Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
teda sice není splněný limit, ale přidávám kapitolu k Motýlovi už teď. Každopádně s největší pravděpodobností se zde další objeví nejdříve v červenci. Kapitola pro: Nade, silvinku, EnniAnn, Ella, kali, Lucka. A děkuji Hoshi za beta reader.
P.S.: Komentáře potěší.
Adelaine
***

Kapitola 3

31. srpna. Kvikálkov

Zvonek u dveří zazvonil a Petunie vyběhla z kuchyně. Harry zůstal, kde byl, krčil se u dřezu s rukama nad hlavou. Jeho teta se ho právě chystala uhodit namydlenou pánví a Harry se nechystal dát ruce dolu a riskovat tak ránu, až se Petunie vrátí dovnitř.

Vrátila se do kuchyně dost rychle, ale bez pánve. S ní přišla žena ve středních letech. Mudla byla bledá a měla červené vlasy a Petunie se na ni šklebila vždy, když se nedívala. Harry si myslel, že vypadá trochu podobně, jak Evan popisoval Lily Potterovou: možná proto ji Petunie nenáviděla?

„Co pro vás mohu udělat?“ zasyčela Petunie a snažila se násilně se usmát.

Žena se ve dveřích představila a řekla Petunii, že jí to vysvětlí v domě. „Je tady váš manžel?“ Nečekala na odpověď. Rozhlédla se po kuchyni, zpozorovala Harryho, který byl stále napjatý a čekal na plesknutí a našpulila rty. „Tohle je Harry Potter, předpokládám? Dobrý den, mladý muži,“ natáhla k němu ruku, ale chlapec jen na ni zíral s rozšířenýma očima. Odkašlala si a stáhla ruku zpět. Když ji měla u boku a ne dost blízko, aby Harryho udeřila, promluvil.

„Dobrý den i vám, paní. Jak se máte?“

„Mám se velmi dobře, drahoušku. A ty?“ Žena z tašky, kterou měla na rameni, vytáhla desky. „Mohu se tě, prosím, zeptat na nějaké otázky?“

Harry přikývl, současně s Petunií, která řekla: „Ne.“

Žena se sama pozvala a posadila se za stůl. Jmenovala se Jana Nevilleová a byla sociální pracovnicí. „Proč nejsi ve škole, Harry?“

Byl první den, kdy základní škola znovu začala. Dudley chodil do letní školy, aby se připravil na rozdíl mezi školkou a školou pro ‚velké kluky‘, jak ji Vernon nazýval. Harry nikam nechodil. Ale pro Harryho to nebyl žádný rozdíl. Škola jako škola a nezáleží na tom, co tam učí, Harrymu nedovolili ji navštěvovat. Dudleyho první den byl dnes, a starší pětiletý hoch měl ohromnou radost, že to Harrymu může vmést do tváře a pak ho uhodil učebnicemi.

„Nechodím do školy,“ řekl tiše, střelil vystrašeným pohledem přes Janino rameno. Jeho teta na něj nasupeně zírala, pusa se jí zkroutila dolů v zamračení a zatnula pěsti podél boků. „Není mi to povoleno.“

„Chceš chodit do školy?“ zeptala se jemně.

„Jaké školy?“ Harry potřeboval vědět, jestli chodit do školy by znamenalo být ve po většinu dne stejné budově jako Dudley. Když byl Dudley ve škole a Vernon v práci a Petunie šla do supermarketu, měl Harry možnost strávit čas ve sklepě s Evanem.

„Na základní školu dole v ulici. Chodí tam tvůj bratranec, ne snad?“

Harry svraštil nos. „Jo.“ Chlapec vypustil povzdech. Nechtěl chodit do školy s Dudleym, ale Evan chtěl, aby chodil do školy. Tolik mu toho Evan řekl. A Evan byl jeho dobrý přítel. Evan slíbil, že vždycky bude jeho přítelem; to nejmenší, co mohl Harry udělat na oplátku, bylo, jít do školy. „Ano, chci chodit do školy.“

„No, Harry, to je všechno, o čem jsem s tebou potřebovala mluvit. Mohla bych, prosím, si promluvit s tvou tetou soukromě?“ Harry se podíval na Petunii, která ztuhle přikývla. Schoval úsměv, zašeptal ženě ‚nashledanou‘ a otevřel dveře, které vedly do sklepa.

„Evane?“ zavolal tiše, jak kráčel dolů po schodech. Dobře věděl, že nemá Evana lekat. Muž neoceňoval, když byl náhle vzbuzen. Bylo poledne, ale Evan měl velmi podivné spánkové návyky, jak si Harry všiml. Ačkoliv si nemyslel, že by byly moc divné. Konec konců, Evan byl imaginární přítel, takže mohl imaginárně spát, kdykoliv chtěl. „Jsi vzhůru?“

„Co tu děláš?“ Motýl, který se vznášel mimo světlo žárovky se snesl na zem, změnil se v muže, jakmile se dotkl podlahy. Harry nadšeně zalapal po dechu, když se Evan, jak se zdálo, zjevil z čistého vzduchu.

„Nahoře je sociální pracovnice. Myslím, že budu chodit do školy,“ řekl svému kamarádovi.

Evan podržel nataženou ruku a pětiletý se jí chytil s potěšeným úsměvem. Stále se ještě nepropracoval k odvaze, aby svého imaginárního přítele objal, ale vždycky se těšil na příležitosti, kdy mu Evan cuchal vlasy nebo ho vzal za ruku nebo seděli bok po boku a Harry cítil, jak se Evanovy nohy tlačí na jeho vlastní. Vždycky mu to připadalo daleko skutečnější, když Evana cítil.

Harry se zeptal Dudleyho na imaginární kamarády. Jeho bratranec mu dal ránu do obličeje, smál se a Harrymu řekl, že to sedí, protože nikdo skutečný by nechtěl být jeho kamarádem. Dudley se nikdy nedotkl svého imaginárního přítele, ačkoliv je nechával zmlátit imaginární zrůdy – to se stávalo jen, když Dudley právě uhodil Harryho. Všechny zrůdy si zasloužily být rozmetané. To bylo Dursleyho heslo.

Pokud se imaginárních přátel nešlo dotknout, ale Evana se dotknout šlo, mohl by být Evan skutečný? Tahle myšlenka Harryho náhle zamrazila. Lehce se třásl a Evan zmáčkl jeho ruku v útěše, myslel si, že se hoch bojí reakce jeho příbuzných. Evan by mohl být skutečný. To by bylo, jako kdyby se Harryho sny vyplnily. Někdo skutečný, někdo, kdo by ho mohl odvést od Dursleyových a postarat se o něj. Někdo, kdo by ho mohl milovat. Obrátil se na Evana a nabídl mu oslnivý úsměv.

Smrtijed mu opětoval úsměv malým zkroucením koutků. Čelo se mu zbrázdilo, když se divil, na co Harry myslí. Jistě nemohl být tak šťastný kvůli škole?

XXX

Když Vernon přišel domů s Dudleym v závěsu, Petunie na něj čekala u vchodových dveří.

Harry byl zpátky ve svém přístěnku a nepustí ho ven až do zítřejšího rána. Harry opustil sklepení, když dostal hlad. Snažil se Evanovi říct, že na tom nezáleží, že stejně tak nedostane nic k jídlu, ale Evan trval na tom, aby něco snědl. Petunie ho vlekla směrem k přístěnku v té minutě, kdy ho spatřila v kuchyni. Chlapec pomyslel, že by si stěžoval, že má hlad, ale bylo to, jako kdyby Petunie věděla na co myslí, protože se k němu otočila a plácla ho přes pravou tvář. Strčila ho do přístěnku a zamknula dveře, po celou tu dobu její oči na Harryho metaly dýky.

Dudley byl poslán do svého pokoje, aby si uklidil před večeří. Vernon byl odvlečen do kuchyně.

„Někdo to ví!“ zasyčela Petunie. „Někdo zavolal na sociální správu.“ Nervózně si kroutila rukama před břichem. „Vrátí se. Chtějí vyšetřovat domácí život tý zrůdy a řekli, že se také podívají na péči o Dudleyho.“

„Jak se opovažují naznačovat, že se nestaráme o našeho syna!“ zavrčel Vernon, jeho tvář nabrala vzteky tmavě fialovou barvu. „Ta malá zrůda. To všechno je jeho chyba!“

„Ne! Ne, Vernone,“ zaječela Petunie, když její manžel vyrazil směrem k přístěnku. „Co když nás stále sledují?“ zaskuhrala.

Přešel zpátky do kuchyně a zavřel dveře. „Nemůžou ho sledovat celou dobu,“ slíbil si. „Ta zrůda za to zaplatí.“

XXX

1. září 1985. Základní škola ve Kvikálkově

Harry první den ve škole chyběl.

První den je pro děti dnem, kdy si dělají přátele a jsou utvářeny party. Je to den, kdy se každý přidá do skupiny k lidem, které zná od narození a oddělí ty, které, zdá se, nikdo nemá rád, takže ti samotáři se seskupí společně. Ale Harry tam nebyl.

Nemyslel si, že se mu bude ve škole příliš líbit.

Dudley a jeho přítel Piers, který žil ve stejné ulici jako oni, již byli spřáteleni se všemi většími kluky v jejich ročníku. Byl to gang násilníku versus ostatní žáci první třídy, ale i ti vytvořili skupiny, doufajíce, že je ochrání větší počet, když jim chyběli rozměry. Harry neměl žádnou takovou ochranu.

Malý zrzavý chlapec se s ním pokusil mluvit, ale Danny Smith ho nakopl do zadku. Hoch, jenž se jmenoval David, s pláčem spadl. Jakmile byl na podlaze, Danny si na něj stoupnul, zaryl se mu patami do zad a donutil tím Davida vyjeknout, slzy mu stékaly po tváři.

„Nikdo nebude kamarádit s tou zrůdou, je to jasné?“ přikázal Dudley, přešel k místu a panovačně položil ruku na Dannyho rameno.

Když konečně nechali Davida vstát z podlahy, utekl, aniž by se ohlédl na Harryho. Po tomto se už nikdo neodvážil na zelenookého mladíka ani pohlédnout.

První hodinu měli kreslení a Dudley vynaložil veškeré úsilí, aby na Harryho oblečení naházel co nejvíce barev. Věděl, že jeho matka bude strašně naštvaná na Harryho, že zničil oblečení, i přes skutečnost, že bylo odložené po Dudleym a vypadalo, že své lepší dny už má za sebou. Během ranní přestávky, když všechny děti byly venku a hrály si, Harry se schovával za popelnicemi. Dudleyho noví kamarádi ho zahlédli v tu chvíli, kdy vycházeli z budovy a začali ho honit.

Harry strávil svou přestávku na oběd v knihovně, což byla legrace, protože byla zamčená zevnitř a nikdo nemohl po něm jít. Znal všechna písmena a Evan mu pomohl s těžšími slovy a jejich významy. Našel několik druhořadých knih, stáhnul si je a prolistoval si je. Prvních pár stran bylo dost snadných, ačkoliv musel několik slov vyslovit dvakrát, aby si je zdůraznil. V době, kdy se propracoval doprostřed knihy, nalezl několik slov, kterým nerozuměl a snažil si je zapamatovat, aby se mohl zeptat Evana, co znamenají. Neměl s sebou žádné peníze ani sendvič ani cokoliv jiného, takže měl poněkud hlad. Ale dobře věděl, že nemá o jídlo žádat.

Nikdo Harrymu neřekl, že obědy na základní škole jsou zadarmo. Zaplatili za ně na začátku roku, spolu se školným, které rodiče ‚darovali‘ škole.1

Když Harry odešel z knihovny a šel na svou dnešní poslední hodinu, což byl dějepis, v opuštěné chodbě ho našel Dudley. Zatlačil Harryho do prázdné místnosti a otočil zámkem a odešel, nechal Harryho lapeného uvnitř. Když ho učitelé našli, bylo jim ho líto, neboť hoch byl stočený do klubíčka a vyplakával si oči, zatímco si svíral kolena. Ale když zavolali Petunii Dursleyové, aby si ho přišla vyzvednout, protože zmeškal školní autobus (bylo velmi podivné, že měl v úmyslu jet autobusem, když Vernon přijížděl každý den, aby si vyzvedl Dudleyho, ale nikdo se na to nevyptával), byla jeho teta poněkud odměřená a trvala na tom, že Harry raději půjde pěšky.

Bylo to jen patnáct minut chůze, ale Harrymu bylo pět! Jeho učitel matematiky, který byl potěšený Harryho dosavadním pokrokem, mu nabídl, že ho doprovodí domů. Adamu Grangeovi bylo kolem pětadvaceti a věděl, jaké to je, být rodiči opomíjený. Jeho vlastní rodiče ho neměli rádi, vždycky byli příliš zanedbaní poskakováním kolem jeho o tolik starší sestry. Ale nikdy ho neuhodili a on si neuvědomil, že Harryho bili pravidelně, jinak by toho chlapce nenechal na konci příjezdové cesty čísla 4, aby čelil strýcově zlobě.

Když byl pan Grange z dohledu, Harry tiše zaklepal na dveře. Dříve než se dveře zcela otevřely, ukázala se Vernonova pěst a chňapla Harryho za vlasy. Zatáhl chlapce dovnitř a dal mu dvě facky na tvář: jednu za zničené oblečení a jednu za to, že je ztrapnil, když odmítal jít domů. Harry se ani nepokusil bránit se.

Když Vernona konečně unavilo řvaní na něj, odstrčil ho. Harry spadl na kolena, sykl, jak se poškrábal o koberec, ale čekal, dokud nebyl propuštěn, pak se postavil. Opatrně, nechtěl, aby ho nenačapali, že nejde do přístěnku, jak mu bylo řečeno, ale že jde do sklepení, Harry zamířil do kuchyně, střílel zběsile pohledy přes rameno. Otevřel dveře a pomalu sestupoval po schodech.

„Co to děláš?“ zeptal se Evana. Smrtijed držel klacek ve vzduchu, mával jím v kruhu a mumlal si něco jazykem, kterému Harry nerozuměl.

„Kouzla,“ řekl muž jednoduše.

Harry naklonil hlavu ke straně, snažil se odhadnout, jestli to Evan myslí vážně nebo ne. Vernon mu vždycky říkal, že kouzla neexistují. Dudleymu dokonce ani nedovolovali sledovat filmy od Disneyho, takže kouzla doopravdy nesměla být skutečná! Harry jen přikývl; tiše se rozhodl, že si Evan dělá srandu. Praštil sebou na matraci a povzdechl si.

„Nesnáším školu.“

Evan se na něj podíval koutkem oka. Schoval svou hůlku do rukávu, když věděl, že se Harry nedívá. Chlapec byl opět potlučený a jeho oblečení bylo špinavé a pocákané barvami. „Já vím,“ řekl tiše v odpověď, natáhl jednu ruku a spočinul jí na vrcholku Harryho černých vlasů.

XXX

1 – V mé základní škole posílali domů dopisy a žádaly o ‚povinné dary‘: což je tak trochu v rozporu, nemyslíte? (pozn. autor)

15.06.12 18:48
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one