Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)
Ahoj,
představuji vám prolog k nové povídce Motýl (HP/LM).
Tenhle příběh je překládán na přání Siriny a také bych jí ho ráda věnovala za vše.

K prologu. Harry oslovuje Voldemorta Marvolo. Vím, že překlad je Rojvol, ale mně se víc líbí Marvolo i mi to líp sedí k jeho italskýmu vzhledu;). Řeči, co má Voldemort ke Smrtijedům autorka často opsala od Rowlingové, tudíž jsem na jeho proslovy, kde se to shodovalo, použila Medkův překlad.
Užijte si příjemné čtení, snad se bude líbit.
Adelaine
***

Prolog

24. června 1995. Malý Visánek.

Když se svět přestal točit, Harry zjistil, že byl hozen na zem. Přistál bolestivě na své zraněné noze, potlačil zasténání, když se přetočil na záda. Oči se mu zatřepotaly, jak zaměřil pozornost na nebe nad sebou, soustředil se na modrou oblohu a nepatrný houf načechraných bílých obláčků, zatímco se snažil nezvracet. Otočil hlavu na stranu a zamračil se. Rozhodně nebyli nikde poblíž Bradavic. Dokonce i hory, které obvykle obklopovaly hrad, nebyly nikde v dohledu. Harry ležel na zemi uprostřed temného a zarostlého hřbitova. Nalevo od něj byl kopec a on stěží rozluštil obrys domu na kopci. Po jejich pravé straně byl kostel, nicméně daleko od nich.

Byl sám – téměř.

Vedle něj Cedric Diggory vydal nadšený ječivý zvuk.

Cedrikovi bylo sedmnáct, ale navzdory faktu, že je starší než Harry, se točil dokola a smál se. „Vyhráli jsme, Pottere!“ křičel dívaje se na chlapce na zemi. „Vyhráli jsme!“ Byl vysoký a světlovlasý. Jeho šedé oči jiskřily v pohledné tváři, když se s úškrnem otočil na Harryho.

„Kde to jsme?“ zašeptal Harry. Měl představu, o co tady jde, samozřejmě, že měl. Evan by za žádných okolností neriskoval jeho bezpečnost a to zahrnovalo neinformovat Harryho o přesných plánech, které uskutečňuje Temný Pán. Věděl, že se něco děje, právě teď, jak říkali, ale stejně chtěl vědět, kde je.

Cedric se náhle utišil. Vytáhl hůlku z oděvu a namířil jí před sebe. „Radši si vezmeme hůlky, předpokládám?“ Jeho volná ruka se nervózně sevřela na černožluté látce jeho sportovního oblečení.

Harry ho zvědavě pozoroval. Bylo to zvláštní, rozhodl se mladík, jak lidé mohou přejít tak náhle z jedné emoce do jiné. Každý úsměv je následován zamračením, a zamračení následováno dalším úsměvem, to byla proměna podle něho: jako proměna z housenky do motýla. Pokaždé se zastaví na odpočinek jako kokon.

Harry byl kokon v každém slova smyslu.

Koutkem oka zpozoroval Havraspárec malého, podsaditého muže, který se kradl směrem k nim. Na jedné ruce nesl uzlíček, zabalený v černém a v druhé držel vytaženou hůlku, mířící na Cedrika. Harry zvažoval varovat druhého chlapce, ale nechtěl zkazit plány Temného Pána. V přemýšlení si skousl dolní ret. Ten drobný moment, v kterém mohl zachránit život druhého chlapce, minul, a Harry sledoval, jak zelené světlo pohlcuje druhého šampiona Poháru tří kouzelníků, spokojený, že udělal správné rozhodnutí, když nechal, aby se to stalo.

Harry nebyl jako ostatní děti. Nestaral se o správné a špatné nebo o černé a bílé. Harry věřil v moc. Buďto jste usilovali o moc nebo jste byli příliš slabí, abyste se jí dožadovali, takže jste si vyhledávali mocné a nechávali jste se jimi využívat. Petr Pettigrew nebyl mocný, ale byl loajální Temnému Pánovi. To byl jediný důvod, proč Harry nenapadl toho muže v tom okamžiku, kdy jeho ruce dopadly na Harryho ramena.

„Incarcerous!“ vykřikl Pettigrew, v ten samý moment strkal Harryho dozadu. Mladík se nepatrně ušklíbl. Očividně tento Smrtijed nebyl zasvěcený do tajemství Temného Pána.

Provazy ho přivázaly, ruce, nohy a trup, k náhrobku, který byl přímo za ním. Poprvé si Harry všiml velkého černého kotlíku, který ležel vedle nich. Pod ním zažehnal Pettigrew oheň a chvíli ho v tichosti sledovali hořet, předtím, než syčivý hlas přikázal: „Pospěš si, hlupáku. Dej mě do kotlíku.“

Harry je pozoroval: hlavu nakloněnou k jedné straně, když ta odporná kreatura se objevila před ním nahá. Pettigrew rozbalil černé plátno z toho, co nesl a Harryho ústa se zkroutila dolů v nechuti, když před ním bylo odhaleno shnilé tělo dítěte. Stěží se to podobalo dítěti. Co se před Harrym obnažilo, bylo šupinaté, bez vlasů, shrbené a mělo tmavě červeno-černou barvu. Jeho obličej byl plochý, podobný hadímu a červené oči na něj mžouraly, zúžily se, když Harry očividně postrádal strach.

Voldemort byl něžně položen do kotlíku a Pettigrew se okamžitě pustil do práce. Vyšplíchlo to, jak Voldemort spadl do kotlíku, pak se ozvala tichá rána, jak udeřil o dno. Pro kratičký okamžik si Harry pomyslel, ‚Ať se utopí‘, očima zabloudil k Cedrikovu tělu. Ale pak se otřepal, narovnal záda, jak jen mohl (stále přivázaný k náhrobku) a podíval se Pettigrewovi přímo do očí.

Pettigrew se odvrátil první. Promluvil, hlas pomalý a roztřesený, a vypadal vyděšený k smrti. „Ty, kosti z otcova těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!“

Zem, na které Harry stál, se začala třást, špína na vrcholu hrobu se nepatrně svezla ke straně. Jemná mlha se zvedla, jemně se třpytila v záři soumraku, když plavala vzduchem směrem ke kotlíku. Úlomky kosti, uvědomil si Harry, které se za tu dobu zcela rozpadly. Ztěžka polkl, když lektvar v kotlíku nabral jedovatě modrou barvu.

Nemá žádný důvod ke strachu, snažil si připomenout. Tohle je jeho Pán; s radostí mu bude sloužit, protože také Evana to činí šťastným. Jeho Pán mu neublíží, ani Evanovi nebude ublíženo. Nemusí se bát. Jeho mozek, jak se zdálo, shledal tento argument rozumným, ale jeho srdce, och, jeho srdce bilo čtyřikrát rychleji, než by mělo. Vynechalo úder, když Pettigrew náhle vytvořil dýku a přidržel si ji nad pravou rukou. Té ruce už chyběl jeden prst.

„Ty, maso služebníka… darované dobrovolně… oživíš svého Mistra,“ vykoktal muž. Dýka se třásla, děsivě se houpala ze strany na stranu, až si ji přitiskl pevněji na kůži. Jakmile řekl slovo ‚Mistra‘, Pettigrew zatlačil dolů prořezávaje se zcela skrze kost, kůži a šlachy, si odsekl ruku. Se šplouchnutím spadla do kotlíku a Petr zmizel svíraje si své předloktí bez ruky, ústa se mu otevírala v bezhlesném řevu agónie. Harry se zašklebil, pevně zavřel oči v momentu slabosti, jak se ho jeho mozek snažil informovat, jak moc tohle může asi bolet.

Nyní byl lektvar červený a Harry k němu znovu obrátil tvář, hleděl na něj, vyzýval ho, aby se nějak proti němu projevil. Neznal ten rituál, nikdy se o něm neučil a skutečnost, že nevěděl, co očekávat, ho děsila. Jako Havraspárec byl inteligentní, rád se učil a věděl více věcí, než kdokoliv, koho znal. Byl pilný student. Předpokládal, že to bude mít pod kontrolou. Znovu polkl. Pettigrew šel pomalu k němu. Harry si přál, aby mu Evan řekl více detailů o tom, co se stane. Přál si, aby ho napadlo se zeptat, ale nenapadlo, jen prostě věřil Evanovi, jako vždy.

Dýka byla natlačena do ohbí jeho pravé paže. „Ty, krvi nepřítele,“ hekal Pettigrew, stále v hrozné bolesti, „uzmutá násilím, ty vzkřísíš svého soka.“

To nebylo správně, pomyslel si Harry. On není nepřítel lorda Voldemorta. Proč nepoužili Cedrikovu krev, pokud si takovou substanci lektvar žádal?

Lapl po dechu. Střelila jím bolest, začínala v paži a cestovala svou dráhou dolů po páteři až do nohou. Stiskl zuby, odmítal vykřiknout, když Pettigrew zakroutil dýkou v ráně, kterou udělal. Ke zranění mu byla přitisknuta lahvička, zachytlo se v ní pár kapek krve, a pak Pettigrew odešel zpět ke kotlíku a vyprázdnil do něj baňku. Ať v kotlíku byl jakýkoliv lektvar, náhle se změnil do oslepujícího odstínu bílé. Jeho práce byla hotová. Pettigrew spadl na zem, stočil se a svíral si svůj krvácející pahýl.

Musel si vzít lektvar, přemítal Harry. Jinak by ztratil vědomí už před nějakou dobou.

Chvíli se nic nedělo. Jako správný Havraspárec se Harry přistihl, že prochází nápady a domněnkami, snažil se vymyslet, co mohl Pettigrew udělat špatně, že zpackal ten lektvar. Možná použil moc krve, nebo příliš málo? Nebo možná měl-

Harryho oči se rozšířily, mozek na chvíli utichl, než byl nakopnut na super rychlost. Fungovalo to, jak se zdálo. Jak bude Voldemort vypadat? Bude lektvar účinkovat správně? Kdo ho vařil, možná Snape?

„Oblékni mi hábit,“ přikázal ten samý syčivý hlas. Pettigrew se vyškrábal na nohy, žalostně kňoural, když rozložil tu černou látku, kterou předtím odhodil. Byl to hábit, a ne deka, jak si Harry původně myslel. Byl starý a rozedraný, ale ukázal se jako velmi čistý. Voldemort si ho nechal přehodit přes své nahé tělo.

Muž byl hubený, téměř samá kost a také nepřirozeně vysoký. Vystoupil z kotlíku, rudé oči upřené na Harryho obličej a mladík na něj zíral nazpět. Vůbec ničím nepřipomínal Voldemorta z Evanových příběhů, ani nic, co by si Harry dokázal vůbec představit. Tento Voldemort byl bledší než papír, kůži měl pevně napjatou přes svoji tvář bez nosu, bez vlasů a růžový jazyk si olízl ústa bez rtů, když se blížil k náhrobku. Kostnaté prsty se natáhly, polaskaly Harryho tvář a Havraspárec potlačil touhu ucuknout.

Jako malý se naučil, že přijmout trest bolí o hodně méně než bojovat proti němu.

„Harry Potter,“ zasyčel Voldemort, jeho hlas se podivně zmírnil, když upřeně hleděl dolů na čtrnátiletého chlapce. „Pokud dovolíš.“ Neřekl, co chce a neptal se na dovolení. Voldemort klesl na kolena před Harrym, obličej natiskl k ohbí jeho paže, kde rána stále líně krvácela, a jeho ústa se sevřela kolem šrámu. Harrymu se z ničeho nic zatočila hlava. Cítil, jak Voldemortův jazyk kmitá přes jeho pokožku, cítil, jak Temný pán saje z jeho paže, lapal jeho krev a polykal ji. Potřásl hlavou, nechal ze sebe uniknout lehký sten, jak se jeho zrak nepatrně rozmazal.

Voldemort se odtáhl. Jízlivě se ušklíbl na Harryho, černé řasy se zatřepotaly oproti bledým líčkám, když si je dovolil krátce zavřít, než plynule se zvedl na nohy.

„Děkuji ti, Harry.“ Natáhl se za Harryho a rozvázal pouta mudlovskou cestou. „Nevolnost za chvíli přejde. Obávám se, že Červíček nepoužil tolik krve, kolik měl. Rituál požaduje část tvé magické esence a to si vyžaduje plnou lahvičku krve.“

„Nejen pár kapek,“ přerušil ho Harry. „To proto teď vypadáte takhle.“

Pettigrew se na něj podíval s očima rozšířenýma hrůzou. Někdo se odvažuje mluvit s lordem Voldemortem tak neuctivě? Pán Zla se ušklíbl, koutky se mu zkroutily vzhůru. Pokožka kolem jeho úst se zkroutila a posunula, vylezla směrem ven a zakulatila se, zformovala tak rty, které byly světle růžové a svraštělé, jak se Voldemort usmál. „Máš pravdu, dítě. Tvoje krev opraví můj vzhled za nějaký čas.“ Dokonce pak mu začaly růst vlasy. Objevily se dlouhé černé prameny, spadaly mu na uši v jemných vlnách a Voldemort si je něžně zastrčil.

Vzal Harryho za ruku. Voldemort vedl Harryho od náhrobku směrem ke kotlíku. Mávnutím ruky nechal zmizet kotlík s jeho obsahem a ohněm a pak se otočil na Červíčka. „Moji hůlku,“ řekl s rukou už nataženou. Když mu do dlaně byla umístěna hůlka, jeho prsty (které už nebyly kostnaté) se sevřely kolem dřeva, sevřely ho užívajíce si jeho důvěrnou známost.

Pak se otočil, s hůlkou v ruce se podíval na Harryho.

Harry poklesl na zem, oči sklopené, hlavu sehnutou. „Můj lorde, prokážete mi tu čest a dovolíte mi sloužit vám?“

Voldemort dovolil a unikl mu tichý smích. „Jak jsem slyšel, tak to už děláš.“

„Evana to těší,“ řekl Harry ležérně, stále nevzhlédl.

Červené oči se rozšířily. „Tebe netěší mi sloužit?“ V jeho hlase byl škádlivý veselý podtón, že dokonce i Červíček si toho všiml. Voldemort nechal své oči prohlédnout si tělo klečící před ním. Harry byl nepochybně nádherný, ale pokud se dalo věřit Bartymu juniorovi, někdo už získal Harryho pozornost.

Harry vzhlédl, zcela mu unikl Voldemortův chlípný pohled. Zamračil se, ale věděl, že musí odpovědět upřímně. „Nevím. Nesloužil jsem vám dostatečně dlouho, tudíž až ve vaší přítomnosti učiním zasvěcené rozhodnutí.“

„Nyní,“ řekl Voldemort vážně, „chápu, proč nosíš modrý a zelený hábit.“ Natáhl ruku a Harry ji vzal do své, nechal Temného pána, aby mu pomohl na nohy. „Bude mi potěšením, že mi budeš sloužit a podporovat mě.“

Když Harry chtěl promluvit, Voldemort vtiskl prst na chlapcovy rty. „Přál bych si, abys byl nad mými Smrtijedy. Nejsi mně rovný, nejsi mi rovným, co se týče věku nebo zkušeností, ale možná se mi rovnáš v síle; takže budeš mým dědicem. Každopádně mi bylo řečeno, že tohle bylo na co tě Rosier trénoval.“ Harry neznatelně přikývl a zůstal potichu. „Chci, abys pochopil, Harry. Jsem krutý muž. Nebudu ti otcem a nemám zájem, aby ses choval jako můj syn. Jsi jako nádoba, budeš se ode mě učit, půjdeš v mých šlépějích a povedeš mé Smrtijedy, kdybych byl někdy mimo dosah. Nejsme rodina a potrestám tě, pokud ji potřebuješ mít.“

„Rozumím, můj pane.“ Harry se nepatrně uklonil, spíše udělal pukrle, než aby se znovu sehnul. Voldemortovo sevření jeho obličeje mu nedovolilo se znovu sklonit.

„Můžeš mi říkat Marvolo. To zajistí, že Smrtijedi budou vědět, že jsi nad nimi.“ V tuto chvíli měla jeho tvář nos, rovný a královský. Měl na obličeji černé obočí, krásně tvarované, ale ne příliš úzké, a přestože jeho tělo, zdá se, nabralo nějaký tvar, tukem nebo svaly nebo obojím, stále byl abnormálně vysoký. „Tvůj otec nosil brýle,“ řekl náhle Voldemort. Jeho prsty otřely hřbet Harryho nosu, na kterém nebyla žádná skla.

„Evan mi dal lektvar, který vyléčil můj zrak. Řekl, že mé brýle vypadají nevhodně.“ Harry se lehce usmál; pomyšlení na Evana ho vždycky potěšilo.

Náhlý sykot upoutal Harryho pozornost. Podíval se na zem, oči se mu při tom pohledu nepatrně rozšířily. Objevila se tam obrovská kobra, svíjela se mezi Voldemortovýma nohama, její jazyk se kmital a laskal mužovy kotníky. Ten had tam nebyl, když Harry přišel, ale předpokládal, že byl s Voldemortem po celou dobu. Nemohl se tam dostat jen tak, sám od sebe.

Nagini, tohle je Harry Potter. Je mým dědicem; přeji si ho učit všemu, co znám. Budeš k němu uctivá a nikdy ho nekousneš.

Had otočil hlavu směrem k Harrymu, vystrčil rozeklaný jazyk, aby ochutnal vzduch mezi nimi. „Vypadá, že by chutnal dobře, mistře, ale nesním ho, protože jsi o to požádal.

To je dobré vědět,“ řekl Harry jemně, usmál se dolů na kobru. Oba, jak hadovy, tak Voldemortovy oči se rozšířily, dívaly se na něj šokovaně. Voldemort zaslechl zvěsti, řečené mu převážně Petrem, ale slyšet o tom a slyšet to z první ruky je něco úplně jiného.

„Jsi hadí jazyk.“ Temný Pán na něj upřeně bez mrknutí zíral.

„Ano. Evan mi říkal, že jsem byl schopný mluvit s hady tak dlouho, jak mě zná.“ Harry se znovu lehce usmál. Naštěstí pro něj, ne mnoho lidí vědělo, že sdílí vlastnosti několika temných kouzelníků. Kdyby určitá tajemství měla vyjít na světlo, předpokládal, že život by pak byl komplikovaný.

„Můj pane,“ náhle je přerušil Červíček, vyplivoval slova mezi vzlyky, „slíbil jste mi… přece jste mi slíbil!“

„Podej mi ruku,“ vybídl ho Temný Pán, neodtrhl pohled od Harryho.

„Och, děkuji vám, děkuji vám, mistře,“ velebil ho Červíček šťastně, když k němu natáhl svůj krvácející pahýl. Harry se zašklebil nad pohledem na něj.

„Tu druhou ruku,“ protáhl Voldemort líně, chechtal se Petrovému zasténání zklamání. Sklonil se, vyškubl Petrovu levou paži a vyhrnul mu rukáv. Znamení, které Harrymu bylo velmi povědomé, jasně vystupovalo oproti pokožce Petrova levého předloktí. Znamení zla. Malé tetování ve tvaru lebky, jíž z úst čouhal had. Také Evan měl jedno.

„Je zas zpátky,“ zamumlal si pro sebe. „Teď tedy uvidíme. Kolik se jich odváží vrátit, kolik jich bude tak statečných, aby přišli zpátky ke mně.“ Pak se ušklíbl, krutý záblesk probleskl jeho očima a Harryho srdce opět zrychlilo. „A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou.“

Hůlku přitiskl na Petrovo znamení a menší muž zalapal bolestí. Pokusil se stočit se, obejmout oběma rukama svůj hrudník, ale Voldemortovo sevření bylo příliš pevné. Nakonec Pettigrew vzlykal, paži drženou Voldemortem, když on visel pod ní, končetiny se mu chvěly bolestí.

Praskání naplnilo vzduch. Prásky a jejich ozvěny zvonily přes hřbitov. Harry se v úžasu rozhlédl kolem, jak tvary vystupovaly z kouře, zezačátku nehmotné, pak pouhé siluety a pak náhle viditelné a skutečné. Zdálo se, že zcela vyplňují hřbitov. Kolem všech těch mrtvých těl se zjevovalo více a více kouzelníků, schovaní mezi náhrobními kameny a za stromy a mačkali se jeden na druhého. Každý z nich byl maskovaný, tváře ukryté za bílý porcelán, a na sobě měli černé hábity, kápě zvednuté, aby zakryly jejich vlasy.

Všichni až na jednoho.

„Harry!“ vykřikl Evan Rosier, když se prostrkal před dav. Uchopil mladíka za ramena, vtáhl ho do drtivého objetí a pak ho stejně tak rychle odstrčil. Tak nadšený, jak byl, nepostřehl, když Harry zakopl. Voldemort se natáhl, aby chlapce zachytil. „Jaké to bylo? Co se stalo? Fungo-“ Evanovy oči se zúžily při pohledu na ruku, která dlela na Harryho paži. Pohled mu putoval po ruce nahoru, našel k ní patřící rameno, pak krk, dokud… oči se mu rozšířily, Evan se díval do tváře lorda Voldemorta. „Fungovalo!“ vykřikl. Znovu vtáhl Harryho do objetí, odvlekl ho z Voldemortova sevření. „Můj pane, vrátil jste se!“

„Vím,“ zasyčel Pán zla. „Byl jsem u toho. Stejně tak Harry.“ Hlava se mu otočila, rudé oči se upřely na ostatní, na ty, kteří se ještě drželi zpátky. Sledovali Temného pána, jako kdyby nevěřili vlastním očím. Jeden za druhým postupovali vpřed. Připlazili se po rukách a nohách a každý políbil hábit lorda Voldemorta, pak ustoupili zpět. Vstali a utvořili kruh, který zcela obklopoval Voldemorta, Evana, Harryho a hrob a také vzlykající tělo Petra. V kruhu ponechali mezery, ale Voldemort se nezdál, že by ještě očekával příchod někoho dalšího. Harry přemýšlel, je možné, že ty mezery, které byly ponechány, jsou pro Smrtijedy, kteří byli ve vězení. Vzpomínal si, jak mu Evan vyprávěl historky o Lestrangeových a Longbottomových a o tom, co se stalo oběma rodinám.

Evan Harryho neochotně pustil a zaujal své místo v kruhu. Evan stál blízko středu vedle někoho, jehož šedé oči soustředěně civěly na něj skrze štěrbiny v masce. Harry se na Smrtijeda na oplátku usmál a šedé oči se na okamžik třepotavě zavřely úlevou.

„Buďte vítáni, Smrtijedi,“ pronesl Voldemort procházeje kolem kruhu, a jak šel, odmaskovával své následovníky. Strhával masky jednomu za druhým, začal u níže postavených Smrtijedů a postupoval nahoru k Evanovi, mezera mezi ním a mužem s šedýma očima byla dostatečně velká pro dva lidi. „Třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera. Spojuje nás tedy stále Znamení zla? Nebo snad ne?“ Náhle se pohrdavě ušklíbl, ve vzteku shodil poslední masku na zem. „Cítím zradu.“

Bledá tvář se znovu podívala na něj, oči otevřel doširoka a nechal je nechráněné, nechal Voldemorta se podívat do jeho mysli, aby hledal lži nebo tajemství nebo neloajálnost, která neexistovala. Světle blonďaté vlasy, skoro stříbrné barvy rámovaly tvář, visely téměř do poloviny zad a vypadaly tak jemně, jak Harry věděl, že jsou. Ty šedé oči nepatrně zářily skoro stříbrně v západu slunce, když se díval na svého pána a pak na Harryho.

„Ve vzduchu kolem to páchne zradou.“ Dokončil Voldemost, obrátil se, aby civěl na někoho dalšího. Lucius Malfoy dál sledoval Harryho.

Pak promluvil znovu. Kruhem proběhlo zachvění, jako kdyby každý z nich chtěl odstoupit od Voldemorta, ale neodvažoval se. „Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív, a kladu si otázku, proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému Mistrovi? A teď si na ni odpovím, všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam.“

„Odpusť nám!“ vykřikl hlas. Muž se vrhnul vpřed, tvář měl zardělou a oči rozšířené strachem. „Odpusť nám všem.“ Sevřel Voldemortův hábit. Evan si odfrkl, úšklebek mu přeběhl přes tvář, když Voldemort pozvedl hůlku a zamířil jí na Averyho.

„Crucio.“ Vřískot, nepodobný ničemu, co Harry kdy předtím slyšel, prořízl vzduch. Byl daleko hlasitější než ten, co ze sebe vydal Vernon, když se s ním Evan vypořádával, ačkoliv možná ne tak zoufalý. Řev skončil a supění zaplnilo ticho. Harry shlédl na Smrtijeda. Jeho tvář byla zarudlá, lesklá potem a muž sebou nepatrně cukal na zemi. „Buď zticha, Avery,“ přikázal Voldemort. „Ty mě žádáš o odpuštění? Jenže já neodpouštím ani nezapomínám. Chci, abys mi ta léta odplatil třináctiletou službou, potom ti odpustím. Tady Červíček už část svého dluhu splatil, stejně tak Evan.“

Když to Voldemort říkal, všechny oči zalétly k Harrymu. Mnoho z nich chtělo vědět, proč je Potter stále tady a naživu, jen tři to už věděli. „Evan už splatil svůj dluh v plné výši.“ Obrátil svou pozornost zpět na Petra. „Třebaže jsi podlý a zrádný, pomohls mi,“ poznamenal Voldemort, když se sklonil a uchopil Pettigrewovu pravou paži. „A lord Voldemort se odměňuje těm, kteří mu pomohou.“ Pozvedl hůlku a zakroužil s ní ve vzduchu. Louže roztaveného stříbra zavířila vzduchem, zezačátku neměla tvar, ale jak se vznášela směrem k Červíčkově pahýlu, zformovala se do napodobeniny lidské ruky. Ulpěla na krvácejícím zápěstí, a přestože byla stříbrná a zářící, vypadala, jako kdyby tam byla odjakživa.

„Děkuji vám, děkuji vám, Mistře,“ vzlykající muž se vyškrábal na nohy.

„Tady by měli stát Lestrangeovi,“ pokračoval Pán zla a ukázal na místo mezi Luciusem a Evanem. „Pojď sem, Harry.“ Když byl Harry po jeho boku, Voldemort se natáhl a pohladil mu tvář. Červené oči zaplály, když si všiml, že se Luciusovi sevřely pěsti, napětí v mužově postoji zůstávalo po celou dobu, kdy jeho ruka prodlévala na Harrym. Takže ty zvěsti byly pravdivé. „Co víš o Lestrangeových?“

„Mučili Longbottomovi tak dlouho, až zešíleli, zabránili jim pocítit hanbu nad svým synem, a teď jsou v Azkabanském vězení.“

„To stačí,“ řekl náhle. Ruka se z Harryho tváře jemně odtáhla a Harry to vzal jako nápovědu a ustoupil dva kroky dozadu, pryč z dosahu. „Zůstali mi věrní a šli raději do vězení, než by se mě zřekli. Až otevřeme brány Azkabanu, dostane se jim poct, o jakých se jim ani nesnilo.“ Potichu minul pár dalších, k dalším čtyřem mužům promluvil a pak se zastavil u zatím největší mezery. „Tři zahynuli v mých službách,“ poznamenal tiše, „Jeden je příliš zbabělý, než aby se vrátil, a zaplatí za to. Jeden, o němž si myslím, že mě opustil navždy; toho zabijeme. A pak můj nejvěrnější, který už se vrátil do mých služeb.“

Harry sledoval, jak se Smrtijedi dívají jeden na druhého, snažili se rozhodnout, kdo mezi nimi chybí a je stále naživu a kdo by mohl být ‚nejvěrnější‘ osobou.

„Alastor Moody,“ řekl náhle Harry, zakřenil se na Evana. „Kdo to doopravdy je?“ zeptal se Voldemorta.

Temný pán se ušklíbl, krutě a chladně, když se celým tělem otočil, aby znovu čelil Harrymu. Odkráčel od mezery a chytil mladíka pod krkem. Prsty se sevřely, ale Harry neucukl ani nebojoval a po chvíli ho Voldemort pustil. Lucius svíral Evanovu paži, bránil mu v provedení nějaké hlouposti. „Jsi velmi chytré dítě,“ řekl Voldemort po dlouhé odmlce.

„Strávil jsem roky s Evanem, který byl pod permanentním krytím mnoholičného lektvaru. Myslím, že jsem na to natolik zvyklý, že poznám, když někdo předstírá, že je někým jiným.“ Harry se stále křenil, dokonce i když si třel svůj krk. „Kdo to je?“

„To brzy zjistíš. Má rozkazy na tebe dohlížet, až se vrátíš do Bradavic.“ Obrátil se a znovu čelil Smrtijedům. Pokračoval ve své řeči, a jak mluvil, Harry se posunul, takže stál v mezeře, která zbyla po Lestrangeových. Jednu ruku natáhl a chytil Evanovu, nepatrně ji zmáčkl. Druhou ruku natáhl na druhou stranu, prsty se jen otřel o hřbet Luciusovy ruky a blonďatý muž na něj shlédl a Harry se na něj jemně usmál.

Voldemort náhle přerušil své povídání. Rudé oči se upřely do Luciusovy tváře. „Chtěl by ses s námi o něco podělit, Malfoyi?“

Lucius sehnul hlavu, mumlal omluvy a prosil o odpuštění. Harry se nad tím zamračil. Otevřel ústa. Evanovy nehty se zaryly do hřbetu Harryho ruky a chlapcova ústa se opět zavřela.

„Harry Potter byl tak laskav a přišel na oslavu mého znovuzrození.“ Náhle Voldemort změnil téma. Všichni se otočili a dívali se opět na Harryho, kromě Evana, který obezřetně sledoval Pána zla. „Dalo by se dokonce říct, že je mým čestným hostem.“ Pak se na Harryho zlověstně se ušklíbl a mladík křečovitě polkl. Prst na něj kývl a Harry ostražitě postoupil dopředu, poslechl Voldemortův tichý příkaz. Když byli u sebe dostatečně blízko, aby se dotkli, Voldemort ho otočil dokola a přitáhl si ho zády ke svému hrudníku. „Ach, můj příběh, je to neuvěřitelný příběh, a začíná i končí naším mladým přítelem tady. Ale je to příliš dlouhý příběh a Harry se brzy musí vrátit zpátky do Bradavic, takže ho možná uslyšíte jindy, pokud vám Evan vyhoví.“

Hnědé oči se na něj kamenně upíraly; byl jediným Smrtijedem, který se nebál bolesti nebo smrti, a proto z lorda Voldemorta byl vystrašený méně než ostatní.

„Tadyhle, Harry, byl vychován, jak možná někteří víte, mudly. Co ale asi nevíte, je, že to ve skutečnosti Rosier byl tím, kdo vychoval mladého Harryho. Harry bude, a stejně tak jako vždycky byl, mým dědicem. Všichni se k němu proto budete náležitě chovat, je to jasné?“

„Ano, můj pane,“ zaznělo od všech sborově.

Voldemort se usmál. Ruku přitiskl na Harryho čelo a chlapec vykřikl, jak bolest vzplála a zachvátila celou jeho bytost. Mlátil sebou ve Voldemortově sevření, zoufale bil kolem sebe, jak se snažil uniknout od stisku a bolesti. „Tohle se musí napravit,“ zašeptal Voldemort, když odstrčil Harryho od sebe.

Zem mu spěchala naproti, ale než na ní Harry mohl přistát, dvoje paže ho zachytily v pase, vytáhly vzhůru a něžně ho podepřely.

„Takže ty zvěsti jsou pravdivé,“ přemítal Voldemort nahlas. Čekal, že Rosier vyskočí a Harryho zachytí, ale nečekal Luciuse. Skutečnost, že Lucius nebral na zřetel svou vyrovnanost, ignoroval hrdost, a střemhlav se vrhl do špíny, aby před nimi všemi zachytil Pottera, no, prokázalo to, že musí mít velkou starost o mladšího kouzelníka. „Neuvědomoval jsem si, že preferuješ děti, můj příteli. Budu ti muset obstarat nějaké k dispozici při příštím dobrodružství.“

Lucius vzhlédl, obavy jasně vepsané v očích. „Co jste udělal?“

„Zdá se, že ho bolí můj dotek.“

„Jenom na jeho jizvě,“ řekl náhle Evan. Vystoupil dopředu, nestaral se o to, že jsou tu lidé, kteří ho poslouchají a dívají se na něj. „Jeho jizva je prokletá, a občas ho bolí, když jsou vaše emoce příliš zvýšené. Učil jsem ho Nitrobranu, to, co o ní vím, a pomohlo to, můj pane.“

Voldemort poslouchal Evanova slova, ale neodpověděl na ně. Dřepnul si před Luciuse a Harryho a odhrnul mladíkovu ofinu. Jizva vypadala rozedřeně, červeně a přes ni byla rozmazána krev.

Omlouvám se,“ zašeptal hadím jazykem. Harry omluvu přijal kývnutím, protože věděl, že by se mu Temný pán nikdy neomluvil, kdyby kdokoliv další mohl rozumět. Byl překvapený, že Pán zla jeho bolest skutečně vůbec zaznamenal. Lord Voldemort se nezdál tak zlým, jakým ho dělal Brumbál. „Je načase vrátit se do Bradavic, Harry.“

„Ano, Marvolo.“ Zalapání po dechu přišlo skoro od všech Smrtijedů, ale upřené pohledy od Luciuse a Evana jim zabránily, aby promluvily bez vyzvání.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Lucius tiše, když se od nich Voldemort vzdálil. Rty se něžně otřely o Harryho jizvu, ten dotek, jemný jako dotek peříčka, konejšil bolest, která stále pulzovala Harryho hlavou.

„Jsem v pořádku,“ zašeptal chlapec a automaticky zaklonil hlavu.

„Lháři.“ Rty blonďatého kouzelníka byly přitisknuty k Harryho, štíhlé prsty se zapletly do dlouhých loken, čímž si přitáhl Luciuse blíže.

„Accio,“ zvolal hlas a skrze omámení Harry v něm rozpoznal Voldemortův. Lucius měl akorát tak dost kontroly, aby se odtrhl od Harryho předtím, než přenášedlo nabouralo do chlapcova břicha. Brunetovi vyrazilo dech, oči se mu nepatrně rozšířily, když pohlédl na tělo, jež ho udeřilo, pak se zúžily při pohledu na Voldemortovu pobavenou tvář. „Pro teď na shledanou, můj Harry.“ Temný pán mu zamával, právě když se kolem něj svět znovu začal točit.

Když se svět přestal točit, ležel na zádech. Přenášedlo leželo na něm a vedle něj bylo tělo Cedrika Diggoryho. Vzpomínal, jak mu Voldemort zamával, vzpomínal na pocit Luciusových rtů na svých, na Evanovo pevné objetí, a snažil se neusmívat se. Harrymu vždycky bylo říkáno, že je jako housenka a jednoho dne se z něj také stane motýl.

Když se Brumbálova tvář objevila nad jeho vlastní, Harry násilím vtlačil slzy do očí, ve skutečnosti stále bojoval s úsměvem.

Vypadalo to, že se konečně vylíhnul z kokonu.

17.05.12 22:55
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one