Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
nová kapitola k Motýlovi. Jedu pryč a nevím, kdy se vrátím, tak ji přidávám teď (normálně se budu snažit přidávat alespoň jednou týdně). Kapitola věnována ale, em, Nade, Lucce, Elle, kali, Lole a za rychlou betu i Hoshi.
Užijte si ji a limit je 9!
Adelaine
***

Kapitola 2

25. srpna 1985. Kvikálkov.

Evan Rosier. Jmenoval se Evan Rosier. Jeho kamarád se jmenoval Evan Rosier. Jeho kamarád. Jeho. Harryho kamarád se jmenoval Evan Rosier.

Dítě se nesměle usmálo, drželo sklopenou tvář a ofina mu visela přes oči. Ale Evan přesto úsměv viděl. „Mám kamaráda,“ vydechlo tiše. Evan sebou trhnul, vzedmul se v něm bolestivý pocit, ale on ho potlačil, bil ho, dokud nevymizel. Mohl cítit lítost a sympatii, ale cokoliv více bylo příliš. Neměl čas, aby se o tohle dítě staral. Byl tady s Harrym z jediného prostého důvodu.

Sebezáchova si to žádala.

Evan znal věci, které ostatní často nevěděli. To byla jedna z výhod, když jste byli oblíbencem Pána zla. Na rozdíl od Belatrix Lestrangeové Evan neměl zapotřebí chlubit se svými úspěchy, jak přízní, kterou mu lord Voldemort uděloval, tak se všeobecně vytahovat. Tvrdě pracoval na odměnách, které mu z toho vyplynou; a získal je. Necítil potřebu se v tomto ohledu bránit.

Temný pán se bál smrti. Byla to jeho jediná slabost, dle mužova názoru. Ale existovaly způsoby, jak smrt podvést, ačkoliv všechny byly stěží lepší než smrt. Krev jednorožce, nekromancie, horcruxy; všechny byly prokleté a nebezpečné. Občas bylo prostě lepší zemřít, myslel si Evan. Ale Voldemort nepřemýšlel stejně. Byl rozhodnutý žít na věčnost, vládnout na věčnost.

Bellatrix často mluvila o rodinném ‚dědictví‘, které jí její pán přikázal chránit. Umístila zlatý šálek do podzemního trezoru svého manžela u Gringottových, a teď to tam odpočívalo již skoro pět let. Evan věřil, že je to horcrux. Lucius Malfoy měl deník. Ani Bellatrix a ani Lucius nevěděli, co to vlastní. Ani Evan by to neměl vědět, ale jednou mu bylo nabídnuto, aby se staral o prsten. A ačkoliv Temného pána odmítl, zahlédl ten předmět na dostatečně dlouho, aby přečetl jeho auru.

Byl magický, zcela jistě. A temný. Dokonce temnější než jeho pán, pokud taková věc byla možná. Prsten byl cítit, ne přímo zle, ale ani ne správně. Na tom předmětu něco nebylo v pořádku a Evan věděl, že i bez toho, aby v sobě vlastnil kousek Voldemortovy duše, by na tom prstenu bylo něco zlověstně magického1. To byly tři horcruxy, o kterých Evan věděl. Bezpochyby kdyby existoval někdo dostatečně šílený, aby jich vyrobil více než tři, byl by to Lord Voldemort. Evan z nevysvětlitelných důvodů věřil, že tam venku jich bylo více, někde, poschovávané na místech, a jen Voldemort bude vědět, kam se podívat.

Nebo Brumbál.

Evan otočil hlavou, aby se podíval na Harryho. Chlapec zamrzl s otevřenou pusou. Podle všeho mluvil, ačkoliv Evan z toho neslyšel ani slovo, jak se ztratil v myšlenkách, a teď Harry čekal, že bude pokárán.

„Pokračuj,“ řekl nakonec Evan, když Harry dále zůstával v tichosti. Hoch šoupal palci po podlaze a váhavě se přesunul, aby se posadil vedle Evana na matraci. Natáhl své krátké nohy před sebe a zahihňal se. „Co je?“

„Moje palce dosáhnou jen k tvým kolenům,“ zašeptal Harry. Hlas měl jemný a rozkošný. Evan měl pocit, že by se nikdy nenaštval nad zvukem Harryho mluvení. Bellatrixin hlas dráždil jeho uši, Narcisin mu lezl na nervy, Nottův hlas ho přiváděl do nálady na vraždění. Ale Harryho hlas byl dokonalý, myslel si Evan, na zpívání nebo čtení příběhů dokud někoho neuspí. Hypnotický.

„Zpíváš?“ řekl náhle Smrtijed. Harryho oči se rozšířily. Nervózně se rozhlédl kolem, ale hlavou ani nezakroutil ani nepřikývl. „Umíš nějakou písničku?“ Harry pomalu kývl hlavou. „Zazpíváš mi ji? Slibuji, že se nebudu smát.“ Harry stále zůstával potichu a Evan začínal cítit, jak jeho trpělivost vyprchává. „Jsem tvůj přítel.“

Zdálo se, že v tom byl ten trik, protože Harry se rázem v sedu vytáhl a narovnal ramena. Byl tak hrdý na to, že má přítele, až se Evan cítil trochu provinile, že to slovo použil, aby Harryho donutil udělat to, co chtěl. „Jednou časně zrána,“ začal chlapec. Odmlčel se, aby odhadl Evanovu reakci, ale muž se na něj jen usmál „Právě když slunce vychá-zelo, zaslechl jsem služku zpívat v ú-dolí přede mnou.“ Jeho hlas byl jemný, muzikální a Evan měl radost.

Zatímco Harry zpíval, Evan viděl, jak nabýval na důvěře. Smrtijed s širokým úšklebkem studoval chlapcovu magii. Jeho aura vzplála vzrušením, když zahájil refrén. „Och, nepodváděj mě,“ a byla vynikající směsicí smaragdově zelené a zlaté. „Och, nikdy mě neopouštěj.2“ Evan nechal Harryho zpívat, ačkoliv přestal poslouchat po několika prvních slovech. Bylo to něco, co Harryho rozptýlilo na dostatečně dlouho, aby si ho Evan mohl pořádně prohlédnout. Kdyby Harry pokračoval ve svém monologu, tak by časem očekával odpověď, kterou by mu Evan nebyl schopen dát, ale když Harry zpíval, tak až skončí, jedině, co Evan bude muset říct, bude: „Páni, skvělé,“ a dítě bude mít radost. Evan neměl žádný záměr, aby vypadal jako špatný imaginární přítel, hned během jejich prvního setkání.

Harryho aura byla mocná, což Evan už věděl. Stále se mu zdála povědomá, ale zatím nezjistil čím. Harryho štěstí, jeho důvěra, jak se zdálo, se nemíchali do temných složek aury toho dítěte. Možná by měl Harryho pozorovat, když je naštvaný nebo se bojí?

XXX

28. srpna 1985

Evan neviděl Harryho celé dva dny. Když Harry přestal zpívat, byl zavolán nahoru do domu a odešel poněkud neochotně. Bylo trochu lehčí pro dítě, aby vyhovělo tetě, když mu Evan slíbil, že tu bude, až se příště Harry vrátí do sklepení. Ale Harry se zatím nevrátil.

Ozvala se rána, když se jednou dveře od sklepení zavřely. Harry vykřikl a Evan vzhlédl nahoru na schody, poslouchal, jestli uslyší další křik nebo plesknutí nebo ránu, ale nic se neozvalo. Slyšel mumlání, tlumenou konverzaci mezi dvěma lidmi, podle všeho mezi dospělými Dursleyovými a pak auto vycouvalo z příjezdové cesty.

Evan vyletěl nad schody a do kuchyně. Čekal, usedl na okenní parapet nad dřezem, a když se auto navrátilo, Harry v něm nebyl.

Říkal si, že se nemá čeho obávat. Přece jen, proč by se měl obávat o někoho, koho stěží znal, navzdory skutečnosti, že to bylo sladké, nevinné dítě, které bylo zneužíváno a pravděpodobně vystrašené a opuštěné, nebo mrtvé na kraji silnice, nebo –

Ne. Řekl si, že se není čeho obávat a vrátil se do sklepení a čekal. Harry nepřišel včera ani dnes. Dokonce i Evan přiznával, že v něm obavy vzrůstaly každou chvílí. Možná by tam měl vletět a poslechnout si nějaký jejich rozhovor? Často je slýchával mumlat o ‚té zrůdě‘ a něco o sklepě a Evan se mohl jen dohadovat, že Harry byl nějak potrestaný za to, že nebyl schopný zrušit ochrany, které Evan vystavěl.

Zazvonil zvonek u dveří.

Nad jeho hlavou se rozezněly kroky, jak někdo pospíchal odpovědět na zvonek. Evan hlasitě vydechl, ulevilo se mu více, než si byl ochoten přiznat, když uslyšel Harryho hlas. Seděl na dveřích na vrcholu schodiště, poslouchal klíčovou dírkou. Bezhůlkově zakouzlil ‚Sonorus‘ ve směru, kde byli mudlové.

Paní Figgová žila dvě ulice pod Dursleyovými a kdykoliv Dursleyovi chtěli někam vyjet, vždycky nechávali Harryho u té staré ženy. Evan si lehce odfrkl, natlačil obličej blíže ke dveřím, jako kdyby mohl skrze ně vidět. Cítil to, krátké zalechtání mu přeběhlo po kůži, stejné, jako když dostanete elektrický šok. Ta žena měla magii, tolik toho mohl říct. Ačkoliv pochyboval, že by ji měla nějakým způsobem nějak mocnou. Moták tedy, rozhodl se. Nemohla by být pro něj velkou hrozbou.

Motácká žena byla tím, kdo teď mluvil. „Petunie! Nechápu, jak se to mohlo stát.“

„Říkala jsem vám to,“ zasyčela žena s koňským obličejem. „Je to velmi nemotorné dítě. Spadl ze schodů do sklepa.“

„Divné,“ divila se paní Figgová nahlas. „Protože nespadl ani jednou, za ty dva dny, které strávil u mě.“

„No ano,“ řekl Vernon Dursley, pročistil si krk. „Kluci jsou kluci.“

„Naznačujete, že váš syn ho strčil ze schodů, pane?“ zeptala se znovu, zúžila oči. Harry stál po jejím boku a lehce se třásl. Levou ruku měl v sádře a byla na ní černá skvrna, která se dala přečíst jako ‚brzy se uzdrav‘, ale teď byla napůl setřena deštěm.

„Jak – jak se opovažujete takhle mluvit o mém Dudlánkovi!“ zaječela Petunie. Chňapla ženu za ramena a začala ji vystrkávat z domu. „Vypadněte odsud, vypadněte. Jak se opovažujete vstoupit do mého domu a takhle mluvit o mém synovi!“

„Nu dobrá tedy, odcházím. Ale pokud se něco takového stane znovu, slibuji vám, že ho nepřivedu zpět.“ Paní Figgová se otočila a odkráčela pryč, aniž by Harrymu řekla alespoň sbohem.

Dítě sebou trhlo, když Vernon promluvil. „Další důvod, proč mu zlomit druhou ruku,“ zašeptal své ženě.

Zírala na něj, pak na Harryho, jako kdyby to zvažovala, ale pak se podívala ze dveří. Paní Figgová stála na konci jejich příjezdové cesty, a upřeně na ni hleděla. Petunie se přikrčila a třesknutím zavřela dveře. „Běž do svého přístěnku.“

XXX

29. srpna 1985

„Kde jsi byl?“ zeptal se Harry Evana následující den. Teta ho pustila z přístěnku pod schody, kde spal, a řekla mu, aby vyčistil koupelnu v poschodí. Zatímco Harry uklízel, Vernona volali z Grunning, společnosti, pro kterou pracoval, a všichni odjeli na nějakou schůzi. Na Harryho opět zapomněli, což bylo pro tentokrát dobře, neboť to znamenalo, že ho nezamkli do přístěnku.

„Byl jsem tady. Kdy jsi byl ty?“

„Byl jsem u paní Figgové. Je trochu divná,“ dítě se trochu provinile začervenalo, když tohle řeklo. „Ale na mě je daleko milejší než, no, oni.“

„Proč jsi byl u toho Motáka?“

Harry přemýšlel, že by se zeptal, co je to ‚Moták‘, ale rozhodl se, že nejdříve svému příteli odpoví na otázku. „Řekli mi, že jsem udělal něco s dveřmi. Moje teta se nemohla dostat do sklepa a říkali, že je to moje chyba. Řekl jsem jim, že jsem nic neudělal, že možná zatlačila do dveří špatným způsobem. Měl jsem vědět líp, co z toho bude. Nemohl jsem to vzít zpět. Můj strýc do mě strčil a já jsem zakopl o kartáč a spadl na ruku. Také jsem se bouchl do hlavy, ale ta modřina se už zahojila. Nelíbí se jim, když lidé vidí, že jsem zraněný. Tak mě vždycky posílají k paní Figgové, když jedou ven nebo když jsem moc špatně zraněný.“

„Jak často tě takhle špatně zraňují?“ zeptal se Evan klidně. Uvnitř zoufale chtěl ty mudly zabít, ale navenek vypadal, jakože to, co mu Harry říká, ho ani v nejmenším neovlivňuje.

Chlapec přemýšlením našpulil rty. Počítal na prstech a pak je zvedl k Evanovi. „Čtyřikrát, myslím. Ale jednou to byl Raťafák. To je pes tety Marge. Ty také nemám rád.“

„Chápu,“ řekl Evan. Nehty na rukou se mu zaťaly do dlaně. Pramínek krve se objevil a stékal dolů na Evanova zápěstí, a pokud si toho Harry všiml, nic neřekl. Místo toho se jemně usmál a předklonil se, když se Evan natáhl a odhrnul mu vlasy.

„Evane,“ zeptal se zdráhavě. Smrtijed přikývl. „Co je to Moták?“

„Řeknu ti to, až budeš starší, dítě,“ řekl Evan s uchechtnutím. „Teď, než tě pošlu zpátky nahoru, jakou školu navštěvuješ?“

„Nechodím do školy. Dudley je v první třídě na základní škole šest ulicí odsud, ale moje teta říká, že tam zrůdy neberou.“ Evan nespokojeně zahučel. „Ale na tom nezáleží, protože umím počítat do desíti a tak jako tak přečtu nějaká slova a znám všechny geometrické-“

„Kolik stran má osmiúhelník?“ přerušil ho Evan se samolibým výrazem.

Harry utichl, vypadal nesmírně zmateně. „Uch, znám většinu geometrických útvarů,“ opravil se. „A ty jsi říkal, že umím zpívat. Dudley neumí zpívat. Takže vlastně vážně nepotřebuju chodit do školy, správně?“

„Samozřejmě, že potřebuješ. Ale zatím, napočítej mi do desíti.“ Harry tak s lehkostí učinil. „Co následuje po desítce?“

„Dvanáct? Jedenáct! Následuje jedenáct. A pak dvanáct?“

„Ano, Harry, a pak?“

Evan se Harryho vyptával další dvě hodiny, ptal se ho na pořadí čísel, na hláskování slov, směry, tvary, barvy, na všechno na co si vzpomněl. Harry se učil rychle. Jestliže neznal správnou odpověď, tak se zeptal, a když mu ji Evan sdělil, tak si ji zapamatoval skoro na poprvé, dvakrát si odpověď zopakoval, pak řekl Evanovi, že je připravený na následující lekci.

Když byli Dursleyovi v posteli a Harry zamknutý v přístěnku, Evan vylétl do kuchyně. Přistál na podlaze a v klidu počkal, až se přeměna dokončí. Přesun z muže do motýla a znovu do muže bylo něco tak lehkého jako pro kouzelníky dýchání; dělal to tak často. Člověk si oprášil hábit. Evan poslední čtyři roky strávil velmi málo času jako člověk, takže jeho hábit vypadal stěží opotřebovaně, ačkoliv ho měl na sobě od té noci, co do jeho domu vtrhli Bystrozorové, aby ho zatkli.

Evan se zamračil, když se rozhlédl po chodbě a pokojích. Rodinné portréty byly všude, počínaje zdmi a konče knihovnami a po straně stolu, visely přes dveře a balancovaly na televizi a rádiu. Žádný z nich nezahrnoval Harryho. Kdyby Evan s Harrym osobně nemluvil, nikdy by se nedozvěděl, že tady chlapec žije, nebo že vůbec existuje.

Velmi rychle našel Zlaté stránky. Schovávat se čtyři roky v mudlovském světě, dokonce i jako hmyz, byl dostatek času, aby se naučil základy o tom, jak spolu mudlové komunikují. Pochyboval, že by sociální správa byla ráda, kdyby jim takhle pozdě večer oknem proletěla sova. Ve skutečnosti nebylo tak moc pozdě, pomyslel si, ale každý ví, že mudlové jsou divní.

Našel telefonní číslo, které hledal a zvedl telefon a vytočil ho. Nechal telefon zvonit, prsty lehce bubnoval po stole.

Evan stál přímo před přístěnkem pod schody, kde Harry pravděpodobně už spal a snil o lepší rodině. Jak to, že Harry vlastně skončil tady? Evan zavzpomínal, snažil se vzpomenout si na všechno, co věděl o Harryho rodině.

Jeho matka, Lily, byla narozena u mudlů a tito odporní mudlové byli očividně její příbuzní. James Potter, jeho otec, byl jedináček. Jamesovi rodiče zemřeli rok před Harryho narozením a Evan si vzpomněl, že přestože z toho obviňovali Voldemorta, tak výbuch, který zbořil část Potter Manor ve skutečnosti nebyl na Mistrův příkaz. Lilyini rodičové byli podle všeho mrtví. Petunie nikdy o nich nemluvila a v domě nebyly jiné fotografie než Vernona, Petunie a Dudleyho. Bylo to, jakoby neměla žádnou jinou rodinu, nechtěla žádnou jinou rodinu. Měl Harry nějaké kmotry? Pak tu byla ta Longbottomova žena, ale ta byla stěží vhodným opatrovníkem. Přivedeni k šílenství díky Bellatrix, Alice a její manžel spočívali u Svatého Munga a nebyli schopní vychovávat svého vlastního syna, natož ještě Harryho Pottera.

Evan přemýšlel, že zaslechl, kterak se Fenrir Šedohřbet jednou zmínil, že jedno ze štěňat, které přeměnil, mělo kmotřence. To štěně bylo Jamesovým kamarádem, ale Evan o tom pochyboval. Ani Potter nebyl takový hlupák, aby svěřil své dítě vlkodlakovi. Jako čistokrevný by měl James vědět, že ministerstvo by Harryho nikdy nesvěřilo do péče vlkodlaka, nehledě na to, co si přál v závěti.

Vážně to vypadalo, jako by tady nebyl nikdo jiný, kdo by se o Harryho postaral.

Evan si odfrkl; ta myšlenka byla směšná. Jistě existoval někdo, kdo by toužil se postarat o Chlapce, který přežil? S tak blízkou příbuzností, jakou většina čistokrevných měla, jak je možné, že by nebyl nikdo, kdo je stále ještě naživu a kdo by mohl být Harryho příbuzným?

„Haló, dobrý den?“ zeptal se ho hlas z telefonu.

Evan se na telefon zamračil. Sevřel rty, pak si odkašlal a řekl: „Ano, dobrý den. Chtěl bych nahlásit, že vím o dítěti, které je záměrně udržováno mimo školní systém.“

„Kolik tomu dítěti je?“

„Bylo mu pět minulý měsíc. Žije se svou tetou a její rodinou, ve Kvikálkově, Surrey.“

„Sdělil byste mi, prosím, vaše jméno a telefonní číslo, pane?“ zeptala se žena.

„Rád bych zůstal v anonymitě, ale jméno toho dítěte je Harry Potter. Žije v Zobí ulici v domě číslo 4.“ Evan s úsměvem zavěsil telefon. Když procházel kolem přístěnku, dal ruku na mřížku na dveřích, lehce ji pohladil špičkami prstů. Nic neřekl. Pár dalších minut tam stál, poslouchal přes dveře Harryho mírný dech, pak se vrátil do sklepení.

Evan se položil na matraci, složil si ruce pod hlavou a díval se na strop. Brzy se ztratil v myšlenkách na Harryho a lorda Voldemorta a co by jeho budoucnost mohla přinést. Možná, jednoho dne, by mohl Harryho odsud odvést. Nikdy sebe nepovažoval za rodičovský typ. Nikdy neměl moc rád děti nebo vlastně kohokoliv, aby byl upřímný, ale v jeho očích děti nebyly ničím jiným než způsobem, jak zajistit pokračování krevní linie.

Malfoy, Crabbe, Goyle, Parkinson, Nott; ti všichni měli děti, aby dále nosily jejich jména. A většina z nich, z toho co viděl, byli docela slušnými rodiči a stejně tak přísnými Hlavami Dómu. Nott byl nesporně otec na houby. Zacházel se svým nejstarším synem stejným způsobem, jak si Evan vždycky představoval, že se bude chovat ke svým vlastním dětem. Nott se choval, jako kdyby tam ten chlapec vůbec nebyl. Domácí skřítkové ho vychovávali, krmili, oblékali a jeho matka byla mrtvá. Nottův druhý syn, kterého měl s novou ženou, bude pravděpodobně v Harryho ročníku v Bradavicích. Evan toho kluka moc neviděl, ale pochyboval, že by se Nott senior k němu choval nějak jinak než ke svému prvorozenému.

Malfoy si dával velký pozor, aby udržel svého syna daleko od Evana. Ve skutečnosti to byla zbytečná snaha: Evan se o blonďáky moc nezajímal. Ale pak zase, pro Malfoye bylo velmi těžké počít dítě. Jeho žena prodělala dva potraty a jedno dítě se jim narodilo mrtvé, než měli Draca, a dítě bylo pochopitelně svinsky rozmazlené. Evan mohl chápat, proč byl Lucius ochranářský na jediné dítě, které nejspíše kdy bude mít.

Evan vždycky dával přednost nájezdům, do kterých byly zapojeny děti.

Mudlovské děti byli jiné než děti kouzelníků, dle názoru většiny lidí. Děti kouzelníků byly vzácné. Stačily jen tři kouzelnické školy pro celou Evropu, ve srovnání s třemi školami v každém sousedství pro mudlovské děti. Z větší části to bylo proto, že každí čistokrevní rodiče měli jen jedno dítě. Ale také protože bylo čím dál těžší dítě donosit kvůli všem těm křížením, které se konaly. Mnoho dětí mudlů bylo stejně špatných, jako jejich mudlovští rodiče. Děti mohly být kruté a zlomyslné a občas vyloženě zlé, ale stále by to byly děti, kdyby byly kouzelnické. Pokud byly mudlovské, tak si většina lidí řekla, že děti nebo ne, jednoho dne vyrostou a budou jako jejich rodiče. Což jejich zabíjení činilo mnohem snazším.

Evan si nikdy nic nenalhával. Děti jsou děti, ať mohou kouzlit nebo ne. Pro něj jediný rozdíl byl ten, že neměl rád ty mudlovské.

Lucius Malfoy se nikdy nepodílel na nájezdech, kde se očekávalo zabíjení dětí. Jako jeden z oblíbenců lorda Voldemorta, to Luciusovi procházelo. Byl přítomen, rozdával příkazy a sledoval, ale ani jednou nepomohl. Nikdy se toho nezúčastnil. Nemučil ani dospělé; pouze se díval, jak děti umírají.

Evan vždycky trval na tom, že to dělá Luciuse ještě nemocnější osobou, než je on. Evan nebyl tak špatný, vážně. Jistěže rád mučil děti a užíval si je sledovat, když brečely a křičely bolestí. Ale kdo to rád neměl? Kromě Malfoye, samozřejmě, což dělalo toho blonďatého kouzelníka tím divným. Merline, dokonce i Avery měl v posteli radši děti než čarodějky!

Evan neměl rád děti. Nikdy si nedokázal představit, že by se oženil a měl dítě, protože žádné nechtěl. Říkal si, že nechce ani Harryho. Říkal si, že se stará jen proto, že Harry byl kouzelník, a byl zneužíván mudly. A ze všech špinavých nestvůr na světě, mudlové byli ti nejhorší. Žádný mudla neměl právo ublížit kouzelníkovi nebo čarodějce. Dokonce i narození u mudlů byli lepší než mudlové, ti alespoň mohli dělat kouzla. Pro ně existovala jakási naděje.

Evan chtěl Harryho odvést a postarat se o něj.

Bylo to zvláštní. A špatné. Neměl by se chtít o toho chlapce starat. Stěží ho znal. Nebylo by možné, že by ho už měl rád. Natož miloval. A přesto si už Evan nedokázal představit, že by opustil ten dům, aniž by neměl chlapce v závěsu.

Smrtijed si odfrknul a zavřel oči. Stále ztracený v myšlenkách.

Musí udělat něco s těmi velmi otravnými pocity, které se začínaly drát na povrch. Nebylo by dobré, kdyby přilnul k někomu, kdo bude Evanovi v budoucnu k ničemu. Harry bude muset být k užitku nebo Evan nebude potřebovat Harryho. Bylo to prostě tak jednoduché, tak zmijozelské.

Rosier měl čas. Mohl si dovolit tady zůstat o trochu déle, než zhodnotí možnosti do budoucna. Mohl dále studovat Harryho, když budou spolu, testovat jeho schopnosti a rozjímat nad ním, když bude Evan sám. Možná, pokud se Harry prokáže, že stojí za to úsilí, by ho Evan mohl naučit nějaká kouzla. Počká, aby viděl, jak si Harry povede a pokusí se zjistit, proč se mu zdá Harryho aura tak povědomá, než vynese rozsudek.

Do té doby Evan zůstane v čísle 4.

XXX

N/A:
1 – Je to ten prsten s kamenem vzkříšení, jedna ze tří Relikvií smrti.
2 – “Never Leave Me”, Iriská lidová píseň, ale zdá se, že nikdo neví od kohe je. Byla použita v sedmé sérii Buffy, přemožitelka upírů, když Spike ‚odpálí‘ svět.

(Tak v názvu písničky se autorka trochu sekla, jmenuje se „Early One Morning“, a jde pod tímhle jménem najít na youtube. Pozn. překlad.)

08.06.12 10:33
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one