Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

7. část, 31. kapitola

Ahojky moji milí drazí,

tak když jsou ty Vánoce, tak tady máte další kapitolku k Could you love me?
Doufám, že se bude líbit. Za beta-reader děkuji Hoshi.
Ráda bych ji věnovala právě Hoshi, keishatku, Nade, cladis, smith, EnniAn a Bobo.
Také bych ráda všem tímto popřála hezké vánoční svátky a šťastný nový rok!
Přeji hezké čtení.

S láskou Sirina.

PS: Co se týká těch komentářů, někdo psal, že mu to nejde. Ano nejde-musíte se na to nejdříve zaregistrovat, ale je to dost nejdoduché, vlastně úplně primitivní.
***

7. část – Rodina Malfoyů

7. část, 31. kapitola Příjezd

Lucius zavolal domácího skřítka a poručil mu, aby vzal Harryho kufr do jeho pokoje. Harry si sedl na pohovku vedle Draca, vypadal trochu nepříjemně. Bylo to kvůli tomu, že by synova přítomnost byla chlapci nepříjemná? Nebo to bylo tou náhlou změnou? Na tom nezáleželo. Brzy se bude Harry v panství znova cítit jako doma.

„Už jsi snídal?“ optal se Lucius.

„Ehm, ne, vybalovali jsme dárky a ještě jsme se k snídani nedostali,“ připustil Harry. Po pravdě, na jídlo úplně zapomněl, ale bylo ještě poměrně brzo.

„Ano, dárky, také pro tebe něco mám,“ mluvil pomalu Lucius. „Ale nejdřív by sis měl dát něco k jídlu. Je to od lidí, kteří tvrdí, že se o tebe starají, dost nezodpovědné.“

Harry zanaříkal: „Prosím, nezačínej s tím. Já vím, jak je to se vztahy mezi Malfoyi a Weasleyovými, ale oni jsou má rodina. Co udělali, bylo hrozné, ale paní Weasleyová, ona…“ Harry nemohl vymyslet pro ni dobrou omluvu. Bylo to ještě příliš čerstvé. Ještě jim neodpustil a bude trvat nějaký čas, než to zapomene. „Starají se o mě a jsou pro mě důležití. Proč se k sobě prostě nemůžete chovat relativně slušně?“

„Naše rodiny si projevují k sobě nepřátelství už dlouho, předpokládám, že je mezi námi nějaký rodinný spor, ale už je to tak dlouho, že si nikdo nepamatuje jaký,“ vysvětlil Lucius s úšklebkem. „ Jsme příliš odlišní.“

„Oni jsou chudí, prostí a zrádci krve a při každé příležitosti nám způsobují problémy, nemáme spolu absolutně nic společného,“ přednesl Draco.

Harry vypadal, jako by se chystal říct něco ošklivého, ale Lucius ho předběhl: „Pojďme přestat mluvit o takových věcech. Je čas si dát něco k jídlu.“

Harry chtěl namítnout, že Weasleyovi a Malfoyovi měli opravdu něco společného- jeho, ale pak se rozhodl, že to nechá být. Právě se vrátil domů a nechtěl začínat se slovní přestřelkou, která by stejně nikam nevedla. Ale přísahal, že se k tomu tématu vrátí…

Zatímco snídali, Harry po očku sledoval svého manžela a cítil, že Lucius dělá to samé, jen trochu jemnější a nenápadnějším způsobem. Jasně, plavovlasý kouzelník nechtěl být přistižen u něčeho tak nemalfoyovského jako je vrhání milostných pohledů na… ach ano, to bylo ono. Kdo přesně Harry pro Luciuse byl? Harry cítil, jak ho zaplavuje vlna horka. Způsob, jakým se na něj starší muž díval…

„Nebuď moc drzý, můj synu,“ káral ho Lucius, aby skryl své rozpaky. „ S dalším dědicem na cestě nebudu mít žádné výčitky, když bych tě vydědil.“

„No, tak se pak zeptám Weasleyovích, jestli by mě nepřijali. Jestli k sobě přijali někoho, jako je Potter…“

„Drž hubu, Malfoyi,“ reptal Harry, ale aniž by byl nějak rozrušený, spíš jen ze zvyku, protože věděl, že ho Draco jen škádlí.

„Jestli jste už skončili,“ změnil Lucius téma. „Pak bych ti rád ukázal dárek pro tebe.“

„Ach! Ano, myslím, že už jsme skončili,“ Harry se nemohl dočkat, až unikne Dracovým pobaveným pohledům. Trošku ho znepokojovaly.

„Tak můžeme?“ Lucius vstal, pomohl Harrymu s jeho židlí a vedl mladšího kouzelníka z jídelny směrem ke schodům do druhého poschodí. Celou dobu měl ruku na Harryho zádech.

Zastavili se před dveřmi do Harryho pokoje, které jim Lucius otevřel. Chlapec se rozhlédl po předsíni, ale stále neviděl nic, co by mohlo být tím dárkem.

„To je tam,“ Lucius vedl Harryho ke dveřím do pracovny, která byla připojena k jeho pokojům. Harry ji používal ke studování, ale ne často, hlavně proto, že dával přednosti si číst v ložnici, předsíni nebo dokonce seděl s Luciusem v knihovně- pracovna byla moc formální.

Lucius otevřel dveře a nechal Harryho vstoupit.

„Páni!“ vydechl chlapec. Nečekal, že uvidí tohle. „ Tohle je tak… neuvěřitelné, to je úžasné! Dokonalé!“

Oba muži stáli ve dveřích nejkrásnějšího dětského pokoje, který kdy Harry viděl. Byl zařízený ve světle modré barvě s nějakými tmavšími prvky. Tapeta zobrazovala oblohu s krásným realisticky vypadajícím sluncem, které uprostřed toho svítilo (ale ne tak ostře) a bílé, chmýřové mráčky pluly kolem místnosti, ptáci se vznášeli nad vrcholky stromů, které byly vidět kousek nad podlahou.

V pokoji byla i pěkná béžová sedačka, houpací křeslo a nejkrásnější postýlka, kterou kdy Harry viděl. Bílá s lehounkou záclonkou, která se leskla v paprscích slunce. Nemluvě o všech těch hračkách… a dokonce i houpací jednorožec – tak bílý a roztomilý…

Zelené oči jiskřily radostí a možná se objevilo i pár slziček. Harry si dokázal představit, že uprostřed všech těch roztomilostí opravdu leží dítě. Byl opravdu moc rád, že bude mít tohle všechno pro jeho maličké. Představil si, že tohle všechno měl asi taky v Godrikově dole, ale nepamatoval si to. A nemohl se podívat- dům byl úplně zničený, stejně jako jeho šťastné dětství.

„Je to nádherné!“ Harry úplně zářil a objal svého manžela kolem krku. „Děkuju! Tak moc děkuju!“

Pak si náhle začal být moc vědom blízkosti druhého muže, zčervenal a pokusil se odtáhnout, ale Lucius ho jednoduše nenechal, namísto toho si položil své ruce na Harryho zápěstí.

„Myslím, že už jsme o tom jednou mluvili. Nemusíš být tak ostýchavý. Ba právě naopak,“ Lucius se předklonil a jemně políbil Harryho na čelo.

„Já prostě nevím,“ Harry se uvolnil z objetí a odvrátil se. „ Je to tak divné…“

Harry svým citům moc nerozuměl. Nenáviděl Luciuse Malfoye za všechno, co mu udělal, za to, že ho donutil se s ním oženit, za to, že s ním musel spát a taky jen za to, že je to prostě Lucius Malfoy. Vždycky si myslel, že ten muž byl zlý. Ale teď už tomu nevěřil.

Lucius byl jiný. Lucius měl svou masku, tvář, kterou vídali cizí lidé. Ale to nebyl skutečný Lucius Malfoy. Muž za tou maskou se nezdál být tak silný a tak despotický, jak se zdálo. Ale ten muž byl také jemný, staral se a byl moc… Harry si nemohl vybavit to správné slovo. Hermiona by mu pravděpodobně poradila, ale on to nedokázal pojmenovat. V Luciusovi bylo něco, co Harryho k němu táhlo a způsobovalo to, že Harry zčervenal pokaždé, když se na něj muž podíval. Také se mu z toho podlamovala kolena.

Harry svého manžela potřeboval. Bylo to těžké vysvětlit, ale chlapec ani neuvažovat nad opouštěním Luciuse. Už Luciusovi odpustil a zvykl si, že je u něj a moc mu chyběl, když nebyli spolu. Pak si uvědomil, jak moc mu vlastně Lucius chyběl od jejich posledního setkání v Prasinkách.

Ale Lucius byl o tolik starší než on a byl tak důmyslný… Harry se cítil trochu jako hloupé dítě oproti svému muži a nedokázal si představit, jak někdo jako Lucius Malfoy ho mohl chtít i kvůli něčemu jinému než to, že je chlapec-který-přežil, dokonalá trofej jako manžel.

Proč by s ním chtěl Lucius být? Proč ho bral na ta hezká místa a dával mu tak krásné věci? Lucius chtěl Harryho pro to, kým byl pro kouzelnický svět a to bylo nepopiratelné, nebo ne? Díky tomu zůstala v Harryho  ústech podivná pachuť. Ale co jiného by od něj chtěl někdo jako Lucius Malfoy? Jistě, bylo tu ještě to dítě, ale to bylo asi tak všechno, ne?

Co když se prostě Lucius tím vším bavil, tím, jak se Harry choval jako malý blázen s jeho fixací na Luciuse a projevy náklonnosti?

Ach bože… z Harryho hrdla unikl přiškrcený zvuk … co když…

Najednou se kolem Harryho zezadu ovinuly silné ruce a přitáhly ho k Luciusovu silnému hrudníku. „To nemusí být divné, můj drahý manželi. Je to ta nejpřirozenější věc, není třeba se tak stydět.“ Muž se předklonil k Harrymu a jemně přejel nosem po kraji ucha.

Harry se zachichotal. A kroutil se, když cítil, jak vlhké rty kousaly jeho ušní lalůček.

„To lechtá!“ zvolal chlapec. Takhle zabalený v Luciusových rukách se cítil báječně.

Starší muž se zlomyslně zasmál. Harry neměl ponětí, jak svůdně působí jeho nevinnost a mladistvé chování na Luciuse.

„Zvykneš si na mě a mé polibky,“ slíbil.

Lucius políbil chlapce na krk a těšil se z toho, jak se chlapec v jeho náručí chvěl.

Harry se musel kousnout do rtu, aby z jeho úst neuniklo sténání, zatímco manželovy rty sály jeho jemnou kůži na krku.

Pak Lucius uvolnil sevření. „Tak moc rád bych pokračoval, ale nejdříve si spolu musíme promluvit. Je tu něco, co ti musím říct.“ Lucius také nechtěl Harryho někam tlačit. Chtěl počkat, dokud chlapec nebyl připravený.

„Pojďme si sednout. Obávám se, že se ti to nebude vůbec líbit.“

Vyšli z předsíně a sedli si na pohovku. Lucius položil ruku na Harryho, které byla položená na pohovce mezi nimi.

„Dobře, tak jestli se stalo něco špatného, nevyřeší se to tím, že se to prostě jen nedovím. Tak jen do toho, řekni mi to,“ Harry už si sám pro sebe přehrával ty nejhorší scénáře.

„Jde o článek, co vyšel v Denním věštci. Autorem je Rita Holoubková, jak jinak,“ Lucius sledoval, jak se v manželově tváři začaly zračit obavy, zuby stiskl spodní ret. „Někdo od Svatého Munga byl tak laskavý a informoval je, že jsme od nich nakupovali určité lektvary. Lektvary, které obvykle užívají těhotné čarodějky. Z toho si odvodila závěry, které byly naprosto přesné. Spekulovala o tom, že jsi těhotný. Takže každý kouzelník a čarodějka, kteří si dneska koupili Denního věštce, tak si to přečetli.“

Harry zbledl. „Ach, do prdele…“

Lucius se nevyjadřoval k Harryho slovníku, i když měl jisté nutkání. Přál si, aby byli víc opatrní a požádal Severuse, aby připravoval všechny lektvary pro Harryho. Ale nechtěl ze svého přítele dělat osobního Mistra lektvarů. Salazar věděl, že byl muž nucen dělat lektvary proti nachlazení a další nudné léky, které musel Mistr lektvarů rok co rok vyrábět.

Kromě toho, nechtěl, aby si Severus myslel, že jsou přátelé jen proto, že Lucius od něj něco potřeboval. Severus si to mohl myslet a nemusel, ale bylo lepší se tomu vyhnout, než toho později litovat.

Lucius potlačil povzdech. „Obávám se, že je to pravda. Pokud jsem to správně pochopil, tak z toho nejsi nějak nadšený, ale stejně se to dříve nebo později muselo stát…“

„Ale já jsem chtěl, aby se to stalo později! Mnohem později! Co kdyby nikdy?“ vykřikl Harry.

Lucius se natáhl a položil dlaň na Harryho líci, konejšivě přejel prsty po tmavých vlasech.

„Harry, jsi těhotný, už to začíná být patrné,“ pokusil se to odůvodnit Lucius. „S každým dalším dnem je to stále víc vidět.“

„Já vím, ale…“ chlapec si rukávem otřel oči, v kterých se začaly objevovat slzy.

„Šššt, nechovej se jako dítě…“ Lucius okamžitě litoval toho, co řekl. Lidé nesnášeli, když byli nazýváni dětmi. Zvlášť ti, kteří byli.

„Nejsem dítě! Jsem šílenec…“ Harry úplně ignoroval urážku. Měl hlavu plnou jiných myšlenek.

„Co to má znamenat?“ Luciusovi se tohle ani trochu nelíbilo.

„To znamená, že jsem abnormální a já nechci být abnormální, chci být jako všichni ostatní, nechci být šílenec!“ zvolal Harry s nádechem hysterie.

„Samozřejmě, že nejsi stejný jako všichni ostatní,“ o tom nikdy nepochyboval. „Šílenec? Nelíbí se mi to slovo. Znamená, že s tebou není něco v pořádku a to není pravda. Abnormální? To je mnohem lepší. Jsi si vědom toho, že “abnormálním“ se rozumí “něco mnohem víc než normálním“? Jsi dost zvláštní, Harry. Krásnější než mnoho jiných, silnější než většina ostatní. Bohatší než většina. Co je na tom špatného?“

„Nechci být silný kouzelník. Chci mít klid!“

„Nikdy nebudeš mít klid, Harry. Dokonce i ti blázni, kteří si říkají kouzelníci a čarodějky nejsou na tolik slepí, aby neviděli, že jsi tak jedinečný. Jsem si dobře vědom toho, jaké to je. Jsem Malfoy. Jsme jedna z nejbohatších rodin v kouzelnickém světě. Ne, vlastně teď, když jsme se spojili své bohatství s Blackovým a Potterovým, tak jsme nejbohatší rodina. Dodává nám to jistou prestiž a není nic, co by se s tím dalo dělat. Musíš se s tím naučit žít. Naučíš se držet si odstup, chránit své blízké, některé události ignorovat – jako odporné pověsti a žárlivost. Musíš střežit svůj domov,“ Lucius vzal mladšího kouzelníka za ruku a konejšivě mu ji stiskl.

„Budou o mě zase psát,“ zaskučel Harry, jako kdyby jen pouhá myšlenka na to bolela.

„Ano, budou,“ potvrdil mu ponuře Lucius. „A nebude to poprvé a ani naposled.“

„Kéž bych byl někým jiným…“ posteskl si Harry.

„Ale ty nejsi nikým jiným. Jsi Harry Potter-Black-Malfoy. A jsi těhotný. Není nic, co bys s tím mohl udělat, takže si budeš muset zvyknout na určitou míru pozornosti. Nech je mluvit, stejně vždycky mluví. Ale nemohou ti ublížit. Lidé, kteří jsou ti blízcí, budou znát pravdu. Nebude to na tebe mít žádný vliv. Postarám se o to.“

Na Harryho tváři se objevil malý křivý úsměv. „Budeš se o mě starat?“

„Ano, chci,“ slíbil Lucius bez jakéhokoliv zaváhání.

Harryho úsměv se rozšířil a kouknul na svého manžel zpod svých dlouhých řas, zuby se zase kousnul do rtu, jako kdyby chtěl něco říct nebo udělat.

Lucius měl podezření, co chtěl chlapec asi udělat a že nevěděl jak si o to říct. Proto převzal iniciativu a přitáhl si Harryho blíž.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal. „Tobě jsem také chyběl?“

Nečekal na Harryho odpověď. Merline, Lucius by chtěl, aby… „Pojď sem…“

Harry byl tak netrpělivý, když si ho Lucius přitáhl blíž. Byl tak blízko od toho třást se očekáváním… Jemně, jen tak pokusně nechal Lucius jazykem stopovat křivku Harryho úst, už začínal být netrpělivý, chtěl víc, Lucius tak toužil prohloubit polibek, tak…

Náhle Harry vykřikl a ucouvl.

„Co se stalo? Co je špatně? Něco tě bolí? Mluv se mnou, Harry!“

„Ne! Nic mě nebolí, jsem v pořádku to… to… oh…“ koktal chlapec. „On… ona… dítě se pohnulo! Pohnulo se Luciusi! Ten spratek mě kopl!“ Harry se zasmál. Ach, Merline, to bylo úžasné, tak náhlé, ale také úžasné. To byla ta nejpodivnější věc, kterou kdy cítil.

Starší kouzelník si s úlevou oddechl: „ Jednoho dne mě překvapíš nebo spíš vyděsíš k smrti, jednoho dne, pane Potter-Malfoyi. Všechno to vzrušení z toho… pohnulo? Opravdu?“

Harry se šíleným úsměvem přikývl.

Lucius si nebyl jistý, jestli by se měl smát nebo frustrovaně křičet. Proč ho jeho dědicové stále přerušovali pokaždé, když měl šanci se dostat blíž k Harrymu. Muž potlačil povzdech. Dítě.

Harry se zářivě usmíval s pohledem na své břicho, chlapcovy ruce byly pod svetrem. Lucius si přál, aby je mohl nahradit těmi svými… to ale nebyl tak špatný nápad…

 „Můžu…?“

Chlapec přikývl a zvedl svetr.

24.12.12 08:02
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one