Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

7. část, 32. kapitola

Ahojky,

tak tady máte další kapitolku k povídce Could you love me? Doufám, že se bude líbit.

Za beta-reader děkuji Hoshi a ráda bych jí také tuto kapitolu věnovala. Dále díky patří té malé hrstce kometujících: cladis, Nade, keishatho a EnniAn. Děkuji za ty vaše komentáře a vám kapitolku také věnuji.

Přeji hezké čtení a doufám, že příště těch komentářů bude alespon o jeden víc.

Sirina.

***

7. část, 32. kapitola Usazování

Následující dny shledal Lucius nejpodivnější v celém svém životě. Jeho rodina vypadla ze svého pravidelného stereotypu. Ovšem, byl to jeho vlastní výběr, za to všechno mohl on a jen kvůli tomu, že si vzal Nebelvíra, který byl také synův školní rival a chlapec-který-přežil.

Lucius zjistil, že teprve teď poznává toho mladého kouzelníka, kterého si vzal. Harry Potter, ten, kterého před tím viděl v Bradavicích, nebyl ten stejný, který se vrátil ze školy.

Svým způsobem to byla dobrá věc. Před tím, než Harry odjel, tak byl velmi zranitelný a křehký. Všeho se bál a byl ve všem závislý na Luciusovi. Harry ztratil svou kuráž a nebyl sám sebou. Lucius to ani nezpozoroval, protože neznal Harryho před manželstvím.

Lucius se nezlobil na tohoto Harryho. Rád se staral. Těšilo ho, že mohl svému manželi nabídnout své rameno pro oporu, mohl o něj pečovat a chránit ho. Nicméně když o tom tak přemýšlel, tak musel připustit, že ta jeho záliba byla dost sobecká. Ano, ovšem, Lucius Malfoy byl neuvěřitelně sobecký muž, ale ne pokud se jednalo o jeho rodinu nebo lidi, na kterých mu opravdu záleželo.

Zatímco jeho manžel byl poněkud mírný a klidný, byl také docela dobře ovladatelný. Lucius ale musel připustit, že chtěl, aby byl chlapec sám sebou a ne snadno manipulovatelný. Stal se víc závislým na Harrym a hodně se o něj staral. Je bez pochyb, že Luciusova náklonnost nemohla být zřejmější.

Jako každý muž, který měl vždycky všechno, tak i Lucius měl rád výzvy. A co mohla být pro Zmijozela větší výzva než mít Nebelvíra za manžela?

Byly to teprve tři dny, co se Harry vrátil na panství a byly to docela zajímavé dny.

Lucius musel přijmout fakt, že jeho manžel a syn mezi sebou nebudou komunikovat jako dva normální lidi a každé jejich společné jídlo bylo doplněno společným hašteřením. Lucius neočekával, že by to chlapce mělo v brzké době unavit. Ale zřejmě si nastavili určité hranice, které navzájem nepřekročili. Proto škádlení a pokoušení nikdy nevedlo k proklínání a bylo zábavnější než cokoliv jiného.

Lucius také hodně času trávil s Harrym. Povídali si spolu, dlouho se procházeli v zahradě, kde Lucius pomocí kouzla odstranil sníh z cesty, hráli spolu šachy, plavali v bazénu.

A líbali se.

Lucius políbil Harryho venku mezi zasněženými stromy. Přitiskl si chlapcovo pružné tělo k sobě pod záminkou, že je moc chladno, tak aby se zahřál. Nezáleželo na tom, že oba byli kouzelníci a mohli na sebe použít tolik zahřívacích kouzel, kolik si jen umanuli.

Lucius si nemohl odpustit nepolíbit Harryho, když chlapec právě vylezl z bazénu a tak krásně se jeho mokré tělo lesklo. Stejně jako domácí skřítek Lucius spěchal, aby mohl svému manželovi podat ručník, jen aby měl dobrý důvod dostat se do těsné blízkosti Harryho. Dotknout se ho.

Byl z toho všeho vzrušený. Bylo to, jako kdyby dělal něco zakázaného a mohl být u toho každou chvíli chycen. No dobře, byla tu ještě určitá šance, že by je mohl Draco vyrušit a to by bylo trapné, ale jinak si Lucius vůbec nebyl jistý, proč by líbání svého vlastního manžela v jeho vlastním domě mělo být jako ochutnávání zakázaného ovoce.

Luciusovi nikdy nebylo nic odepřeno. Byl schopný mít vše, co chtěl a kdy to chtěl. Ovšem teď to byl on, kdo si sám sobě odpíral Harryho. Lucius si byl ale dobře vědom toho, že jestli bude se svými kartami dobře hrát, tak bude mít Harryho ve všech směrech, které chtěl. Všechno to škádlení ho dovádělo k šílenství. Bylo to takové sladké mučení.

Nicméně, Lucius věděl, že Harry ještě nebyl připravený.

Lucius si byl vědom toho, že musí být vděčný alespoň za to, že jeho mladý manžel je k němu už alespoň přitahován. Vzhledem k tomu, co všechno se mezi nimi stalo, byl malý zázrak, že před ním Harry s křikem neutíkal.

I když to nedal najevo, tak byl Lucius velmi překvapený, když se s Harrym setkal o víkendu v Prasinkách a chlapec na něj skoro skočil. Bylo to pro něj velké překvapení. Bylo to mnohem víc, než v co Lucius doufal.

Nebylo pochyb. Lucius byl velmi přitahován chlapcem, když uviděl poprvé Harryho v jejich svatební den. Přirozeně, že po tom všem, co se stalo, potlačoval své vášnivé city ke svému manželovi. Pokoušel se o chlapce starat podle svých nejlepších schopností, doufajíc, že by mu bylo odpuštěno přinejmenším do té míry, že by Harry nechtěl od něj odejít i s jejich dítětem. Kromě toho, Lucius cítil vinu.

Luciusovi bylo dovoleno dívat se, jak chtěl. Dotknout se ale neměl odvahu. Teď Harry rozbil to pravidlo sám. Bylo zřejmé, že chtěl, aby se ho dotkl. Nicméně, i skutečnost, že chlapec nechal Luciuse, aby ho políbil, ještě neznamenala, že byl připraven zajít dál.

Bylo to docela příjemné, ale všechny ty polibky a doteky způsobily, že Lucius dychtil po něčem víc. Věděl přesně, co by chtěl, ale věděl, že jestli by náhodou zašel moc daleko, tak by mohl zničit všechno mezi nimi. Proto Lucius udělal to, co udělal. Odstrčil Harryho pryč, letmo ho políbil na čelo a poslal chlapce do postele. Samotného.

Severus Snape byl asociální, nepříjemný mrzout. Tedy, alespoň se jím snažil být. Asi patnáct let byl Smrtijedem a špionem a tohle bylo přesně to chování, které se mu hodilo. Mohl být tak mlčenlivý a nepříjemný, jak si jen přál. Čím méně měl přátel a rodiny, tím méně lidem byl nucen lhát.

Severus si také všiml, že tahle maska se k němu vlastně velmi hodí. Skutečně neměl většinu lidí rád. Některé nenáviděl s vášní sobě vlastní.

Jako asociální, nepříjemný mrzout by Severus Snape měl nenávidět Vánoce. To by se alespoň od něj čekalo. Ale je to opravdu tak?

Ha! Špatně. Severus neměl nenávidět Vánoce. Prostě nemohl. Bez ohledu na to, jak moc si to Mistr lektvarů přál, aby se mohl mračit na všechny ty hlouposti spojené s Vánoci, on prostě NEMOHL.

Všechny ty křiklavé ozdoby, nezdravé sladkosti, skučení dětí a červené tváře, opilé kouzelníky a pokrytecké sentimentality. Severus ač si přál sebevíc, tak to nemohl nenávidět. A kdo za to mohl? Malfoyovi, nikdo jiný. Samozřejmě.

Když v Severusově životě něco nešlo, tak jak si přál, tak za to většinou mohl Potter (nezáleželo na tom, který), Brumbál nebo Malfoy (také nezáleželo který).

Tentokrát to bylo kvůli Luciusi Malfoyovi, který se snažil podle svých nejlepších schopností znemožňovat Severusovi nenávidět Vánoce. Jeho panství bylo krásně nazdobeno – umírněně a vkusně. Nebylo tam žádné jmelí, žádní veselí sobi a žádní Otcové Vánoc. Vánoční večeře byla vždycky něčím, na co se opravdu těšil a to nešlo jen o jídlo, které bylo výjimečně dobré, ale Luciusovi se také vždy podařilo opatřit vzácné a mimořádné dobré ročníky vína nebo láhev něčeho, o čem Severus ani nikdy neslyšel.

Dokonce se i těšil na svůj vánoční dárek, protože to obvykle byla nějaká vzácná a cenná kniha. A on si každý rok přivstal a tak trochu jako malý horlivý chlapec vyčkával svou sovu, až v rukou konečně bude držet vzácnou knihu.

Ovšem že všechno mělo svou cenu. S knihou Severus Snape také musel přijmout pozvání na novoroční slavnost, kterou nemohl odmítnout, jestliže přijal knihu.

Tihle Malfoyové!

Z nějakého důvodu si Lucius myslel, že je jeho posláním zlepšit Severusův život. V jiném slova smyslu-míchat do života. Dělat z něj víc společenského života. Grrr!

Ale alespoň se Lucius nesnažil pozvat hlavní obtěžovatele jeho života. Na rozdíl od Albuse Brumbála, který by to zajisté udělal. Severus by pak strávil celý večer tím, že by se jim snažil vyhýbat. Bývali neuvěřitelně vytrvalí. Mistr lektvarů nemohl pochopit, co na něm viděli, proč by ho někdo považoval za hodného sledování. Nebyl moc na romantiku.

No, Severus Snape naprosto odmítl zvážit všechny možnosti…

 

Dva dny před Novým rokem jako obyčejně spolu snídali dva plaví Zmijozelové a tmavovlasý Nebelvír. Lucius se rozhodl, že je čas, aby informoval svého milovaného manžela o svých plánech na 31. prosince.

 „Harry, potřebuji ti něco říct,“ promluvil Lucius nahlas.

„Ach, jak tuhle větu nemám rád,“ mumlal chlapec. „Nebude se mi to líbit, že?“

„Ne, nebude se ti to líbit už proto, že ty nejsi normální člověk, Pottere, tvoje koště má krátké větvičky.“ odfrkl Draco.

„Ž to říkáš zrovna ty, Malfoyi!“

„Měl bys mi říkat Draco, jinak si nebudu jistý, jestli mluvíš se mnou,“

„Věř mi, Draco, že moc dobře poznáš, kdy s tebou mluvím, možná bych mohl použít svou hůlku, aby vyjádřila mé city k tobě, co ty na to?“

 „Vy oba, můžete se bavit jako normální lidi, ne?“ přerušil Lucius oba mladíky.

„Ne,“ odpověděli dvojhlasně. Alespoň na něčem se shodli.

„Dobře, to, co jsem chtěl, je, abys věděl,“ starší světlovlasý kouzelník se díval na Harryho. „ Že budeme mít tradiční novoroční slavnosti.“

„Ach,“ Harry si nebyl jistý, co se od něj očekává. No, ale představa malé oslavy, na které by byla jen jeho rodina a přátelé, by se mu líbila, ale měl podezření, že si ani nedokázal představit, kolik měl Lucius přátel. „ Kolik lidí?“

 „Sto, možná dvě stě.“

„Co?“ zůstal Harry zírat.

„Pravděpodobně jich tento rok bude víc, když si tě můj otec vzal,“ ušklíbl se Draco. „Někteří lidé obvykle odmítli naše pozvání, protože si myslí, že jsme moc… temní? Nebo něco takového. Kromě toho, nenechají si ujít příležitost uvidět spratka-který-přesto-všechno-stejně-přežil.“

„Takže já jsem hlavní atrakce?“ naštval se Harry.

„Celý kouzelnický svět se o tebe velmi zajímá, Harry,“ uvedl Lucius. „ Jsi stále proslulejší. Zvlášť teď. Nedá se s tím nic dělat.“

No jistě. Od té doby, co Holoubková vydala ten její velmi zadumaný článek, lidé zešíleli. Počet sov, který mu každodenně přicházel, se zvýšil desetkrát. Lucius byl přinucen jednoho skřítka přiřadit k ruce Postymu, který se staral o poštu. Také na druhý den od toho článku poslal do Denního věštce prohlášené, které potvrdilo, že Harry byl v jiném stavu, aby zastavil šířící se zvěsti. A byl si dobře vědom toho, že se objeví další články, ve kterých se bude psát o Harryho “skutečném“ rodičovství a tak dále.

Nicméně, Harry vypadal zničeně. „Nechci jít na slavnost s 200 lidmi, kteří na mě budou zírat a chtít po mě autogramy.“

„Pokud se budeš skrývat, tak se začnou šířit všelijaké pověsti,“ Lucius byl připravený na tenhle druh rozhovoru, od Harryho nic jiného nečekal. „Kromě toho, budeš si muset na podobné situace zvyknout.“

„Kdo jsou ti lidé, které jsi pozval?“ dožadoval se Harry odpověď, nezněl stále moc přesvědčeně.

„Jen důstojné lidi. Čistokrevné kouzelníky ze starobylých rodů, nějaké obchodní partnery mého otce, ministerské pracovníky,“ uvedl Draco.

„Nikdo, koho bych rád viděl, že?“ rozzlobil se chlapec. „Mám-li se účastnit, pak budete muset pozvat i nějaké lidi, které znám.“

Draco se tajně rozhodl, že Harry začal přemýšlet jako skutečný Malfoy a trochu jako Zmijozel. Určitě to ale nebyla dobrá věc, protože se s ním nebude dát tak dobře manipulovat. Ne, že by Draco plánoval vzít si otcova manžele jako výhodu… ach, no dobře, to bylo přesně to, co plánoval. Světlovlasý aristokrat trucoval, ale k ničemu mu to nebylo, protože nebyl středem pozornosti.

 „Jako koho?“ přimhouřil Lucius oči.

„Nech mě přemýšlet… například Weasleoyvi, možná Hermiona a Neville. Nebo Lenka a Remus, ach, pozvi Remuse. Lidé z řádu, možná Tonksovou, „ podíval se na Draca. „Ona je tvá sestřenice mimochodem. Její matka je Andromeda Blacková.“

„Chceš, abych pozval vlkodlaka a popřeného ostudného člena rodiny, mudlorozeného a lidi, s kterými vedeme rodinný spor? A jen Merlin ví, koho dalšího,“

 „Jsou to moji přátelé,“ Harryho tón byl obranný.

„Máš velmi… nevhodné přátele,“ zamračil se Lucius. Ustupoval od té doby, kdy se dozvěděl o Harryho těhotenství. Pokud by ale pozval Harryho přátele do svého domu… to by bylo něco jiného. A to ani nebyl problém. Problémem by bylo, že Lucius byl ještě dost naštvaný na Weasleyovy i vlkodlaka za to, co udělali, a nemohl vidět, že jim Harry tak snadno odpustil.

Harry s tím nesouhlasil, jak by pozorovatel mohl posoudit podle tenké čárky, do které stáhl rty.

„Moji přátelé jsou mnohem lepší než všichni ti okázalí čistokrevní kouzelníci a ministerští pracovníci, kteří jen touží vidět chlapce-který-přežil! Mají mě rádi jen právě pro to. Ne proto, kým doopravdy jsem.“ Harry se zhluboka nadechl a hlasitě vydechl: „Tobě se to líbí, že?“ zněl dost vyčítavě.

„Líbí co?“ Lucius se moc nechytal. Už si zvykl na to, dát svému manželovi všechno, co chtěl, ale začínal přemýšlet o tom, jestli to byla dobrá věc.

„To, že jsem zasraný chlapec-který-přežil!“

„Samozřejmě, že ano,“ velmi ho zajímalo, kam tohle směřuje. „To zlepšuje pověst naší rodiny.“

„Jsi stejný jako všichni ostatní! Chceš mě jen kvůli tomu hloupému titulu,“ obvinil ho Harry.

„Ne, nechci tě jen kvůli tvému titulu. Připouštím, že bych si tě nevzal, kdybys byl jen tak nějaký Harry Potter…“

„Děkuju! To je všechno co jsem potřeboval vědět!“ vykřikl chlapec tak hlasitě, jak jen mu to hlasivky dovolily.

Lucius s pohledem na Harryho ustupoval. Chlapec otevřel dveře od jídelny a s třeskem je zavřel, zdánlivě to vypadalo, že se před rozzuřeným chlapcem otevřely samy. Byla to působivá ukázka bezhůlkové magie.

Lucius si pro sebe zaklel, což u něj bylo dost nezvyklé, ale dle jeho názoru, tohle byla přesně ta situace, která to vyžadovala.

„Tak to šlo hladce, jako po másle, otče,“ komentoval Draco a Lucius měl skoro neodolatelnou touhu něco po svém synovi hodit. Nebo možná na něj poslat nějaké hodně ohavné kouzlo.

Nakonec se ale omezil jen na zamračení a následoval svého manžela.

Harry si právě lehl nebo spíš sebou praštil na postel a začal plakat, když uslyšel, že se dveře do ložnice otevřely. Ten zatracený parchant se ani neobtěžoval zaklepat!

„Vypadni!“ křičel Harry. „Vypadni, nenávidím tě!“

„Ach, ne,“ Lucius zněl naštvaně. „Nikam neodejdu, ne před tím, než ti neosvětlím všechny důvody.“ Muž si sedl na postel, popadl Harryho za ramena a otočil si ho k sobě. Chlapec se na něj díval vleže s širokýma ubrečenýma očima.

„Nech mě být!“ Harryho hlas se chvěl, ale kroucení a mlácení mu k ničemu nebylo, protože Lucius ho pevně držel za ramena.

„Ne, nenechám tě být. Teď mě budeš poslouchat,“ Lucius zněl zcela vážně. „Vzal jsem si tě, protože jsi chlapec-který-přežil. Opravdu nechceš, abych ti tohle popřel, že ne? Oba víme, že to tak je. Jsem Zmijozel. Jestli něco chci, tak to také udělám a nemám ve zvyku přemýšlet o tom proč a kdyby. Chtěl jsem tě, protože jsem tě mohl mít. Připouštím, že jsi byl něco jako trofej pro mě. Velmi roztomilá trochej, jak jsem zjistil.“

Harry se rozzuřeně díval na svého manžela.

„Ale opravdu si myslíš, že je to tvůj titul, čeho si na tobě cením nejvíc?“ pokračoval Lucius. „Už dávno jsem si všiml, že jsi víc než to. Ty nejsi jen krásná věc; nejsi nic z toho, co jsem očekával, že budeš, jsi mnohem víc. Jsi chytrý a silný a směšně laskavý a ochotný odpouštět, na což si nemůžu stěžovat, hlavně od té doby, co jsem z této vlastnosti dost vytěžil.“

„Jestli ještě něco tak hloupého od tebe uslyším jako dnes, tak tě normálně přehnu přes koleno a pořádně ti naplácám.  Pokud ale máš takové věci rád, tak nemá smysl je používat jako trest,“ Lucius se ušklíbl, když Harryho tváře hořely karmínem.

Pak pustil chlapcova ramena a prsty z čela oddělal rozcuchané pramínky tmavých vlasů. „Už ses trochu uklidnil?“

Harry přikývl a zhluboka vydechl vzduch.

„Jsi tak moc emotivní,“ Lucius pokračoval a hrál si s manželovými vlasy. „A můžeš pozvat Weasleyovy a tvé další přátele. Pokud tedy musíš. Ale ovšem, že se mi to nelíbí, nemám je rád… ale tobě se pravděpodobně nebudou líbit lidi, které jsem pozval já. Jen se ujistit, že odejdou hned po tom, co večírek skončí.“

To vykouzlilo na Harryho tváři úsměv.

„Děkuji! Myslím, že jsem… promiň…“

„Ano, jsi,“ souhlasil Lucius a usmál se na chlapce, aby mu ukázal, že již na všechno zapomněl a odpustil mu. Nahnul se a pořádně Harryho políbil.

29.12.12 21:25
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one