Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
tak po delší době, ale první kapitola Motýla. Prolog přeskakuje celý děj, takže se vracíme k tomu, jak se vše událo. Pěkně prosím o komentáře, popř. kritiku k překladu, tahle kapitola mi dala dost zabrat. Také děkuji Hoshi za beta reader.
Adelaine
***

Kapitola 1
12. Srpna 1985. Kvikálkov.

Vítr se proháněl kolem něj, vychyloval ho z kurzu, ale on natočil své tělo stranou, zamával křídly a pokračoval v letu. Hustě pršelo; těžké kapky padaly z nebe a narážely do něj. Ty kapky byly skoro stejné velikosti, jako byl on, a motýl dělal, co mohl, měnil směr, aby se každé z nich vyhnul. Když ho jedna zasáhla, spadl pár stop, otřásl se a znovu vylétl vzhůru, zuřivě bil křídly. Zachvěl se, když ho těsně minulo světlo blesku. Vítr znovu zakvílel a uvěznil ho. Zjistil, že je zmítán ke straně a kdyby mohl křičet, křičel by, jak jen motýl dovede.

Padal a nehledě na to, jak moc se snažil letět, nemohl. Oči se mu rozšířily, když zjistil, že se řítí pádem přímo na strom. Zamával křídly, ale vítr znovu zavál, přesně v ten nejhorší možný moment, a znovu byl zmítán ke straně. Zavřel oči, připravoval se na zpětnou přeměnu, možná se vystaví prozrazení, ale alespoň by to zachránilo motýla, aby se nerozmačkal o strom. Ale něco ho uchopilo.

To sevření bylo něžné. Jedna ruka se natáhla a hbitě ho stáhla ze vzduchu. Druhá přikryla první, zaštiťovala ho před deštěm, ale také bránila motýlovi uletět.

Pár zelených očí na něj civěl skrze mezeru mezi dětskými prsty. Malý úsměv roztáhl chlapcovy rty a zamrkal. Dešťové kapky padaly na jeho řasy a ofina byla připláclá k čelu. Třásl se, ale nepřestával se usmívat na motýla.

„Jmenuji se Harry,“ řeklo mu dítě. „Postarám se o tebe.“ Harry se posadil na zem, vtiskl se do výklenku mezi vchodové dveře domu a vstupní schody. Přitáhl si kolena k hrudníku a motýl zůstal držený v bezpečí a teple v Harryho rukách celou noc.

Bouře ustala k ránu, v tom se otevřely vstupní dveře, vysoká, kostnatá žena strčila hlavu do mezery a zlobně na něj zazírala. „Vstávej, zrůdo!“ vykřikla a Harry vyskočil, okamžitě bdělý a hned se postavil na nohy. „Sundej si to mokrý oblečení a pojď sem dovnitř. Máš patnáct minut, abys udělal snídani, kluku.“ Nechala dveře otevřené a odešla.

Harry rozpojil ruce. Motýl jemně zatřepotal křídly a dítě se usmálo. „No, tak běž, leť.“ Motýl udělal, jak mu bylo řečeno a Harry ho s touhou sledoval odlétat, pak se otočil a vstoupil do domu.

Když se dveře za Harrym zavřely, stál pod stromem vysoký muž, pod tím, do kterého málem narazil motýl, a v tichosti vše pozoroval.
XXX

13. srpna 1985.

Bylo to zvláštní, přemýšlel později té noci Evan Rosier. Většina chlapců Harryho věku by motýlovi utrhla křídla, nebo by ho rozmáčkla, nebo by ho nechala, ať narazí do stromu. Ale Harry to stvoření zachránil, zaštítil ho a pustil na svobodu. Stál vedle stromu a se zamračením na tváři sledoval dům číslo čtyři.

Na tom chlapci bylo něco, co mu bylo povědomé. Pohled na něj, ty vlasy, ty oči, ta tvář, to všechno mu připomínalo někoho, koho by měl znát, ale ne přímo osobně. Někoho, s kým se nikdy neobtěžoval, aby si ho zapamatoval, ale teď si přál, aby to udělal. A bylo tu ještě něco. Nemohl si být jistý, alespoň zatím ne, ale to dítě mělo magii. Cítil chlapcovu auru, jasnou a kouzelnou, která sálala z Harryho ve vlnách, chránila ho před nejtěžším deštěm a před nočním chladem. Něco na jeho magii mu bylo také známé, temné a uklidňující. Připomnělo to Evanovi časy, než Harry Potter všechno zničil.

Ještě bude spousta času, aby přemýšlel nad magií toho dítěte, řekl si Evan a vytřásl si ty myšlenky z hlavy. Jeho oči se se zachvěním zavřely a povědomé mravenčení se mu rozšířilo po celé pokožce, jak se jeho tělo zmenšilo a změnilo. Křídla mu vyrašila ze zad, na čele se mu objevilo tykadlo a jemné chloupky pokryly jeho krátké, hubené tělo. Dvě veliké oči jako korálky vykukovaly z chloupků na jeho obličeji, a motýl mávl křídly a odletěl k otevřenému oknu v Zobí ulici číslo čtyři.

Dům vypadal opuštěně. Evan, nespatřil žádné tělo, jak prolétal kolem, přemisťoval se po pokojích, na odpočinek se zastavoval na nábytku a povrchně prozkoumával svůj budoucí domov. Už od porážky Voldemorta Evan, jako Smrtijed, byl stíhán ministerstvem. Přechod od ministerského úředníka a člena Vnitřního kruhu Pána zla k uprchlíkovi ho nutil se schovávat v jeho zvěromágské podobě – motýlovi – což bylo pro jeho systém docela šok. Za poslední čtyři roky strávil Evan jen stěží nějaký čas ve své lidské podobě. Krátké chvíle tady a tam, ukradené hodiny, když si byl absolutně jistý, že je sám. Být motýlem uchovávalo daleko více energie, potřeboval méně jíst, místa, kde se schovával, byla méně nápadná a obecně byl více v bezpečí. Ale, rozhodl se, je na čase jaksi zapustit kořeny.

Pokud tohle dítě, které očividně bylo týrané, mělo magii, pak nemohl žít se svými biologickými rodiči. Pokud to není mudlovský šmejd, ale na to byla Harryho magie příliš silná. Možná to dítě bylo důležité? Nebo sirotek z války, ačkoliv pokud to byla pravda, tak by Evan pravděpodobně přikláněl, že jeho rodiče byli přisluhovači temné strany. Aura, kterou dítě vyzařovalo tu minulou noc, byla silná a temná, a och, tak známá, ale Evan si jednoduše nedokázal vzpomenout, kde už ji cítil.

Proletěl kolem přístěnku pod schody. A zastavil se. Vznášel se ve vzduchu, pomalu mával křídly, aby se udržel na místě a zíral na naprasklý otvor ve dveřích od přístěnku. Dokázal rozpoznat malou černovlasou hlavu a slyšel tlumené vzlyky, které to dítě vydávalo.

Cítil potřebu se proměnit, vyrazit dveře a chtěl vědět, proč si, k čertu, ti mudlové myslí, že jim projde zneužívání kouzelníka. Ale dokázal se pro teď ovládnout. Nebyl v Bradavicích ve Zmijozelu jen tak pro nic za nic. Bude milý, klidný a rozvážný, lstivý a podezřívavý, cynický a vypočítavý a nikdy, nikdy nepoleví ve své ostražitosti až do okamžiku, kdy se to dítě osvědčí stejně tak mazané a kruté, jako Evan umí být. Prozatím svůj čas spojí s tímto domem, slíbil si, jak prolétal kolem dveří. Počká si, až uvidí, jak užitečné by to dítě pro něj mohlo být. Pokud to dítě bude užitečné, bude ho sám ochraňovat. Pokud to dítě užitečné nebude, anonymně zavolá na ministerstvo a opustí dům a nechá to dítě za sebou.

Dostal se do kuchyně. Po levé straně byly otevřené dveře, hned vedle velké chladničky. Přeletěl dolů po schodech a dostal se do velkého otevřeného prostoru. Sklepení bylo prašné a vlhké, ale pro teď to bude stačit. Evan se proměnil zpět, zakroutil rameny a hlavou, aby si procvičil ztuhlý krk. Rozhlédl se kolem, natáhl ruku, ale prsty se vůbec ničeho nedotkl, oči měl rozšířené, bdělé a obezřetné. Nic nevypadalo magicky a nic nevypadalo, že by bylo nebezpečné.

Bylo obecně známé, že on je jedním z předních Smrtijedů lorda Voldemorta, společně s Malfoyem a Lestrangeovými. Co už mnoho lidí nevědělo, byl důvod proč. Evan vždycky shledával neuvěřitelně užitečným, že byl schopný vycítit lidské aury. Byl velmi dobrý v odhalování lidí pod neviditelným pláštěm nebo s mnoholičným lektvarem nebo pod kouzlem deziluze. Dokázal říct, jestli jsou orientováni světle nebo temně nebo neutrálně, jestli mají strach, vztek, radost nebo jsou kombinací všeho tohohle. Jejich aura vzplála, chvění vydávané jejich magií se změnilo a Evan to dokázal pochytit a rovnou to nahlásit svému pánovi. A nejenom to, ale byl jedním z omezeného mála kouzelníků a čarodějek, kteří mohli bez námahy provádět bezhůlkovou magii. Každý mohl zvládnout neverbální kouzla s trochou času a cvičení, ale chtělo to skutečnou moc a dovednosti, abyste vrhali bezhůlková kouzla.

Evan mávl rukou a mihotavé světlo se objevilo nad jeho hlavou. Další mávnutí rukou nastavilo mudly odpuzující ochrany kolem dveří vedoucích do sklepení a třetí mávnutí odstranilo prach a špínu ze země a z krabic, které byly poházeny kolem. O zeď byla opřená matrace a Evan ji spustil na podlahu, zatlačil na ni, aby vyzkoušel její pružnost. Považoval ji za dostatečnou, položil se na ni, ochuzen o deku, a zavřel oči. Mohl ji proměnit do něčeho přepychovějšího a pompéznějšího, ale rozhodl se proti tomu. Jestli tohle dítě nebyl sirotek, nechtěl podstoupit riziko, že by přišel další kouzelnický člen rodiny zkontrolovat chlapce. Nemohl je nechat, aby našli jakýkoliv důkaz jeho existence.

O tři hodiny později byl stále vzhůru, když uslyšel, jak se vchodové dveře otevřely a s bouchnutím se zavřely. Dolehlo k němu hlasité bušení a hlas zaječel: „Přestaň brečet, zrůdo!“ Náhle bylo na okamžik ticho, pak se další dveře otevřely a rozezněl se pláč. Evan rozeznal zvuk kůže na kůži a nehty se mu zaryly do dlaní jeho rukou, jak sám se sebou bojoval. Nemohl zasahovat. Nemohl zasahovat, navzdory tomu, jak moc ho trhal Harryho brek. Docela brzy na to mudlové očividně přestali toho chlapce bít a Evan si dovolil se na chvilku uvolnit.

Zítra ráno o Harrym zjistí více. A rozhodne se, jak s těmito informacemi naloží.

XXX

15. srpna 1985.

Když další ráno mudlové odešli z domu, Evan se prolétl kolem, hledal Harryho, ale ten tam nebyl. Strávil noc ležící na matraci na podlaze, drsně svíral její okraje, zatímco poslouchal ty dva mudly ječet urážky na Harryho. Naštěstí je Evan tentokrát neslyšel to dítě mlátit, takže i když Harry strávil noc brekem, alespoň ho nenutili pracovat a nebili.

Ten mudlovský muž odjel z domu brzy ráno, asi šel do práce. Žena odešla chvíli po něm s jejich mudlovským dítětem, mluvila o nakupování a zapsání ho na základní školu na září. Harry stál potichu na prahu dveří do kuchyně, ruce měl v gumových rukavicích, ze kterých kapala voda na jeho chodidla. Na chvíli přerušil mytí nádobí, takže mohl závistivě pozorovat, jak vyvádí Dudleyho ven a jeho tu zase pro jednou nechávají.

Motýl přistál na kuchyňském okenním parapetu. Harry si ho všiml, když se znovu zastavil před dřezem. Byl malý s krátkým chlupatým tělem. Měl tmavě zelená křídla s hnědými cákanci, a Harry si myslel, že je krásný. Úsměv se mu roztáhl po tváři.

„Ahoj, opět. Jsi ten stejný motýl?“ Sundal si rukavice a pak velmi pomalu natáhl jeden prst. Byl centimetr od Evana, když závan větru zavál dovnitř otevřeným oknem a pročísl Harryho ofinu. Evan zachytil ten nejnepatrnější záblesk Harryho jizvy ve tvaru blesku a prudce se v něm vzedmul vztek. Tohle dítě, tento kluk, kterého litoval a kterého zoufale chtěl chránit, byl onen důvod, který ho donutil se skrývat jako hmyz! Prudce vyrazil do vzduchu a ven z otevřeného okna.

Harry pomalu sklonil paži. V očích se mu objevily slzy, ale zamrkal je. Ve svém životě se už nabrečel dostatečně; není třeba, aby také plakal nad broukem. A co i když ani motýl nedokáže vydržet v jeho přítomnosti?

XXX

25. srpna 1985

Trvalo deset dní, než se Evan uklidnil.

Zezačátku se cítil lehce potěšený při vědomí, že příčina pádu lorda Voldemorta bývala trestána – mudly, ale přesto však trestána. Trvalo mu tři dny, než si uvědomil, že ti špinaví mudlové nemají žádné právo trestat kouzelníka, dokonce ani Chlapce, který přežil. Dva další dny mu docházelo, že je naštvaný na ty mudly a už ne na Harryho. Byl to sedmý den, který byl pryč, když došel k přesvědčení, že byl nejspíš ukvapený, když opustil teplé sklepení bez deště, ve kterém se tři dny ukrýval. A bylo to poslední noc, kdy si Evan konečně přestal zapírat skutečnost, že co se stalo jemu a lordu Voldemortovi, nebyla Harryho chyba. Chlapec byl rok starý; bylo nemožné, aby plánoval jakýkoliv útok proti Pánovi zla.

Když se Evan tohle ráno probudil, uvědomil si, že Harry by se pro něj mohl stát velmi užitečným, pokud bude správně vyučen.

Motýl se usadil na matraci v podzemí domu číslo 4. Evan se ani neobtěžoval se rozhlédnout, než se přeměnil. Mudlové nebyli schopni projít přes jeho ochrany a Harry byl skoro vždycky zamčený v přístěnku pod schody. Lehl si na záda na matraci, zavřel oči navzdory skutečnosti, že bylo teprve poledne a vklouzl do lehké dřímoty.

Venku před domem se Harry pokoušel zahradničit. Dítěti bylo pět let a s rodinou Dursleyových žil necelé čtyři roky. Jakmile byl tak vysoký, aby dosáhl na sporák, nutili Harryho vařit. Jakmile byl schopný nosit kbelíky vody, nutili Harryho uklízet. A vždycky nechávali Harryho zahradničit, ať bylo slunečno nebo pršelo, jakmile byl dostatečně starý, aby rozlišil rozdíl mezi plevelem a květinou.

Zaryl malý rýč do země a ostře jím zakroutil. Země se uvolnila a Harry se sklonil a vyrval plevel u kořene. Hodil ho do vědra vedle sebe. O okamžik později letěl plevel na něj a udeřil ho do hlavy.

Vedle něj, jeho bratranec, Dudley, se hlasitě zachechtal, a natáhl se do vědra pro další plevel.

„Přestaň s tím!“ zašeptal Harry, když Dudley hodil na jeho hlavu hroudu hlíny.

Dudley se znovu zasmál. Náhle se zarazil, oči široké, jak čistě bílý motýl přistál na narcisu, hned vedle Harryho ruky. Dudley se ušklíbl a Harry ho ostražitě sledoval, zajímalo ho, co se chystá udělat. „Hele, letí motýl,“ řeklo tlustší dítě. „Přál sis něco?“

„Ale s motýly to přece nefunguje,“ zašeptal Harry, strachy se přikrčil, když se na něj bratranec upřeně podíval.

„Jasně že jo.“ Další zlostný pohled. „Už sis přál?“

Dudley se náhle vrhl kupředu, rychleji než ho Harry kdy viděl se hýbat, a shrábl motýla přímo z narcisu. Harry se díval na motýla doufaje, že Dudley tomu tvorovi neublíží, ale věděl, že je to marné přání. Takže namísto toho si přál přítele. „Ano,“ tiše vydechl.

„To se nepočítá,“1 řekl Dudley posměšně vstávaje. Pevně zmáčkl ruce a Harry si mohl představit, že slyšel, jak je motýlovo tělo zlomeno a rozdrceno na kousky. V jeho představě to znělo jako praskání ohně. Když Dudley rozevřel ruku, tak se natáhl dopředu a otřel ten lepkavý bordel na záda Harryho trička. „Zrůdy nemají právo si něco přát.“ A vrátil se dovnitř.

Harry ho sledoval odcházet a zamračil se. Otřel si záda a přikrčil se, když ucítil, co zbylo z hmyzu. Jedno křídlo se třepotalo na zemi a Harry se na něj upřeně díval, stále čistě bílé, a cítil, jak se v něm vzdouvají slzy.

V tu chvíli, kdy se navrátil do domu, tak jeho teta uchopila v pěsti hrst jeho vlasů a dotáhla ho do kuchyně. Natlačila ho na ledničku a Harry tiše zakňučel, když na něj nasupeně zírala. „Co jsi to udělal, kluku?“ prskala. „Proč nemůžu jít do sklepa?“

Mudly, kteří nevěděli o kouzlech, by to odvrátilo od prostor chráněných mudly-odpuzujícím kouzlem, zcela by zapomněli, proč chtěli vstoupit na místo, kde začínalo. Nicméně mudlové, kteří o kouzlech věděli, jako třeba Petunie Dursleyová, zjistila, že její cesta je bezdůvodně blokována, ale stále si mohla pamatovat, že chtěla jít do sklepení.

„Běž tam, kluku,“ zasyčela, když jím mrštila do otevřených dveří. Strčila ho mezi ramena a on klopýtl, skoro spadl ze schodů, kdyby nezvládl se jednou rukou zachytit zábradlí. „Vyčisti celý ten prostor a pak odvolej tu zrůdnou věc, co jsi tam udělal.“ Otočila se a zanechala ho samotného. Harry se zvolna vrátil do kuchyně. Uchopil kbelík s čistícími přípravky ze skříňky pod dřezem a vzal si je s sebou do sklepení.

Byl tam muž ležící na náhradní matraci, kterou Harry dotáhl dolů do sklepa před dvěma měsíci. Harrymu se dech zasekl v hrdle, když sledoval muže, jak zlehka dýchá, spí. Položil kýbl na zem a přešel blíž, tak tiše, aby ho neprobudil, a usmíval se, zatímco se jednou rukou přiblížil, aby odhrnul hnědé vlasy dlouhé po ramena.

Ruka náhle uchopila jeho zápěstí a Harry zamrzl, ruku zanechal v Evanových vlasech. „Ahoj,“ zašeptalo dítě, když se hnědé oči přimhouřily.

„Ahoj Harry,“ řekl Evan, když se posadil. Byl napjatý, připravený se vymrštit do akce a bránit se, pokud by musel.

„Moje přání se splnilo.“ Harry vydechl. „Dudley se mýlil.“ Chlapec vypustil malé zahihňání, zelené oči blýskaly radostí.

„Ty sis přál mě?“ zeptal se Evan zvědavě. Jeho ruka se vytrčila, aby shrábla Harryho ofinu z jeho čela a odhalila tak jizvu.

„Chtěl jsem kamaráda a tady tě mám.“ Harry měl nápad, že by přiskočil a toho muže objal, ale rozhodl se, že nebude pokoušet štěstí. Konec konců, Dudley nikdy neobjímal žádného ze svých neviditelných přátel.

Evan ho zvědavě pozoroval, nakonec spustil Harryho paži a složil si ruce do klína. Mírný úšklebek se mu rozšířil po tváři, jak ho napadly všechny ty možnosti, které se mu nabízely. Mohl být tím, kdo vychová a vytvaruje Chlapce, který přežil. Pokud se postará o Harryho, Harry se nepochybně postará na oplátku o něj, a pokud se Temný pán nikdy znovu nevynoří, bude potřebovat Harryho, aby se vyhnul Azkabanu.

„Ano, Harry,“ Evan mírně převalil v ústech, stále se ušklíbal. „Jsem tvůj přítel. Jmenuji se Evan.“

XXX

1 – Ve skutečnosti je to báseň, ale nevzpomínám si na autora. Pardon. (pozn. autor)
* * *

(Jen pro zajímavost jsem vám ji našla (překlad už jsem na internetu nenašla, ale v češtině sbírka vyšla asi v roce 2007), pozn. překlad

Kdybyste se divili, tak mi to prostě k Dudleymu nešlo napsat poeticky. Jako báseň bych ji přeložila trochu jinak.

The Butterfly

by Louise Glück

Look, a butterfly. Did you make a wish?

You don't wish on butterflies.

You do so. Did you make one?

Yes.

It doesn't count.)

*****

Krátká autorčina poznámka: Tohle není A life of lies. Tento nápad jsem měla už před lety, ale nikdy jsem nenašla čas na to to napsat, ani jsem nepřišla na vhodného Smrtijeda. Když jsem si přečetla A Life of Lies, tak se mi zalíbila představa Evana Rosiera. Požádala jsem o svolení ho použít a dostala jsem ho. Ale nikdy jsem netrvala na tom, aby byl Rosier duševně chorý, ani aby byl jakkoliv podobný tomu Evanovi z A Live of Lies. Toto není A Life of Lies, mějte to na paměti.

Také toto není povídka o trojici. Lucius/Harry je ústřední pár, ale Harry možná bude mít určitý poměr s Dracem.

A, prosím, neptejte se mě, kdy se můj Evan začne chovat jako Noctemův z A Life of Lies. Nezačne. Je můj Evan: zcela jiný, individuální, můj. Vážně to zraňuje moje ego, víte.

03.06.12 12:54
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one