla dost napjatá. Jen Ginny a dvojčata se dost neochotně zapojila do rozhovoru, ale Harry se jen díval z okna na ubíhající krajinu a Ron se mračil na své ruce.

Neznamenalo to, že Harry neměl co říct. Byla spousta věcí, které chtěl říct Molly Weasleyové. Také bylo dost věcí, které by chtěl na ni zakřičet. A to byl právě ten problém. Obával se toho, že kdyby otevřel pusu, tak by řekl něco, co by pro nikoho nebylo moc dobré.

To je všechny nechávalo v nepříjemném očekávaném tichu. Tichu, které se ale rychle mohlo změnit v ošklivá slova.

Když dorazili do Doupěte, tak bylo rozhodnuto, že Harry bude bydlet v pokoji s Ronem. Jako obyčejně. Nezlobil se. Jen Ron trval na tom, že tentokrát si vezme on přistýlku a Harry bude spát v posteli.

Harry nic nenamítal. Lehl si na postel a otočil se ke zdi.

Ron si povzdechl a rozhodl se, že odejde a chvíli nechá svého přítele o samotě. Moc dobře mu rozuměl. Jeho rodina měla sklon jednat panovačně a vůbec nezáleželo na tom, že to mysleli dobře.

 

Draco se rozhodl, že se rozhodně ještě měl co učit, když viděl, jak jeho otec dovedně zlikvidoval Ritu Holoubkovou po tom, co Potter odešel s lasičkou.

Poslal nepříjemnou redaktorku pryč s jemnou výhrůžkou a shovívavou arogancí. Když takhle Lucius Malfoy jednal, nikdo nemohl přesně rozlišit, co tím myslel nebo, co hodlá dělat. Jednal naprosto matoucně. Nicméně na jedné věci se lidé shodli- že se začali cítit dost neklidně.

Zřejmě tomu ale Rita Holoubková rozuměla.

Draco byl pyšný na svého otce. Lucius uměl být dosti vynalézavý, když se o něco snažil a také velmi přesvědčivý.

Než se dostali do auta, tak mezi nimi panovalo ticho.

Auto Malfoyových vypadalo, jako kdyby bylo vyrobeno v padesátých nebo šedesátých letech. Bylo to velké, černé a starobylé vozidlo, které připomínalo trochu Rolls Royce. Ale automobil nebyl žádné značky. Luciusův otec- Abraxas Malfoy si myslel, že vlastnit automobil mudlovské značky bylo pod jejich úroveň.  Ale použití vozidla se mu zdálo být pohodlné a jako rozumný čistokrevný kouzelník se staral o utajení světa kouzel víc než o tradice.

Proto si dal auto vyrobit speciálně na zakázku, dokonce tak, že jelo i bez řidiče. Mělo na sobě erb Malfoyů a všechny části, které se zdály být stříbrné, byla vlastně z bílého zlata. Sedadla byla z tmavě zelené kůže.

Lucius si v tichosti sedl. Seděl a díval se z okna. Draco si osobně myslel, že jeho otec byl velmi naštvaný, ale nechtěl říct něco nedůstojného.

„Mohu se na něco zeptat, otče?“ Mladší Malfoy byl první, kdo nakonec prolomil ticho.

„Pokračuj.“

„Proč něco neuděláš s Weasleyovými?“

„Jestli víš o něčem, ale aby to nezjistil můj manžel, tak se na tvé nápady velmi těším. Opravdu se musíš ptát?“ Jestli jeho syn neviděl zřejmé, pak měl Lucius teprve důvod být opravdu naštvaný.

„Ne, vlastně jsem se nemusel ptát, abych na to přišel, ale chtěl jsem tě slyšet připustit, že máš svázané ruce,“ afektovaně se usmál Draco.

Lucius střelil na svého syna zlobný pohled.

„A navíc ještě Nebelvírem.“ dodal Draco.

„Škodolibost je vulgární, Draco,“ poukázal starší kouzelník.

„Myslím, že ty to stejně nikomu říkat nebudeš.“

Muž se musel usmát. Jeho syn byl zkažený, úctu neprojevující spratek, ale okouzlující spratek a rozhodně Malfoy.

„Můžeš si za to sám, otče. Ty sis vzal Nebelvíra,“ pokračoval Draco. „Opravdu sis myslel, že když si vezmeš Pottera, tak všechno půjde tak, jak si to naplánuješ?“

„Musím připustit, že jsem si to myslel. Zpočátku,“ přiznal Lucius. Byl spíš pobavený než rozrušený. „Na začátku jsem jen chtěl ukázat, že každý Malfoy vždy dostane, co chce a to nejlepší. Dokonce, i kdyby to byl hrdina kouzelnického světa.“

 „Potter a nejlepší?“ vysmíval se Draco. „No, dobře. Ale dostal jsi víc, než jsi počítal, že?“

Starší blondýn se zasmál: „Ano, Harry je víc, než jsem očekával, ale nemyslím si, že bych na tom něco měnil. Není to špatné.“

„Sakra, otče! To je špatné,“ zasmál se Draco.

„Jazyk, Draco,“ pokáral ho Lucius. „Jde o to, že on není chlapec-který-přežil nebo jak mu ještě říkají. Je prostě Harry. Udělal jsem pár chyb a já opravdu nechci víc riskovat. To je důvod, proč teď nedělám nic proti Weasleyovým. Došel jsem k tomu, že by to byl velmi špatný nápad. Nemůžu riskovat, že se otočí proti mně.“

„Rozumím,“ povzdechl si Draco. „Máš mou soustrast- Potter je nepříjemně nebelvírský.“

Lucius si povzdechl. „ To vše jen komplikuje. Všechno by bylo daleko snadnější, kdyby nebyl “nepříjemně nebelvírský“ jak jsi ho nazval. Ale také by to nebylo tak vzrušující.“

Poslední poznámka způsobila Dracův smích.

 

Molly a Arthur Weasleyovi byli značně znepokojeni. Důvodem byl Harry. Chlapec-který-přežil nebyl takový jako vždy- veselý a hravý Nebelvír. Nebylo to tak, že by před tím Harry nebyl neklidný a náladový.  Rozdíl byl hlavně v tom, že teď se to nesnažil skrýt. Harry byl tichý chlapec, někdy trochu plachý, ale tohle prostě nebyl Harry, kterého roky znali.

To byl druhý den v Doupěti. Molly připravila dobrou večeři, Fred a George se kupodivu chovali vychovaně, pravděpodobně proto, že jinak stěží opouštěli svůj pokoj, pravděpodobně byli zaneprázdněni vymýšlením nějakého nového žertu. Charlie a Bill právě dorazili. Billova dívka-Fleur ale ještě nepřijela a Percy tvrdil, že je příliš zaneprázdněný, takže se nesešli všichni, ale i tak…

Všichni měli dobrou náladu a byli šťastní, že se navzájem znova vidí.

Kromě Harryho. Během jídla zíral na stůl a bez zájmu se vrtal v jídle, aniž by něco snědl. Když se někdo pokusil mluvit s chlapcem, jen pokrčil rameny nebo odpověděl “ano“ nebo “ne“.

Pak všechny překvapil, když se uprostřed jídla náhle zvedl a se zamumláním “omluvte mě“ vyběhl nahoru.

„Fajn,“ protáhl zamračeně Charlie. „Co se stalo?“

Artur si zhluboka povzdechl a unaveně si masíroval spánky.

„Také bych rád věděl, co je s Harrym, nezdá se být sám sebou,“ Bill se bezradně podíval na svou matku a bratry.

Ron položil vidličku a zběžně pohlédl na rodiče: „Je to vlastně dost prosté,“ pronesl rusovlásek. „Harry tady ve skutečnosti být nechce.“

Starší Weasleyovi synové se na sebe zaraženě podívali.

„Ne,“ začal Fred.

„To musí být,“ pokračoval George.

„Nějaký omyl,“ dokončil Fred.

Jako sedmáci s vlastními přáteli a plány netrávili moc času poblíž Harryho a zatímco oba vycítili, že se něco děje, tak nevěděli co.

„O tom není pochyb,“ odsekl Ron. „Je rozčílený, protože nemohl jít na Malfoy Manor a byl přinucený zůstat tady. A nedívejte se na mě takhle! Je to pravda!“

„Ale já jsem si myslel, že bude rád, když bude moci utéct od Luciuse Malfoye,“ Charlie svraštil obočí.

„No,“ zašklebil se Ron. „Nejsem z toho nijak nadšený, ale hodně věcí se od té doby změnilo. On chtěl jít k Malfoyiovi.“

„Nemyslím si, že Harry právě teď ví, co chce,“ vstoupila Molly Weasleyová do diskuze. Vypadla dost neklidně. Odmítla dokonce jen uvažovat nad tím, že by Harry mohl chtít mít něco společného s Luciusem Malfoyem. „Chudák chlapec, je dost popletený. Potřebuje naši podporu.“

Před tím, než by mohl někdo jiný něco říct, tak Ron vstal: „Pokud se hodláte bavit o tom, že je něco špatně s Harrym a že neví, co chce, tak odcházím. Nechci to už poslouchat. Tentokrát jsem s ním.“

A s tím opustil místnost.

„Ronalde!“ volala marně Molly na svého nejmladšího syna.

„Dobře, dobře, dobře.“

„Vypadá to, jako kdyby náš malý Ronánek konečně vyrostl,“ komentovalo to jedno z dvojčat, čímž si vysloužilo od Molly vyčítavý pohled.

Bill a Charlie si mezi sebou vyměnily zmatené pohledy.

 

Venku bylo chladno a tam, tak Ron necítil žádnou potřebu navštívit svůj obvyklý úkryt za boudou. Místo toho šel nahoru.

„Harry,“ zkusmo zaklepal zrzek na dveře. „Hele, kámo, můžu jít dovnitř?“

„Je to tvůj pokoj, Rone, prosím.“

„To je dobře, protože nemám kam jinam jít.“

Harry ležel na posteli a Ron mohl vidět jen jeho záda.

„Jsi v pořádku, kámo?“ Ptal se zrzek pokusně, se značným znepokojením si prohlížel svého nejlepšího kamaráda.

Chvíli bylo ticho a pak se Harry otočil: „Ne, vůbec ne.“ Jeho zelené oči byly trochu červené, bylo zřejmé, že brečel.

„To je v pořádku, Rone, nemusíš nic říkat. Neměl bych vůbec plakat. Jsem chlapec a hrdina… myslím, že bych z toho mohl obviňovat své hormony…“

Ron se posadil na postel vedle svého přítele a položil mu ruku na rameno: „Nemyslím si, že je něco špatně s tím, že jsi tak rozrušený.“

„Budeš tu sedět se mnou, že ano?“

„Jistě, kámo…“

13.11.12 23:20
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one