Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
vím, je to dlouho. Ale přidávám další kapitolu k Motýlovi. Konečně se tam začíná objevovat Lucius. Děkuji za komentáře Nade, Lucce, kali, weronice, Elle, Clowers.K. Díky moc, lidi, díky vám mě to baví překládat.
Také děkuji Hoshi za betu.
Adelaine
***

Kapitola 4

27. května 1986. Základní škola ve Kvikálkově

Harry si nevzpomínal, kdy naposledy běžel takhle rychle. Slyšel je za sebou, všech pět ho dohánělo. Věděl, že musí běžet rychleji, ale nemyslel si, že by to dokázal. Jak by mohl utíkat ještě rychleji, když měl pocit, jako kdyby jeho plíce měly prasknout a jeho nohy zrosolovatěly? Harry věděl, že se od nich nesmí nechat chytit.

Dudley ležel už tři dny doma nemocný s chřipkou a bezpochyby si každý z jeho přátel myslel, že to je Harryho chyba. Ze všeho vinili tu zrůdu, jak doma tak ve škole. Teta Petunie mu odmítla dát jídlo, než se Dudley uzdraví. Naštěstí pro Harryho, dva měsíce po začátku školy, zjistil, že jídlo ve školní jídelně je zadarmo. Pan Grange byl dokonce tak hodný, že mu přinesl talíř s jídlem do knihovny, poté, co ho popáté přistihl, jak se tu skrývá, místo aby šel do jídelny. Nevadilo mu, že doma nejedl, když ve škole mohl sníst tolik, kolik chtěl.

„Támhle je!“ vykřikl Danny Smith.

Andy Young zavýskal a zrychlil. „Chytněte ho!“ řval.

Harry vydal tichý pláč, nutil se pohybovat ještě rychleji. Musel běžet a běžet a běžet. Možná by mohl běžet celou cestu domů a pak společně s Evanem by mohli utéci? Zavrtěl hlavou, vyčistil si ji od myšlenek, které ho jen rozptylovaly, a běžel se schovat za průmyslové popelnice. Možná ho neuvidí?

„Myslím, že ta zrůdička se schovává,“ hádal se Jason Higgins.

„Pojď sem, zrůdičko, vylez,“ poškleboval se Piers Polkiss. „Chceme si s tebou jenom hrát.“

„Vidím ho,“ řekl Liam West s úškrnem. Uchopil popelnici ze strany a pokusil se ji odtáhnout od zdi. Harry byl vklíněný mezi zeď a popelnici, věděl, že ani jeden z těch kluků není tak malý, aby se tam vešel. „Pomozte mi.“

Harry pevně zavřel oči, natáhl nohy a připravil se znovu utíkat. Popelnice se od něj odsunula. „Chytněte ho!“ vykřikl někdo, právě když se Harry odrazil kupředu, oči stále zavřený. Spadl. „Kam šel?“ zeptal se kdosi zmateně.

Harry otevřel oči a potlačil zalapání po dechu. Byl na střeše budovy, ležel na břiše, když zakopl o žebřík, který tam zanechal školník. Jak se sem nahoru dostal? Zakřenil se, ruce si přitiskl na pusu, aby se přestal hihňat. Ostatní se nikdy nebudou schopní dostat sem nahoru. Byl v bezpečí. Jediné, co musel teď udělat, bylo počkat, až odejdou a sešplhat dolů.

Když byli chlapci pryč, Harry vykoukl přes okraj střechy a zalapal po dechu. Neuvědomil si, jak vysoko se nachází. Jak se sem vlastně vůbec dostal? A jak se dostane zpátky dolů?

Pohupoval se volně na kraji budovy, nejistý si, jestli by měl prostě spadnout nebo vylézt zpátky a počkat, když kolem prošel jeho učitel matematiky.

„Pane Pottere?“ zeptal se tiše, zamračeně.

„Dobrý den, pane Grangere. Pane,“ zašeptal, když si muž založil ruce na boky a povzdechl si. „Uvízl jsem.“

„Jdu sehnat školníka. Nespadni.“ Adam odběhl. Když se vrátil, šel s ním další muž. Opřel žebřík o zeď a pak ten druhý muž pomohl Harrymu slézt dolů. „Jak ses dostal tam nahoru?“

„Já nevím. Jen jsem běžel a běžel a pak jsem byl tam a je mi to tak líto!“ žvanil Harry, oči široké a lesklé slzami. Tak strašně se bál, že to někdo řekne strýci Vernonovi.

„Rozumím. Musel ses nedívat, kam jdeš.“

Harry zavrtěl hlavou. „Měl jsem zavřené oči, pane.“

„Měl jsi obrovské štěstí, že ses nezranil!“ vykřikl, zlehka umístil ruku na Harryho rameno. „Teď se vrátím s tebou dovnitř. Děkuji vám, Georgi,“ dodal ke školníkovi, zatímco odcházeli.

XXX

27. května 1986. Kvikálkov

Teta Marge přijela na návštěvu do domu číslo 4. Byla celá vnitřně strachy rozechvělá, když jí její bratr volal, informuje jí, že její jediný synovec je nemocný. S přesvědčením, že je na smrtelné posteli, si sbalila jeden kufr, chňapla buldoka, výherce loterie, a řítila se přímo do Kvikálkova.

„Ó, Vernone,“ zvolala. „Óch, drahoušku, drahoušku!“ Hodila mu kufr do náruče a protlačila se kolem něj do domu, svírajíc svého psa pod paží. „Ó, Raťafáku, co bychom dělali, jestliže by nám umřel? Můj drahý Dudlíček.“

„Neumírá, Marge,“ vysvětlila Petunie s povzdechem a zamračila se. „Je jenom nemocný. Brzy bude v pořádku.“

„Pravděpodobně je to stejně vina tý zrůdy,“ zamumlal Vernon, zatímco odkládal její tašku u paty schodiště. „Nakažlivý malý parchant.“

„Nerozumím tomu, proč si ho necháváte, Vernone! Prostě ho jen vypakujte do sirotčince nebo do bordelu nebo někam. Všechno to asi vyjde nastejno. Je to jen vandrák bez rodičů a k ničemu.“

„Jsme na něj opravdu moc hodní,“ souhlasil Vernon, když se posadil vedle ní na pohovku.

„Mohla bych dostat čaj, Petunie?“

Vernon nadšeně přikyvoval, nevšímaje si zamračení na tváři své ženy, když s ní zachází jako s otrokem v jejím vlastním domě. „A taky nějaké sušenky, zlato.“

S úšklebkem odešla do kuchyně. Potichu udělala čaj a pak mávla utěrkou na hnědozeleného motýla, který seděl na kráječi chleba. „Kšá, vypadni, hnusný hmyze,“ zamumlala. Evan vzlétl ke stropu a zavěsil se hlavou dolů přesně nad hlavou Petunie. „Škoda, že ta zrůda není doma. Tohle je jeho práce, zbytečný malý smrad. Na co stejně vůbec potřebuje vzdělání?“ Donutila se falešně usmát a umístila čajový servis na kuchyňský stůl. „Čaj je hotový.“

„Přines to sem,“ zahulákala Marge.

Petunie stiskla zuby, zvedla čajový set a šla do obývacího pokoje. Evan jí sledoval, jak jde. Přeletěl zpět na kráječ a po nějakou dobu tam zůstal bez pohybu. Necítil k ní žádnou lítost. Mohla být tak naštvaná, pokořená nebo ponížená, jak je libo, a nebylo by to nic tak strašného jako to, co ona a její manžel dělali Harrymu, aby se tak cítil.

XXX

Hodinu předtím než Harry přišel ten den domu, zavolal do domu číslo 4 ředitel základní školy. Školník George se zmínil, že musel zachraňovat dítě ze střechy jídelny. Moc o tom nepřemýšlel a tak řekl i jméno toho dítěte, ale ředitel Harver byl varován před Harrym Potterem, a rodina trvala, aby byla informovaná, pokud Harry udělá něco ‚zvláštního‘, nebo ‚divného‘, nebo ‚zrůdného‘. Ředitel Harver si myslel, že Dursleyovi by také rádi věděli, když Harry udělá nějakou ‚nezbednost‘, tak jim zavolal.

Dveřmi prošel potichu s hlavou skloněnou a s očima se díval na podlahu. Neviděl Vernona, jak se pro něj natáhl, ale cítil, jak ten muž sevřel v pěsti jeho vlasy. Hlava mu byla vytažena vzhůru a jeho rozšířené zelené oči přistály na strýcově rozlícené tváři.

„Co jsi dělal na střeše, zrůdo!“ zasyčel, vzteky prskal na Harryho tvář.

„Já jsem – utíkal jsem, pane.“

„UTÍKAL? NA STŘECHU?“ řval, tvář se mu zbarvila do obávaného odstínu červené.

„Oni mě ho-honili, pane. O-omlouvám se.“ Oči se mu zalévaly slzami, ale zamrkal je. Jeho strýce nikdy nezajímaly slzy: jen Vernona ještě více rozzuřily.

„Chceš něco, před čím můžeš utíkat, kluku, tak je to?“ Vernon Harryho strčil, pustil jeho vlasy. Tři dospělí se uchechtli, když spadl na podlahu. „Pamatuješ si na tetu Marge, že ano, zrůdo?“

„Dobrý den, te-teto,“ vykoktal Harry. Neučinil žádný pokus, aby se zvedl ze země.

„Sestro, neměli bychom mu dát něco, před čím by utíkal?“ zeptal se Vernon jemně, ačkoliv jeho oči zářily a hrozivý úsměv se mu klikatil přes tvář.

Marge se na něj v odpověď zakřenila a když to Harry pohledem zachytil, zachvěl se.

„Trhej, Raťafáku,“ řekla a luskla prsty. Buldok, který byl dosud poslušný a potichu ležel před krbem, náhle stál na nohou, vrčení a sliny mu vycházely z pusy. Pohnul se směrem k Harrymu a vrhnul se na něj.

Harry mu uskočil z cesty, z pusy mu unikl zděšený výkřik, když se vyškrabal na nohy a utekl kolem strýce do kuchyně.

Evan poletoval u okna, sledoval Harryho, jak se vyřítil zadními dveřmi na zahradu.

Nebylo to poprvé, co ho nechali honit Raťafákem. Harry se hned napoprvé naučil, že psi neumí lézt na stromy. A vzadu na zahradě byl poněkud pěkný dub, jehož spodní větve byly tak akorát v Harryho dosahu. Doběhl ke stromu, vyskočil a natáhl ruce. Ale nemohl dosáhnout na větve. Byly příliš vysoko. Začal hyperventilovat, dech z něj vycházel příliš rychle a on cítil, jak se jeho vidění na vteřinu rozmazalo.

Raťafák vyšel z kuchyně, pomalu, jako zvíře, které si užívá lov, ale které také ví, že se blíží ke konci. Raťafák si to vychutnával a Harry věděl, že není nic, co by s tím mohl dělat. Horečně se rozhlížel kolem a skoro vykřikl, když spatřil dvě větve, na které byl vždy schopen dosáhnout, jak leží pohozené na zemi. Vedle nich ležela motorová pila. Strýc Vernon je ze stromu uřízl.

„Ne, ne, ne, prosím, ne,“ mumlal, natahoval ruce směrem k Raťafákovi, doufaje, že tím psa odežene. „Prosím ne, ne, ne,“ vydechl, jak mu slzy proudily po obličeji.

Tři dospělí vešli na zahradu. Rozptýlili se před dveřmi, takže Harry neměl žádnou šanci utéct zpátky dovnitř a schovat se nebo utéct od domu. Plot v zadní zahradě byl pro něj příliš vysoký, aby ho přelezl. „Teď máš něco, před čím můžeš utíkat, kluku,“ řekl Venon. „Předpokládám, že v budoucnosti už nebudeš tak hloupý, abys utíkal před Dudleyho kamarády.“

„Prosím, omlouvám se, prosím, ne, prosím,“ úpěnlivě prosil Harry. Padl by na kolena a prosil by, ale Raťáfák znovu zavrčel a postoupil kupředu. Harry o krok ustoupil, až byl v jedné rovině se stromem.

V kuchyni Evan slyšel výkřik a mohl by přísahat, že se jeho srdce na moment zastavilo. Proměnil se nazpět, přeběhl k oknu a vytáhl závěsy. Věděl, že riskuje, že ho uvidí, ale nezajímalo ho to. Náhle nezáleželo na tom, jak moc se snažil to předtím popírat, Harry byl důležitější. Dítě bylo schoulené na zemi, buldok se vznášel nad ním, v tlamě měl zaklesnutou ruku nebo nohu, co, to Evan nedokázal říct. Ale pláč rozhodně pocházel od dítěte.

Vytáhl hůlku a ukázal jí na psa. Nemyslel si, že by to mohlo pomoci Harrymu do budoucna, ale byl tak naštvaný, že nebyl schopný střízlivě uvažovat. Zašeptal slova kosti drtící kletby a cítil zvrhlý náraz radosti, když se ‚prásk‘ a ‚křus‘ rozlehlo přes zahradu. Pes začal výt a kňučet, jeho nářek byl hlasitější než Harryho. Pustil dítě, spadl na zem a uboze fňukal, dokud jeho krk nebolel natolik, až nemohl pokračovat. Marge přeběhla ke svému miláčkovi, vrkala a poskakovala kolem, a Evan mávl hůlkou znovu.

Náhle byl Raťafák na nohou, navzdory skutečnosti, že jednu měl zlomenou. Jeho tlama se třásla kletbou, ale díky magii zvládl se zakousnout do Margeina krku. Buldok nemilosrdně trhal, nevšímal si Marginých snah se mu vypáčit. Znovu trhl; každý pohyb jeho hlavou byl v souladu s Evanovým mávnutím hůlky. Marge vydala bublavý zvuk, když ji Raťafák pustil. Rukama si svírala hrdlo, ale nestačilo to, aby zarazila proud krve, nebo schovala čtyři velké šrámy – spolu se spoustou malých – které jí teď zdobily krk.

„Zavolej sanitku,“ zašeptal Vernon. Odešel do kůlny a popadl brokovnici. Čekal, namířil jí na Raťafáka, který znovu ležel na zemi, oči měl otupělé bolestí. Vernon neriskoval přiblížit se k psovi, své sestře nebo svému zrůdnému synovci, který stále žalostně popotahoval.

V době, kdy přijela sanitka, byla Marge Dursleyová už mrtvá. Raťafáka vzali do policejní vazby, aby ho zlikvidovali, a Harry Potter byl naložen na nosítka. Když ho dávali dozadu do sanitky, Vernon se pohnul, aby záchranáře zastavil. Evan byl schovaný, když se sanitka venku zastavila, ale pak se proměnil do lidské formy a přispěchal se zamíchat do davu. Mávl hůlkou na Vernonovu hlavu; rychle umlčel jakékoliv protesty, které mohl muž mít, že se Harrymu dostává lékařské péče. Pak se proměnil do motýla a přistál na Harryho levé tváři. Ignoroval všechny pokusy, kterými se ho pokusili odehnat, a nakonec se nechal naložit do sanitky společně s dítětem.

XXX

30. května 1986. Obecná nemocnice, Surrey.

Evan konečně věděl, co viděl. Rozuměl, proč přesně se mu Harry zdál tak povědomý.

Když Raťafák Harryho napadl, Harry byl absolutně vyděšený a bolest, kterou cítil, byla neuvěřitelná. V sanitce se Evan znovu pokusil přečíst Harryho auru, dovolil své magii, aby vyšla a reagovala s Harryho, a vztek – zuřivost – který cítil, byl nepopsatelný. Harry na něj nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by aktivně vyhledával pomstu, ale Evan nemohl popřít, že ji cítil. Harry měl potřebu pomsty, odvety. To dítě, to sladké, nevinné, trýzněné dítě chtělo mučit a zabít své mudly.

Evan se pokusil zúžit hlediska, kdy by Harry chtěl ublížit Dursleyovým. Jaká část jeho, jeho magie, konkrétně chtěla jim způsobit bolest? Harryho aura byla obecně tvořena světlými barvami, ale pak tu byla velká skvrna černé, která kroužila chlapci kolem hlavy. Evan si jí nikdy předtím nevšiml, ale na druhou stranu nikdy ve skutečnosti nebyl kolem Harryho, když byl vážně zraněn. Když si chlapec zlomil ruku, byl v domě u paní Figgové tři dny. Ale v době, kdy se vrátil, byl už skoro uzdraven.

Už byl v nemocnici tři dny a zítra ho pustí domů. Doktoři říkali, že jeho tempo uzdravování bylo neuvěřitelné, léčil se ohromně; tak skvěle, že pochybovali, že Harry bude mít dokonce jizvu. Byl to lékařský zázrak, šeptali jeden druhému, a jen Harry a Evan je zaslechli. Dursleyovi se ani neobtěžovali ho navštívit.

Černá se každým dnem zmenšovala, ale bylo už moc pozdě. Evan už ji rozpoznal.

Harry byl Horcrux.

Evan šel vyhledat papír a tužku a oba je našel v sesterně. Bez ptaní si dopomohl k tomu, co potřeboval a odešel. Rychle napsal dopis a počkal, až Harrymu dají léky proti bolesti, pak se vyplížil z nemocnice. Harry se nevzbudí, dokud léky nevyprchají a do té doby Evan najde sovu, aby doručila jeho dopis, a bude zpátky sedět na židli vedle Harryho postele, s úsměvem.

Cítil, že je načase říct Harrymu o kouzlech.

XXX

30. května 1986. Wiltshire, Malfoy Manor.

Lucius Malfoy seděl ve studovně, když přiletěla sova. Mohla to být jen shoda náhod, ale jeho Znamení Zla právě před třemi dny na sekundu vzplanulo a od té doby byl rozhodnutý zjistit proč. Obrátil v ruce malý černý deník, zamračil se na něj. Na přední stránku obalu bylo zlatými písmeny napsáno ‚T.M.R.‘, ale všechny jeho stránky byly prázdné. Byl důležitý, tolik toho Lucius věděl, ale proč? Evan ho nechtěl, Evan si myslel, že je zlý a nepřirozený, ale byla to jistě jen kniha? Bellatrix měla něco podobného, jak Lucius věděl, ale nevěděl co. Když se tím chlubila, tak neřekla přesně, co to bylo a Lucius se nikdy sám od sebe nezeptal.

Otevřel okno do pracovny a dovolil sově vletět dovnitř. Byla divoká, to Lucius dokázal říct, takže jí nedal žádné peníze, ale umístil před ní misku s vyčarovanou vodou. Dopis byl napsán na mudlovském papíře a tak si natáhl rukavice, než psaní rozbalil.

“K rukám Luciuse Malfoye”, bylo napsáno vepředu. Na zadní straně byl skutečný dopis a Lucius ho přeletěl na konec a zbledl, když poznal jméno: “Evan Rosier”. Myslel si, že Evan je mrtvý!

„Milý Luciusi,

Přiznávám se, že už je to nějaký čas, co jsme vedli zdvořilou konverzaci nebo se dokonce dívali jeden druhému do tváře. Po nocích, kdy nemohu spát, si lámu hlavu, co se stane, až se Temný Pán navrátí. Zcela jistě jste si všichni mysleli, že jsem zemřel. Nezapírej to. Neslyšeli jste mě, ani neviděli již skoro pět let; je přirozené, že vy všichni předpokládáte, že se mi stalo to nejhorší.

Ačkoliv to není důvod, proč ti píšu.

Nic si nenalhávám, nikdy, ale také jsem se nikdy nesnížil k tomu, abych prosil. Nicméně v tomto případě nemůžu nežádat o to, o co bych si přál žádat, dokonce i kdybych o to musel prosit, nezeptat se by bylo jako ležet a trvat na tom, že nepotřebuju, co žádám. Co je to, oč žádám, musíš se ptát sám sebe? Možná si jen přeji tě zmást.

Přál bych si tvoji pomoc.

Pamatuješ si ten deník, který náš Pán zanechal v tvém vlastnictví? Je to Horcrux. Neřeknu ti, co je to Horcrux, nesmím přeci zkazit veškerou zábavu. Jak by ses konec konců něco naučil, kdyby ti někdo všechno řekl? Bellatrix má také Horcrux, který patří našemu Pánovi. A, ačkoliv jsem žádný nechtěl, když mi ho nabízel, přesto jsem zjistil, že nicméně mám jeden v opatrovnictví. Našel jsem ho, mohl bys říct, docela náhodou. No, ve skutečnosti, Harry našel mě.

Jmenuje se Harry. A je to kouzelník, a také Horcrux. Nemyslel jsem si, že to může být provedeno i s lidmi, ale Lord Voldemort mi dokázal, že se mýlím. Jako to také dokázal v minulosti mnohokrát.

Harry potřebuje být trénován. Neví nic o kouzlech, ale od zítřka se postarám o nápravu. Budu potřebovat přístup k jeho trezoru, jeho rodiče, kteří zesnuli, nepochybně zanechali závěť, a pokud nezanechali, chtěl bych, aby tak okamžitě bylo učiněno, budu potřebovat vědět, jestli má nějaké žijící příbuzné kromě těch mudlů, v jejichž domě právě teď žijeme. Nechutné, že? Žít s mudly. Jsem si jistý, že si ani nedovedeš představit, jak trpíme. Můj ubohý Harry.

Neřeknu ti jeho příjmení. Jsem si jistý, že vyřešíš, kdo je, a pokud ne, pak očividně nepotřebuji asistenci od takového prosťáčka. Teď, pokud mě omluvíš, čeká na mě v nemocnici dítě.

Snad od tebe uslyším brzy, starý příteli? Známý? Spolusmrtijede, který se mi vyhýbal při všech možných příležitostech?

Nonšalantně, Evan Rosier.“

Lucius si přečetl dopis ještě dvakrát, jen aby se ujistil, že nemá vidiny nebo halucinace. Potřásl hlavou s povzdechem. Jak je možné, že iritující věci, jako je tahle, se vždycky stávaly jemu? Proč ne Arturovi Weasleymu? Nepochybně si Weasley zasloužil všechno utrpení, které se vršilo na něj, pomyslel si Lucius s úšklebkem, když se zvedl ze židle. S dopisem v jedné ruce a s deníkem svého pána v druhé, odešel do knihovny. Potřeboval vědět, co je to Horcrux, než učiní nějaké konkrétní rozhodnutí na Evanovu žádost.

A kdo by mohl být ten chlapec? Kouzelník, jehož rodiče byli mrtví, a žil u mudlů… a jeho jméno bylo Harry. Potter? To není možné! Nedovolili by Evanovi se přiblížit ani na dvacet metrů od dítěte Zachránce. Lucius ztěžka polkl. Nikdy neměl v oblibě Potterovi, zvláště tu mudlovskou šmejdku, se kterou se James oženil. Ale Harry Potter, ten, kdo byl dostatečně silný, aby přežil smrtící kletbu a zničil Lorda Voldemorta, byl teď v milosti Rosiera? Bylo příliš kruté o tom jen přemýšlet.

Lucius to vytlačil ze své mysli. Až se dozví, co je Horcrux, bude vědět, jestli Rosier chlapci ublíží nebo ne, alespoň doufal, že to bude vědět. A pak bude moci učinit rozhodnutí.

Pomyslel na Draca, který by měl být ve stejném věku jako Harry, a otřepal se, když si představil, že by Rosier byl někde poblíž jeho syna. Přiznal si, že už se rozhodl, že pomůže Potterovi, jak jen bude moci, anonymně. Ale ještě nebyl docela připravený přiznat to nahlas. Nebo dát Rosierovi to zadostiučinění: nechá toho muže pro jednou čekat na odpověď. ‚Nonšalantně‘, jo, správně.

XXX

12.07.12 00:50
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one