Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahojky,

tady máte kapitolku k povídce Could you love me?. Omlouvám se, že se tu dlouho nic neojevilo, ale to víte, zkouškové. Pravděpodobně další kapitolka tu bude až v únoru, mám před sebou ještě 5 těžkých zkoušek.

Za beta-reader děkuji Hoshi a ráda bych jí také tuto kapitolu věnovala. Dále díky patří té malé hrstce kometujících: EnniAn, Nade, Snarrynka a Bobo. Děkuji za ty vaše komentáře a vám kapitolku také věnuji.

Přeji hezké čtení a doufám, že příště těch komentářů bude alespon o jeden víc.

Sirina.

***

7. část, 33. kapitola Dokonalé domácí štěstí

Draco přepadl Harryho pokoj a hráli spolu Řachavého Petra. Zmijozel tvrdil, že se samou nudou zblázní. Když se Harry ptal, proč se neodletaxoval k jeho přátelům nebo tak něco, Draco mu vysvětlil, že se chtěl uvolnit a se Zmijozelskými to opravdu nebylo možné. Všechno to pohrávání si a demonstrace síly byli dost únavné, jeden si pořád musel hlídat každé své slovo, ale s bezradným Nebelvírem si nemusel dělat takové starosti.

„Bezradný!“ zavolal Harry uraženě. „Přišel jsi sem, abys mi říkal, že jsem hloupý, tak odejdi!“

Draco protočil oči. „Netrucuj, Pottere. To měl být kompliment. Ty nejsi hloupý… no nebo alespoň jsem ti to přesně neřekl…“ světlovlasý kouzelník se šklebil. „Myslel jsem tím to, že ty celou dobu neintrikuješ a zrovna teď jsem zjistil, že je to pohodlné. Ve tvé přítomnosti také nemusím intrikovat a to je fajn. Intriky jsou únavné. Uklidni se. Můžeš?“

Harry si odfrkl. Naučil se už ignorovat polovinu věcí, které vyšly s Dracových úst. Také to byla jediná možnost, jak s ním vycházet.

„Otec mi řekl,“ Draco pokračoval v konverzaci ve zdánlivě náhodném tématu, což ale nesedělo k jeho záblesku v očích. „Že ten můj bratr byl nedávno trochu nezkrotný.“

„Bratr? Co když to bude děvče?“ V Harryho tónu byla určitá výzva.

„Jen se v téhle věci snažím být optimistou, v této rodině jsme všichni muži, dokážeš si představit, že by se ti narodila holka?“ Draco ukazoval na Harryho břicho. „Ale ne z důvodů, které si teď asi myslíš. Já neříkám, že bych měl něco proti holkám. Tedy když na mě použije někdo Oblivate a vymaže mi všechny vzpomínky na Parkinsovou, tak pak už proti nim nic mít nebudu,“ Harry se začal smát. „Ale jsem praktický. Co bychom mi tři chlapy dělali s holkou? Přemýšlej trochu, Pottere!“

Harry musel s nechutí souhlasit. Jediná dívka, kterou dobře znal, byla Hermiona. A on pochyboval, že by byla klasickým prototypem děvčete. A dívkám jako je Levandule nebo Parvati se snažil za každou cenu vyhnout. Nebo Pansy Parkinsonové. Byly prostě děsivé. Byly cítit jako květinářství, měly dlouhé nehty, které vypadaly, jako kdyby krvácely a mohly by být použity k odlupování něčí kůže. A celou dobu si spolu jen povídaly.

Harry se otřásl.

„Ale ty jsi ten, kdo tady bude matkou, za mnou nepřijde, až bude chtít ve vlasech uplést copánky, bude chtít mít čajovou párty nebo prostě jen bude chtít vyzkoušet postříbřovací kouzlo na tvých vlasech,“ světlovlasý kouzelník se ušklíbl, jeho odpor byl zřejmý.

Harry musel souhlasit, že to znělo děsně: „Jak víš, že holky dělají tyhle … věci."

„Ach, zjistil jsem to dost otřesným způsobem,“ otřásl se Draco. „Znám Pansy a Millicent už od batolat. Vždycky jsme si spolu hráli na rande. Věř mi, že to byla víc než jen demolice vlasů. Ano, holčičky jsou z dálky roztomilé, ale doma bys ji mít nechtěl.“

Harry nevěděl proč, ale musel se zeptat.

„Chybí ti tvá matka, Draco?“

Zmijozel byl nějakou dobu zticha. Harry se obával, jestli ho nevyfackuje nebo ještě hůř – neprokleje.

„No,“ promluvil nakonec Draco nahlas. „Já myslím, že svým vlastním způsobem mi má matka chybí. Ale Narcissa mi nijak zvlášť nechybí. Chybí mi mít matku.  Nikdy jsem opravdovou neměl. Jestli to komukoliv řekneš, tak tě zabiju, ale strávil jsem hodně času tím, že jsem přemýšlel, co všechno by mohlo být jinak. Skutečná matka. Marné, ale stále…“

„Otci se to vždycky podařilo ututlat, ale moje matka byla… tak šílená jako Bellatrix, jen to uměla líp schovat. Obávám se, že to mají Blackové v krvi, myslím tím to šílenství. Když se s ní můj otec oženil, tak by to člověk neřekl, ale po té, co mě porodila, byla Narcissa úplně mimo. Potom, co mě skoro uškrtila, jen proto, že jsem nechtěl přestat plakat, ji Lucius už nikdy nenechal v mé blízkosti. Ne že by se o mě zajímala. Lucius se ji snažil zaměstnávat nákupy a návštěvami svých přátel. Pak se vrátil Temný pán. Během první války se moc nezapojovala, ale po tom, co zavřely Bellatrix do Azkabanu, byla Narcissa pěkně naštvaná. Zatímco otec se snažil přijít na způsob, jak se od něj co nejvíc odprostit, tak Narcissa se s ním o to víc zaplétala. Byla mezi smrtijedy, kteří odmítali připustit, že byl pryč, kteří bojovali proti bystrozorům a… Nikdy jsem ji nebyl v Azkabanu navštívit. Otec byl. Říkal, že je beznadějná. Že se zbláznila. A to je všechno. A já už o tom prostě nepřemýšlím.“

 „Neměl jsem se ptát.“

„Jsi rodina, máš právo to vědět,“

Harry chtěl říct, že je mu to líto, ale nemyslel si, že by Draco ocenil, kdyby ho litoval. Ale ještě nikdy neviděl v Dracových očích tolik smutku, tolik kapitulace.

„Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdyby byli moji rodiče naživu,“ místo toho přiznal Harry. Zdálo se to fér, že za to, co mu odhalil Draco, by měl také něco odhalit na oplátku.

„Jsi Nebelvír, můžeš být sentimentální,“ smutně se usmál Draco.

„Ach, nemusíš si dělat starosti, nikomu neřeknu o tvých nebelvírských sklonech,“ škádlil ho Harry.

„Velice ti děkuji. „ ušklíbl se Draco. „ No, ale tebe budu moc vždycky oslovovat “mami“.“

Harry zůstal zírat na blonďáka. „Neřekl jsi to nahlas, že ne? Ehh, neopovažuj se! Pokud ano, tak mám nárok, tedy pokud s tím souhlasíš, využít svých rodičovských práv a přehnout tě přes koleno!“

Draco vypadal ohromeně: „Jak zmijozelské od tebe, ale teď věnuj pozornost hře,“ ignoroval ho Draco. „To není žádná legrace, když mě celou dobu necháváš vyhrát.“

„Přál sis to!“

 

Poslední prosincový den přišel rychle. Harry byl velmi nervózní a měl pro to víc než jeden důvod.

Tohle bude jeho první vystoupení na veřejnosti od té doby, co se kouzelnický svět dozvěděl, že je těhotný. Ach, kdyby se mu někdy pod ruku dostala Holoubková…! Mladý muž se obával jejich reakcí. Co tomu řeknou lidé? A co mu řeknou jeho přátelé? Mnoho z nich to nevědělo. Pche… věděl, že už musely proběhnout nějaké odezvy na zprávu, že je těhotný, ale Harry mohl číst jen poštu od svých přátel.

Lucius prohlásil, že by si nechal dřív zlomit hůlku, než by Harrymu dovolil číst ty nesmysly, které by ho tak akorát rozrušily. I k Dennímu věštci neměl přístup. Jistě! Pravděpodobně vymýšleli příběhy o tom, jak jeho dítě bylo počato s pomocí černé magie a kdo ví co ještě!

Harry se zamračil a vztekal se po každé, když připustil (ale jen sobě), že by bylo lepší, když nevěděl o ničem, co se psalo v tisku. Ale stejně se mu nelíbilo být chráněný. Jedné jeho části se ale ulevilo, protože nemusel řešit žádné případné otázky, dokonce i ty pozitivní. Vlastně hlavně ty kladné.

Možná Harry jen nechtěl vidět, jak byli kouzelníci potěšení skutečností, že jejich hrdina, chlapec-který-přežil znova udělal něco mimořádného. To bylo skvělé.

Čím méně bylo zmíněno o jeho “stavu“, tím lépe. Nebylo to bezpečné téma. Ale záleželo na Harryho náladě.

Když Draco navrhl, že by asi měli vytisknout zvláštní řadu zpívajících přání se smějícími batolaty nebo skotačící jednorožci, tak blondýn zjistil, že Harry měl hodně dobrou trefu a krupicová kaše na tváři nebyla úplně nejlepší. Navíc jeho otec se nepřidal na Dracovu stanu proti svému rozhněvanému manželovi.

Harry věděl, že byl v poslední době dost emocionální a občas dokonce i nerozumný, ale to nebylo všechno. Opravdu nerozuměl tomu, co se děje, ale od té doby co porazil Voldemorta to bylo jako kdyby se vzbudil z nějakého omámení nebo snu. Harry mohl cítit svou důvěru a sílu, jak se k němu zase vrací a to bylo skvělé.

Ale fakt, že bude muset čelit asi 200 lidí a ti budou zírat na něj, na chlapce-který-přežil, chlapce-který-se-oženil-s-notoricky-známým-Luciusem-Malfoyem a chlapce-který-otěhotněl a díky tomu byl neskutečně nervózní a rozpačitý.

Budou se ho ptát na blbé otázky? Budou po něm chtít autogram jako někteří z jeho spolužáků? Harry doufal, že se nebudou pokoušet dotknout se jeho rostoucího břicha. To by určitě skončilo tím, že by mu Harry vyhrožoval hrůznou vraždou a šel by si pro svou hůlku. “Věštec“ by pak v článcích naznačoval, že se zbláznil a na druhý den by měl buď víc fanoušků, nebo nenávistných dopisů, které mu stejně nebylo dovoleno číst, protože se ho Lucius Malfoy snažil chránit, někdy to byl takový přehnaně starostlivý osel…

Harry praštil hlavou o stůl. Nechtěl už o tom přemýšlet. Jeden by si myslel, že už se přes to dostal. Ale asi ne. I když, Harry nebyl žádná královna dramatu. Po tom, co se seznámil s Dracem Malfoyem už věděl, co si pod tím pojmem má představit.

Avšak pravdou bylo, že byl Harry kvůli večírku nervózní. Když se to řeklo hodně zlehčeně.

Taky tu byli všichni ti lidé, co Lucius pozval. Ministerští pracovníci, čistokrevní, bohatí blbci a snoby … Harry si neděl žádné iluze s kým se to Malfoyovi vlastně přátelili, měl-li být chlapec upřímný sám k sobě, tak by si musel přiznat, že ti lidé byli přesně jako Malfoyovi.

Ale oni byli také něco mnohem víc. Byl víc než jen bohatí, snobští, slepě fanatičtí čistokrevní.

To byla jedna z Harryho omluv, druhá byla dítě a třetí by možná mohla být povinnost, protože byl ženatý… Ano, ale faktem asi bylo, že Harry měl zřejmě potřebu se na něco pořád vymlouvat na něco nebo někoho, aby mohl zůstat v panství. Dokonce začínal mít rád Draca (tedy alespoň jeho masochistická část začala mít toho spratka alespoň trochu ráda) a chtěl se líbat s Luciusem.

Většinu času byl tak zmatený. Tenhle život prostě nemůže být jeho, ne to prostě nemůže být pravda. Harry k Luciusovi táhly nějaké city, ale byly velmi sporné. Lucius byl krásný a nikdo se zdravým rozumem by to nepopřel, tedy snad s výjimkou Rona, Hermiona by asi zdráhavě souhlasila, Harry by na to klidně vsadil hůlku. Ano, Harry chtěl toho muže líbat. No, ale taky chtěl sardinky, pomerančovou zavařeninu a kečup s ovesnými vločkami a bylo mu úplně jedno, že Malfoyovi nikdy nepozřeli “takovou strašnou obyčejnou mudlovskou šlichtu.“

Sečteno a podtrženo ty jeho chutě, který byly zapříčiněny jeho těhotenstvím, byly dost nerozumné. Ach ano, četl některé z těch knih o těhotenství. Psalo se v nich o tom, že v závislosti na prostě divných věcích, které se budou dít s jeho tělem a myslí, tak se stane pravděpodobně nadrženější než obvykle. Když se k tomu přičte, že zrovna přechází pubertou, což samo osobě znamená, že bude nadrženější… A navíc neměl ty chutě věky, protože měl Harry plnou hlavu jiných věcí a teď cítil, jakoby ho ty nekontrolovatelné hormony napadly plnou silou.

Tak, Harryho tělo ho klamalo, jedna jeho část chtěla, aby se Lucius o něj tak staral a druhá jeho část chtěla křičet, že to byla chyba… to byla ta část, která se probudila nedávno, ta která se chtěla vzbouřit, bojovat proti něčemu! Ta jiná část chtěla jiného Luciuse. Harry si pamatoval, jak se jeho manžel k němu choval po té nehodě, jak bezpečně se cítil, ochraňován, to jak Lucius zdánlivě uhodl každou jeho potřebu, včetně těch, o kterých ani sám Harry nevěděl.

Takový zatracený nepořádek…

A teď ten večírek, jako kdy se potřeboval cítit ještě víc nabroušeně! Dobře…

Aby to bylo snesitelnější, tak Harry pozval každého, koho znal. Ale účast potvrdili jin Weasleyovi, Hermiona a Remus s Tonksovou. Zbytek jeho kamarádů z Nebelvíru se vymluvili, že už mají jiné plány, Harry ale doufal, že se jednoduše jen bojí přijít na Malfoy Manor. Rozuměl by tomu, pokud by to bylo tak, ale Harry by byl rád, kdyby to řekli narovinu. Jen Hagrid  otevřeně připustil, že by se necítil mezi těmi “ bohatými a snobskými lidmi“ moc dobře. A poloobr měl pravděpodobně pravdu. Ne, že by tam sám Harry patřil.

Dobře, alespoň že tam nebude úplně sám. Harry byl rád, že tam Weasleyovi po tom všem přijdou. Ve skutečnosti byli velmi dychtiví, aby tam pro něj mohli být. Aby ho mohli chránit navzdory všemu. Ne, že by to řekli, ale Harry uměl číst mezi řádky. Bylo to potěšující a Harry jim už odpustil, že ho nechtěli pustit na Manor. Neměli právo to udělat, ale možná, že to nakonec nebyla tak špatná věc.

Harry byl přinucen se přestat schovávat před tím, než by se to stalo zvykem. Začal vidět, že Lucius a Artur s Molly měli úplně jiné představy o tom, jak správně jednat s dětmi a členy rodiny. Weasleyovi byli přísní a věřili v zákazy, co se týkalo výchovy dětí, chtěli dělat jen správnou věc a ujistit se, že budou následovat pravidla.

Oproti tomu Lucius věřil, že je lepší splnit své rodině každý rozmar, i když by to znamenalo, že je zkazí nebo by jim to ublížilo. Harry nemohl vždy mužovi důvěřovat s omezováním jeho osoby. Lucius nikdy před tím nestanovil žádné hranice nebo pravidla. Kromě toho, Malfoyovi měli na rozdíl od Weasleyovích jinou morálku. Byli ten typ rodiny, kteří začínali večeři moučníkem, na snídani pili šampaňské, svým dcerám dávali rady na svádění starších kouzelníků, kteří se jim tak moc líbili, i když to náhodou byli jejich profesoři…

Na druhou stranu, Lucius mu toho dal tak moc, vlastně všechno, co Harry chtěl a tak se v chlapci vyvinul silný popud nezklamat svého muže, neztrapnit ho. Lucius mu vždycky jemně naznačil, co by chtěl, aby Harry udělal, například být tak reprezentativní jak jen je to možné. Žádný tlak, ale i tak se pod ním Harry octnul, protože chtěl zoufale potěšit svého muže.

Viděl, že to bylo stejné jako s Dracem. Blonďák se stával nadšeným vždycky, když ho Lucius pochválil za dobré známky a i když mu muž nic neřekl, Harry si přál, aby měl lepší známky.

Merline, byl zvyklý na úplně jiné vztahy, na jasný přístup. Všechny ty intonace a jemné narážky byly pro něj matoucí, bylo to pro něj hrozné peklo.

Ale Harry se dočkal své pomsty.

Harry se díval na svého “drahého manžela“ a pokoušel se ovládnout svůj výraz, když se chystal oznámit, kteří jeho přátele se chystají přijít, což mu způsobovalo zlomyslnou radost. A po výměně odpovídajícího úšklebku s Dracem se začal chlapec skoro dusit jahodovo-tvarohovým koláčkem, když si náhle uvědomil jako moc by do téhle “rodiny“ mohl zapadnout. Rozhodně líp než čekal.

Harry se ještě jednou podíval na sebe do zrcadla, pak se podíval na jeho úžasné šaty, které ležely na jeho posteli a čekaly na něj. Povzdechl si. Nechtěl to udělat. Opravdu, ale opravdu nechtěl.

Měl za sebou několik rozhovorů. To znamená, že se Lucius a Draco snažili mu vysvětlit, jak by se měl během “večírku“ chovat. V Harryho případě to znamenalo, že všechny hnusné věci, kteří někteří lidé budou říkat a hlavně neztrácet nervy, s úsměvem jako nějaký hlupák ignorovat. No to se snadněji řekne, než udělá… pravděpodobně. Ale on se to chystal alespoň zkusit.

Vzhled byl jedna z věcí, o kterou Malfoyovi dbali.

Harry stál před zrcadlem a obdivoval své břicho – nadechoval se a vydechoval, snažil se ho co nejvíc ukázat a pak co nejvíc zatáhnout. Bylo to ještě dobré, ne moc zřejmé, ale dostatečně viditelné. Alespoň se stále vlezl do svých šatů. Pravděpodobně ne na dlouho. Očekával, že od teď se bude jeho břicho každý den víc zvětšovat, až bude jako balón.

To ale neznamenalo, že na to byl připravený.

Šaty mu dobře seděly. Líp než kterékoliv jiné, které dřív nosil. Kalhoty byly pohodlné, seděly mu dokonale, což znamenalo, že je pravděpodobně bude nosit jen krátký čas, protože jeho postava už nikdy nebude taková jako v této fázi těhotenství. Plášť, který měl na sobě, zakrýval skutečnost, že Harryho tělo nebylo tak dokonalé, jak by se dalo z jeho dlouhých a štíhlých nohou předpokládat.

Avšak nebyl to jen střih, co dělal ty šaty tak fantastické. Látka byla tmavě zelená, jemná a hebká, ale také teplá, aby se hodila k příslušnému ročnímu období, ale zároveň nebyla tlustá nebo nějak těžká. Plášť byl zdoben vyšívaným propracovaným vzorem nějaké vinoucí se rostliny, ale nit byla ve stejné barvě jako látka, takže to nevypadalo nikterak přehnaně, jen to plášti dodávalo texturu a lesk. Harrymu se to docela líbilo. Bylo štěstí, že Malfoyovi měli opravdu dobrý vkus a nesnažili se dávat na obdiv své bohatství tak, že by se pokrývali vrstvami zlata a drahých kamenů, jak to dělávali někteří kouzelníci.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

„Pojď dál,“ zavolal Harry a skončil se svými šaškárnami.

Byl to Lucius.

„Vypadáš moc pěkně,“ složil mu blondýn poklonu.

„Díky,“ rozzářil se Harry. Díky chvále cítil, jak se mu po těle rozlévá teplo. Pak jeho výraz náhle zvážněl, když si chlapec vzpomněl, kam ho jeho manžel povede. „Musím?“ zakňučel Harry.

„Ano, musíš,“ Lucius se pokoušel dívat lítostivě, když natáhl ruku a jemně pohladil manželovu tvář hřbetem ruky. Muž si prostě nemohl pomoct – Harry vypadal tak roztomile a oslnivě v jeho fantastickém hábitu, který nechal jeho neobvyklé oči vyniknout ještě víc než obvykle.

„Kromě toho, tví přátelé budou zklamaní, pokud tě tam dnes večer neuvidí,“přidal starší kouzelník.

Harry přimhouřil oči. „Pokud si se mnou budete chtít hrát, pane Malfoyi, tak to dělejte pořádně. Já nejsem tak hloupý, jak si myslíš. Zmínění mích přátel ti k ničemu nepomůže.“

Lucius se pobaveně usmál, Merline, Harry byl úžasný!

„Ano, to bylo chabé, že?“ přiznal se.

„Mhhm,“ odsouhlasil Harry.

„Omluvám se za nedostatek jemnosti z mé strany,“ Lucius se uklonil a natáhl k Harrymu ruku. „Půjdeme?“

V reakci na to si chlapec něco zabručel pod nosem, ale stejně vzal manžela za ruku. Možná to nebude tak zlé.

12.01.13 11:28
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one