Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (2997 | 5%)
Could You Love Me? (3162 | 5%)
Dark gifts (3131 | 5%)
Duet (2977 | 5%)
Komplikace Blackových (3014 | 5%)
Lektvarová pomoc (2952 | 4%)
My bad daddy (2987 | 5%)
Odezvy (2934 | 4%)
Revenge (2921 | 4%)
Tajemství odhaleno (2983 | 5%)
To Love a Malfoy (2980 | 5%)
Turnaj (2982 | 5%)
Valentýn (2965 | 5%)
Vánoční dárek (2932 | 4%)
Vánoční zprávy (2918 | 4%)

3. kapitola

Ahojky, tady máte novou kapitolu k Novému odloučení. Za beta-reader děkuji Nade.

XXX

4. srpna 1997.

„Myslíš si, že vědí, že jsme tady?" Zeptala se Hermiona. Dívala se z okna. Nakukovala ven zpoza kraje záclony, kterou maličko odhrnula, aby viděla na náměstí před domem číslo 12. Dříve ten den tam byli dva maskovaní muži. Oba byli zjevně Smrtijedi, ale vůbec nevypadali nebezpečně. Většinu času tam jen tak stáli, rozhrnovali nohama hlínu a strkali do sebe, když se nudili.

Harry přemýšlel, jestli existuje kouzlo, které by umožnilo, aby lidé mohli vidět skrz věci, jako třeba budovy. Něco jako použil Pošuk na své oko. Pokud by existovalo takové kouzlo, možná by je Smrtijedi skutečně viděli a pozorovali je. Je možné, že byli tak v klidu a jen tiše čekali venku, protože by okamžitě zjistili, kdy se někdo z tria pokusí odejít nebo zavolat pomoc nebo chtít bojovat?

 „Nemyslím si, že vědí, že jsme tady. Poslali by jich víc." řekla Hermiona. Snažila se, aby to znělo klidně a jistě, ale když se na ni Harry podíval, viděl, že se chvěje. „Je to tak?"zeptala se a hlas se jí třásl strachem.

„Přesně," souhlasil Harry okamžitě. Věděl, že je to lepší, než se s ní podělit o své teorie. Co na tom, kdyby je Smrtijedi mohl vidět? Harry je viděl zrovna tak.

„Co si myslíte, že chtějí?" zeptal se Ron. Uvelebil se na pohovce, opakovaně svým stmívaček zhasínal a zapínal světlo. Hermiona si hlasitě odfrkla, když se všechno světlo v místnosti nasálo do stmívače a pak znova se místnost osvětlila.

„Nemohl bys s tím přestat?" zasyčela na něj. „A já myslela, že je jasné, co chtějí, Ronalde." plísnila ho. Ron se vzpřímil, složil ruce do klína a důkladně si prohlížel své nohy, vypadal kajícně. „Bezpochyby nás chtějí chytit a zabít."

Odstoupila od okna. Kniha s dětskými pohádkami, kterou jí v závěti odkázal Brumbál, ležela otevřená na stole, vzala ji a přešla přes celou místnost. Sedla si na pohovku vedle Rona, on se natáhl a váhavě ji objal kolem ramen.

„Jsi v pořádku?" zeptal se tiše. Místo toho, aby řekla zřejmé, Hermiona jen třásla hlavou před tím, než ji v tichosti položila na jeho rameno.

Harry je sledoval s měkkým úsměvem. Při pohledu na ně ho zabolel na hrudi, pochopil proč. Na okamžik si myslel, že to bylo, protože mu chybí Ginny, ale když si ji snažil představit s ní, jak se choulí k němu, bolest ho neopustila. Vzpomněl si na sen, který měl včera v noci, o tom jak byl Anathem schoulený v klíně Toma Raddla, oba dva ještě byli studenti v Bradavicích. Cítil, jak mu nedobrovolně přes tvář přeletěl úsměv, když si vzpomněl, jak Tom tiskl Ana k sobě, stejně jako Ron teď Hermionu a Harry si vzpomněl na pocit bezpečí a útěchy v klíně Pána zla. Teď se necítil bezpečně. Odtáhl se od svých myšlenek a v duchu se za ně plácnul. Neměl by dokonce ani přemýšlet o Voldemortovi!

Jeho oči zabloudily zpět k maskovaným mužův venku. Harry si vylezl nahoru na okno, posadil se a znova odtáhl závěs. Položil hlavu na okno a zavřel oči. Od té doby, co sem přijeli, Harry se často zajímal, jak dlouho by tu mohli zůstat, než budou muset odejít. Jak dlouho můžou být bezpečně schovaní ve starém hlavním sídle Fénixova řádu bez strachu, že by mohli být chyceni nebo usmrceni ve spánku?

Možná by se měli vzdát? Ale nebyli zbabělí a nebyli hloupí. Vzdát se znamená umřít, a pokud Harry zemře, pak spolu se sebou zatratí i celé kouzelnické společenství. Mohl bojovat, pomyslel si, bojovat tak dlouho, jak dokáže před tím, než zvítězí nebo prohraje. Ale on by nebyl tak slabý nebo zranitelný nebo zbytečný, už nikdy. Nedovolí, aby měli Dursleyovi o něm pravdu.

Harry vstal, a aniž by se podíval aspoň na jednoho ze svých přátel tak se vydal ke dveřím z obývacího pokoje. Byl na verandě v době, kdy si Hermiona uvědomila, co plánuje.

Přední vchod byl ještě pod Fideliovým zaklínadlem, takže Smrtijedi Harryho neviděli. Ale pokud by použil magii a vyslal na ně kouzlo, pak by s jistotou věděli, že tam jsou.

Bylo to lákavě. Jen dvě kouzla a oba z těch mužů by byli mrtví. Už by nebyly hrozbou pro Harryho a jeho přátele. Nezabil Rowla nebo Dolohova, když na ně zaútočili na Tottenham Court Road, ale to bylo něco jiného. Byli na veřejnosti, to bylo fair území. Tohle byl Siriusův domov! Teď Harryho domov. Jakým právem se potulují kolem jeho domu a způsobují, že se cítí v nebezpečí?

Hermionina ruka ho chytla za zápěstí. A když se Harry pokusil zvednout hůlku, zjistil, že nemůže. Podíval se přes rameno na ni. Mračila se na něj, obočí měla stažené a rty měla semknuté do úzké linky. Ron se pohyboval za ní a oba opatrně sledoval.

„Pojď dovnitř," řekla mu. Její hlas byl autoritativní a klidný, Harry zjistil, že je těžké ji neuposlechnout. Zněla jako Brumbál, když mu měl Harry slíbit, že ho donutí vypít tu tekutinu v jeskyni. „Prosím, pojď hned dovnitř."

Harry ji následoval zpátky dovnitř. Práskla za nimi dveřmi, ale Smrtijedi si toho nevšimli.

Portrét paní Blackové začal naříkat, křičet a nadávat na mudlorozené a zrádce. Hermiona a Ron spěchali, aby ji umlčeli. Harry jen netečně stál v přízemí a sledoval, jak spěchají do mezipatra.

"Buď už zticha," zasyčel na ni Hadím jazykem.

Šok ze slyšení jazyka od někoho jiného, než byl Pán zla, byl dost, aby ji umlčel. Walburga se podívala na Harryho, její oči se zúžily a pro jednou držela jazyk za zuby. Prohlížela si jeho rysy, únavu na tváři a kruhy pod jeho očima. Jeho rty byly plné a růžové, a Harry si je nervózně olízl, jak pokračovala v upřeném pohledu na něj. Vlasy měly stejnou barvu, ale bylo to oči, co upoutalo pozornost Walburgy.

„Máš jeho oči." zašeptala. Byla o dva roky starší než druhý chlapec, a on zemřel dřív, než se provdala za jeho bratra. Grimmauldovo náměstí bylo jeho domovem dlouho předtím, než se sem přestěhovala. Walburga si jej pamatovala z Bradavic a z portrétů jejího vlastního bratra, Cygnuse, maloval Temného pána a jeho milence. Nebylo pochyb o jejich podobnosti. Jak si toho nikdo jiný nemohl nevšimnout, napadlo ji. Ale pak, předpokládala, že každý, kdo ho znal, byl už mrtvý. „Ten zvláštní odstín zelené. Takový odstín měli i Anathemovy oči."

Harry se díval stranou, když si ho prohlížela, ale při zmínce o jménu Voldemortova milence zvedl hlavu prudce nahoru. „Co o něm víte?" Jeho ruce byl zaťaté a cítil se podivně ochranně vůči této osobě, kterou ani neznal. Pokud by se odvážila o něm říct něco urážlivého-

„Velice moc chyběl." bylo vše, co Walburga řekla. Harry se zeptal znovu, ale zůstala zticha.

Vzpomněla si na modřiny svého snoubence, bratrovy řezné rány, spálené rámy portrétů, vzpomněla si na hněv Pána zla a způsob, jakým se jeho následovníci báli o život tu noc, co se našlo Anathemovo tělo. Stejně jako u jejího milovaného syna Reguluse, nikdo nevěděl, jak Anathem zemřel nebo kdo ho zabil. Ale co se stalo potom, Temný pán zuřil. Pamatovala si léta, který následovala; lord Voldemort jednoduše zmizel a vrátil se o deset let později a stále nemohl ani vyslovit jméno svého milence. Znova zmizel, na delší dobu než poprvé. A když se vrátil s Nagini, tak vina, hněv, žal nebo cokoliv jiného, co ho před tím sužovalo, bylo pryč.

Když se tehdy vrátil, válka ho následovala domů.

„Zatáhni mé záclony, chlapče," řekla tiše Walburga. Nemohla dál křičet na dítě před sebou. On jí tolik připomínal Anathema. Tiše se usmívala, když se Harry předklonil, aby mohl zatáhnout závěs. Zahlédla jeho jizvu vylézající zpoza jeho ofiny a usmála se.

I po všech těch letech, Temný pán nemyslel na nic jiného. „- ale vy," bylo jediné, co Harry slyšel. Záclony se zatáhly a ztlumila její slova a on nechtěl riskovat její křik, který by následoval po probuzení portrétu. Rozhodně nebyl zase tolik zvědavý, co říkala.

„Harry?" zeptal se Ron za ním. „ Co to mělo znamenat?"

„Nevím, kámo, nemám ani zdání." lhal Harry, ujistil se, aby odvrátil oči od Hermioniny tváře. Hned by věděla, že lhal a neměla by problém to rozebírat před Ronem. Nebyl překvapený, že Siriusova matka věděla o Anathemovi. Byli spolu v Bradavicích, dokonce mohli být i příbuzní, jak většina čistokrevných byla. Ale on nevěděl, co ty sny znamenaly nebo proč se mu zdály a on teď neměl čas začít o tom přemýšlet. Nakonec na to přijde. Nechtěl, aby si jeho přátelé dělali starosti nebo věřili, že znova zešílel nebo tak něco. Tak bylo teď nejlepší nechat si to pro sebe. „Chceš si zahrát šachy?"

Nedal Ronovi šanci na odpověď. Vrátil se do obývacího pokoje, vytáhl ze skříně šachy a začal stavět figurky na šachovnici.

XXX

Později ten den přišel Remus. V okamžiku, kdy měli zdvořilosti za sebou, Remus naléhal, aby mu Harry řekl, kam se chystá utéct.

 „Nebudu utíkat, Remusi!" vykřikl Harry. „ Já jen nejsem schopný jít do Bradavic."

„Musíš se vrátit." odsekl vlkodlak. „Není to pro tebe bezpečné, být tu sám."

Harry si unaveně promnul oči. „Podívej se, Remusi, já to chápu. Máš strach a já jsem dítě a ty ten dospělí. Ale Brumbál mi v tom důvěřoval. Chtěl, abych to udělal, a já to chci udělat. Nebude to pro mě v Bradavicích bezpečné, ne s Voldemortem. Nikde pro mě není bezpečno tak dlouho, jak je tu stále. Musíš tomu rozumět. Jestli se vrátím do Bradavic, on si mě tam najde. Nemůžeš mě žádat o to, abych všechny vystavil nebezpečí."

Remus si unaveně povzdechl, pískově plavé vlasy mu visely do očí. „Ach, Harry. Alespoň mi dovol, abych šel s tebou. Mohl bych ti pomoci."

„Nepotřebuji tvou pomoc." odpověděl Harry, pěsti sevřené.

„Ty potřebuješ veškerou pomoc, kterou můžeš získat, mládě." zašeptal Remus. „Zvlášť teď. Potřebujeme držet pospolu, bojovat spolu ne proti sobě. Nebelvírská víra a všechno to kolem, že?" řekl se škádlivým úsměvem.

Náhlý hněv ohromil Harryho. On nevěděl proč, a ani nebyl schopný vysvětlit, co přesně se stalo pak. On jen věděl, že se zlobil a že to byla Remusova poznámka, která ho tak rozzlobila. Jeho jizva ho rozbolela, ale jen na chvíli, a pak bez varování explodovalo zrcadlo v místnosti. Střepy skla se rozletěly po celé místnosti, Harry a Remus se přikrčili, chránili si obličeje rukama a magií.

„Nesouhlasím s tím, aby byl Nebelvír v mích řadách," Harry to slovo vyplivl, rty se mu zkroutily v odporu, pak se náhle jeho oči rozšířily. Co to jen řekl? On byl Nebelvír. „Uh," mumlal, pokoušel se vymyslet, co by měl říct, „ Já tím myslím, že-"

Místností zazněl zvuk puknutí a Harry instinktivně vedl ruku, aby si znova chránil obličej. Ale nic jiného v místnosti neexplodovalo. Místo toho stál uprostřed místnosti Krátura, jeho bosé nohy křupaly na rozbitém skle, jak kráčel stranou rozčileně.

„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane," zaskřehotal domácí skřítek. Až do téhle chvíli si nikdo nevšiml, že u jeho nohou se na zemi válí Fletcher. Byl natažený na zemi a měl několik mělkých zranění, jak přistál na střepech, ze kterých mu pomalu tekla krev.

„Udělal jsi dobře, Kráturo," řekl Harry svému skřítkovi. Jeho oči se na krátko podívaly na Remuse, než se k muži úplně obrátil zády. On se staral o Remuse, opravdu, ale zrovna teď neměl na vlkodlaka čas. Zrovna se oženil, neměl by být doma a chránit svojí ženu? Tonksová potřebovala víc Remuse než Harry kdy bude.

Jeho hůlka směřovala na Mundungusův obličej.

Na chlapcově obličeji se objevil úšklebek, když Dung drasticky zbledl a přihrbil se. Jeho oči vyhledaly Remuse, ale on neudělal nic, aby mu pomohl. Harry udělal krok dopředu, jedna jeho polovina si vychutnávala jeho strach, který byl skoro hmatatelný, ale druhá polovina byla zděšená, že by se mohl radovat s takové převahy své moci.

„Musíme si promluvit."

„Tenhle rozhovor ještě neskončil, Harry," zašeptal Remus. Položil ruku Harrymu na rameno a snažil se ukázat, jak šokovaně se cítil, když se Harry odtáhl z jeho doteku.

„Já věřím, že je." řekl chladně. Podíval se směrem k Remusovi a hned se rychle odvrátil. „ A teď mě omluv, ale mám práci," Jeho hůlka zpět zamířila na Dunga.

Harry počkal, dokud neslyšel zabouchnout dveře za Remusem, než začal vyslýchat kouzelníka. Když výhružky a křičení nestačilo k získání informací, které chtěl, uchýlil se Harry k používání některých kleteb, které znal, ale nikdy se je neučil.

„Zbav se ho." Nařídil Harry poté, co dostal, co chtěl.

Červený opar, který ho přepadl, když ho Remus požádal, aby se k nim přidal, najednou zmizel.  Harry se podíval dolů na své ruce a ony byly od krve. Krve někoho jiného. Nejprve se pokusil zabít svého strýce, pak si představoval vraždu těch Smrtijedů, křičel na Remuse a teď- teď se uchýlil k mučení.

 „Bylo to pro vyšší dobro," zašeptal si pro sebe. Možná by sám sebe přesvědčil, že Brumbál by věřil, že tohle je nezbytné a povzbuzoval by Harryho, aby pro nalezení broži udělal všechno, co je potřeba, třeba by se necítil pak tak špatně?

Nefungovalo to.

Dveře se otevřely a ve chvíli, kdy Harry viděl Hermioninu hlavu opatrně nakouknout do místnosti- v jejích očích bylo neuvěření a strach z Mundungusových výkřiků- se vrhl na zem a začal zvracet. Hlasité, hrozné zvuky přestaly vycházet z jeho úst, jak vyprázdnil vše, co v žaludku měl. Když skončil, posadil se na paty a obrátil se na svou kamarádku.

Tentokrát, když se Hermiona pohnula, aby ho utěšila, Harry se odtáhl. Nezasloužil si soucit.

„Já vím, kde to je. Pojďme na tom pracovat."

Druhý den začali sledovat vstup na Ministerstvo kouzel. Harry byl vlastně jakýmsi způsobem rád, že medailonek měla ve vlastnictví Dolores Umbridgeová. Bude se těšit, až ho od ní získá.

Přimhouřil oči a poslouchal Rona s Hermionou, kteří si za ním horečnatě šeptali při cestě do knihovny.

Věděl, že si to moc užije.

XXX

Březen 1945.

Tohle byl Tomův poslední rok v Bradavicích.

Pilně se připravoval na odchod do skutečného světa. Bylo mu nabídnuto místo na ministerstvu, velmi vysoká pozice, o hodně lepší, než by jakýkoliv normální kříženec mohl někdy doufat, že dosáhne. Zvlášť přímo po Bradavicích. Ale, on předpokládat, že to jen ukáže to, že je opravdu lepší než ostatní.

Dobře… skoro všichni.

Otočil hlavu do boku.

Otočil hlavu na stranu. Oči barvy námořnické modré změkly, když zahlédly nedůtklivý výraz na tváři svého milence.

Anathem byl teprve v šestém ročníku a nebyl moc nadšený skutečností, že bude devět měsíců bez Toma. On téměř odmítl přijít na rande v noci, ale naštěstí se Tomovi podařilo změnit jeho názor.

Tom zvedl obočí. An se zlehka usmíval, okamžitě zapomněl, že se zlobí, protože Tom kvůli němu nechtěl opakovat sedmý ročník. Přišel blíž k staršímu chlapci. Tom seděl strnule na křesle u krbu, a zbytek jeho následovníků v Bradavicích byli rozprostřeni po místnosti, stáli nebo seděli na podlaze. Anathem se zastavil u židle, naklonil se a zašeptal Tomovi do ucha.

„To nemůžeš myslet vážně, že chceš Nebelvíra do našeho spolku?"

Tom se ohlédl přes rameno a setkal se s očima Ana. Usmíval se konejšivě. Byl dobrý v uklidňování lidí, říkal jim přesně to, co chtěli slyšet. Ale Anovi ani jednou nezalhal. An byl jiný než všichni ostatní. Byl neobyčejný.  Byl jiný a zvláštní, skoro jako vždy byl Tom. Byli si rovni, byly podobně silní a s podobným původem: oba měli dvojí krev a maskovali se jako čistokrevní.  Na světě nebyl nikdo, kdo by se pro Toma Raddla hodil víc, než tenhle zelenooká chlapec.

 „Náš klub?" škádlil ho Tom.

„Ano. Pomohl jsem ti s tím tvým pokusem víc než hodně, i když si to nikdy nebudeš chtít přiznat. Nikdy by ses beze mě nedostal tak daleko!"Anathem se mračil na svého sedícího partnera, oči se mu zúžily. Tom si myslel, že vypadal krásně, když se tak zlobil.

„No," promluvil pomalu. „Ale já mám podporu tvého otce a sestry," odmlčel se ve své řeči, Anathem vypustil rozmrzelé zasyčení, když se zmínil o Arcturusovi a Lucretii. „Co bych od tebe ještě mohl potřebovat,"

 „Ty rozené blázny?" Chlapec se mu vysmál, bradu vztyčil nahoru. Ušklíbl se a náhle řekl: „Beze mě, Tome, bys prakticky umřel na sexuální frustraci." Anathem ztišil hlas a naklonil se, co nejblíže mohl obličejem k Tomovi a dýchal druhému chlapci do ucha. „Ale pokud chceš, abych odešel, tak to udělám."

„Ty ne." řekl Tom se zaťatými zuby. Jeho ruka se obemkla kolem Anathemova zápěstí a přitáhl chlapce tvrdě dopředu. Anathem spadl a přistál se zavrčením na zem, jeho kolena se setkala s pevnou zemí u Tomových noh.

Anathem ignoroval pohledy ostatních. Jejich vztah nebyl typicky romantický. Byl sexuálně submisivní nebo ´děvče´v tomhle vztahu, jak někteří lidé rádi poukazovali. Ale An rád uvažoval o tom, že zatímco po finanční stránce měl před Tomem značně navrch, tak co se týká politického vlivu, byli na tom oba skoro stejně. Kdyby měli převzít vládu nad kouzelnickým světem, An by požadoval, aby to udělali společně-jako tým.

Co na tom, že Tom někdy rád viděl svého milence vkleče u jeho nohou? Tom byl takový svérázný bastard. Tom se rád díval jak se před ním lidi třásli strachem a leželi mu u nohou. Jen proto, že to An udělal, neznamenalo, že by ho Tom miloval o to méně. Anathem byl zvyklí, že na něj lidé zírali. On a Tom spolu byli schopní magicky zajít daleko, ale většina lidí shledávala Tomovo chování jako hrozně majitnické. Takže na ně hodně zírali a Anathemovi posílaly soustrastné pohledy, jako kdyby byl chycen v nějaké formě domácího násilí. Když jeden z milenců chytil jejich pohledy, jen sklonili hlavu a utíkali pryč.

„A neboj se," řekl Tom tiše, rozptylující každého z pozorování jeho klečícího milence. „Nikdy do svých řad nepřijmu Nebelvíra. Nemají tady místo." 1

„Ale můj pane!"muž, který začal tuhle debatu, protestoval. „Charlus Potter je čistokrevný. On a Lucretia jsou dobří přátelé a on se během příštích dvou let přižení do rodiny Blackových." 2

„Ale on není Black, že?" někdo se ušklíbl. „Potterové jsou vždy na straně světla. Ten jeho bratr, no fuj."

„Charlus není jako Harold. Charlus vlastně souhlasil s učením černé magie, kvůli lepší ochraně."

„Vsadím se, že to se nestane," Antariah Dolohov se ušklíbl, tvář se mu příšerně zkroutila." A to, že kamarádí s Lucretií moc neznamená. Ta zahořklá čarodějka." Anathem se ušklíbl, když zaslechl komentář. Neměl příliš v lásce svou nevlastní sestru.

„Je už bystrozorem, můj pane," řekl muž znova. „Mohl by být užitečný."

Tom se podíval dolů na Ana, který se na něj znova zamračil. Anathemovi se nelíbil Charlus Potter a Tom věděl, že to bylo víc proto, kým Charlus byl než skutečnost, že kdysi chodil do Nebelvíru. Potter se vždy usilovně snažil pomoct Lucretii udržet jejího bratra na uzdě. Anathem jimi oběma pohrdal. Jeditý člen rodiny, o kterého se vlastně staral, byl Orion, ale vzhledem k tomu, že je moc mladý, tak nebyl moc použitelný v obraně Ana před jeho otcem.

 „Nesouhlasím s tím, aby byl Nebelvír v mích řadách," Voldemort znova zopakoval, jeho tón byl chladný s nádechem konečna. Jeho tvář byla prázdná, když se rozhlédl po davu, všechny si je prohlížel a čekal, jestli bude někdo protestovat. Nikdo nic neřekl. „Velmi dobře. Ti, kteří byli odsouhlaseni, by měli za týden přijít do Zapovězeného lesa. Ti, kdo přivedli tyhle nové lidi, jsou také povinni se zúčastnit. Vytvořím přenášedlo a doručím vám ho.  Nikdo jiný nepřijde, jen ti, které jsem určil, je to jasné? Můžete odejít."

Někteří lidé se loudali ze společenské místnosti, možná doufali, že když by Tom a Anathem odešli, tak by si mohli zabrat útulné místo u krbu, nebo možná chtěli vidět, co An a Tom budou dělat v soukromí. Oba zůstali, kde byli- Tom na židli a Anathem klečel u jeho nohou. Když poslední člověk opustil společenskou místnost nebo odešel do své ložnice, Tom mávl hůlkou a zajistil jim soukromí. Nikdo se nevrátil dovnitř, dokud Tom Raddle nechtěl.

 „Tome," zašeptal Anathem, když se díval přes rameno. „Když budeš značit ostatní, budu u toho?"

Uchopil rukou brdu a naklonil jí. Tom se lehce dotkl svými rty o jeho. „Samozřejmě, že budeš. Proč se ptáš?"

„Když označíš ostatní, označíš mě taky?" An vytáhl rukáv nahoru, vystavil tak své levé předloktí. Prsty pravé ruky hladily to místo.

„Proč, Ane?"Tomovo čelo se svraštilo ve zmatku a sledoval druhého chlapce opatrně, nabyl si jistý, jak by měl reagovat. Během všech jejich rozhovorů o smrtijedech a viteálech a revoluci, se spolu ani jednou nebavili o tom, jestli bude An označený jako všichni ostatní.

Pomyšlení na to, že si lidi označí jako "jeho", se Tomovi moc líbilo. Ve skutečnosti, myšlenka na to, že bude mít tolik ochotných následovníků, kteří udělají vše, co jim poručí, Toma téměř vzrušovala (i když na jeho tváři nikdy nebyly emoce moc čitelné). Pomyšlení na označení Ana, jeho Ana, to bylo jako rána do břicha. Nikdy nebyl sentimentální člověk, ani neměl ohledy na ostatní lidi. Ale Anathem byl určen jemu. A Tom to respektoval, liboval si v tom faktu, že někdo tak krásný a silný patřil pouze mu a chtěl mu patřit. Ale určitě byl lepší způsob, jak světu ukázat, že Anathem byl pouze jeho, že?

Jeho oči jen krátce zabloudily k Anovu prsteníčku na levé ruce. Rychle vzhlédl nahoru a setkal se se širokýma zelenýma očima.

„Chci být tvůj," zamumlal An. Plynule se postavil a vylezl Tomovi na klín. Tom se opřel do židle, ruce položil Anovi na pas, zatím co se posunul trochu dopředu. „Přál bych si ti posloužit každým způsobem." Skousl si spodní ret a odvrátil oči, Tom si hlasitě pozvedal.

„Patříš ke mně. Vždycky ke mně budeš patřit."po očku pošilhával, modré oči se zaleskly touhou, když pohledem těkal přes Anovu tvář, „a také si přeji, abys mi sloužil. An se trochu usmál a Tom se cítil zvláštně hrdý na to, že se mu podařilo trochu povzbudit svého milence. „Ale nebudu ti dávat znamení zla. Jsi jediný člověk, který by se mi mihl kdy rovnat, Ane. Byl si stvořený k tomu, abych byl kompletní, abys mi pomohl dosáhnout těch cílů, které oba chceme vidět dokončené. Můj Ane," palcem lehce přejel po Anově líci. „Jsi lepší než ostatní. Ti ostatní lidi nejsou nic. Nikdy v budoucnu se přede mnou nemusíš sklonit. Namísto toho budeš stát po mém bohu, pyšný a silný a společně vytvoříme novou dobu. A já se o tebe budu vždy moc starat."

Anathem se na něj včele usmál. Celá tvář se při úsměvu rozzářila a Tom si pomyslel, že je naprosto krásný.

„Taky tě miluju, Tome." zašeptal An.

Tom zaťal zuby a na tváři se snažil vykouzlit neutrální výraz. An věděl, na kolik Tom nenáviděl tyhle slova, že nikdy nebyl schopný je říct, i když oba věděli, že ho Tom miluje. Tom se obvykle těšil z toho, že slyšel Ana šeptat, sténat nebo vzdychat tyhle slova. Byly časy, když se Tom cítil neobvykle sentimentální a nesnášel tyhle slova, protože věděl, že An je zklamaný, že mu je neřekne nazpět.

„Mám ti ukázat, na kolik tě miluji?" pokračoval Anathem, snažil se ho rozptýlit z jeho rostoucího podráždění. Jejich rty se setkaly, a když Tom ukázal odpor, tak tím Ana neodradil. Jeho prsty vklouzly do černých vlasů, nohy ještě víc roztáhl, když se posunul víc do Tomova klína, aby se jejich slabiny tiskly k sobě. Tom vyrazil boky dopředu, když se k němu An přitiskl, třel se přes oblečení. „Mám?" Vydechl An, lapal po dechu, jak byl vytažen z polibku.

Tomova ruka si ho přitáhla pro další. Tentokrát Tom byl ten, který měl v polibku navrch, nutil Ana zaklonit hlavu, zatím co plenil jeho ústa, ochutnával a jazykem prozkoumával a okusoval měkké růžové rty.

„Ach, ano," syčel starší chlapec, „posluž mi. Jak nejlépe umíš." Olízl jeho rty a ušklíbl se, když Anathem viditelně zčervenal.

Bez upozornění, Tom chytl Ana pevně v pase a vstal ze židle. Chvíli Ana nesl, než poklekl na zem a položil Anathema na podlahu. Plazil se nad chlapce a upřeně se na něj díval.

Později zašeptal kouzlo a oba byli úplně nazí. „TOME!" zasyčel An, „jsme uprostřed společenské místnosti!" Zalapal po dechu, vyklenul záda, když ho Tom kouzlem připravil.

Tom propletl prsty s Anathemem, uvěznil obě jeho ruce nadjeho hlavou. „ Zabal svoje nohy kolem mého pasu, Ane."

 

Chlapec se zamračil. Přimhouřil oči. „Někdo nás tu uvidí!"

„Nikdo nás neuvidí," ujistil ho Tom. „A jestli ano, a budou tak hloupí, aby se nechali chytit, tak si zaslouží být potrestáni." Široce se usmál, ukázal zuby.

„ Takže se nás někdo dívá§" An otočil hlavu ze strany na stranu, pokoušel se zahlédnout někoho, kdo by je možná mohl pozorovat. Tom se přisál ústy na jeho krk, tvrdě sál bledou kůži a An zaklonil hlavu se zasténáním.

„Taková zdrženlivost," škádlil ho Tom, jak uvolnit jednu z jeho rukou. Zvedl jednu Anovu nohu nahoru, omotal si ji kolem pasu, druhá ji automaticky následovalo. „Brzo tě z toho vyléčím."

Před tím, než mohl An odpovědět, Tom se naklonil dopředu. An zalapal do dechu, když Tomův penis zatlačil proti jeho vstupu. S dalším přírazem do něj Tom pronikl. An zafuněl z náhlého pocitu plnosti. Natáhl se a volnou rukou si Toma za vlasy přitáhl blíž, až se jejich ústa setkala v polibku.

Jeho smysly začaly pracovat na plné obrátky. An mohl stěží myslet, sténání se stávalo s každým Tomovým přírazem hlasitější. Jeho oči byly pevně zavřené, jasná světla mu explodovala za víčky, když Tom se úmyslně otřel o prostatu. Čas se pro ně zastavil, jak zůstali spojení. Co mohly by být později pro ně hodiny, teď byly pravděpodobně jen minuty, Anathem se převrátil, takže teď byl nahoře. Tom ležel pod ním, nohy pokrčil v kolenou a An se proti němu nakláněl, rukama se opřel o Tomův hrudník Zhoupnul se dopředu, trochu zvedl boky, zatímco jeho prsty lehce přejely Tomovi po hrudníku a zvláštní pozornost věnovaly jeho bradavkám.

Tom zaťal zuby, aby mu neuniklo hlasité zasténání. Aby se sám rozptýlil, tak popadl Anathemovu ruku a přiložil si ji k ústům. Políbil ruku v ohybu a jazykem přejel podél předloktí, kdy většinou bylo umístěno znamení zla.

Chceš, abych tě označil, Ane?" zasyčel v Hadím jazyce. Ještě líbal Anathemovu ruku, zatím co An se na něm pohyboval.

Nerozuměl tomu, co Tom řekl, An jen zaklonil hlavu a zasténal. „Merline, ano, Tome."

Se širokým úšklebkem Tom vycenil znova zuby. Pořádně kousl právě pod místem, kde byla paže ohnutá, a mohl ochutnat krev, která začala vytékat z rány. Olízl ránu a modřinu, která se kolem udělala a jak bolest proudila jeho tělem, An chraplavě křičel, cítil, že brzy už bude. A pak přestal. Najednou si lehl na Tomovu hruď a pevně sevřel chlapcovy boky, zatímco Tom je ještě jednou přitiskl a pak uvolnil.

XXX

12. srpna 1997

Brnění se z jeho slabiny šířilo dolů k jeho stehnům a nahoru k žaludku. Harry zasténal, zmítal se v posteli, hlavou třásl ze strany na stranu. Ruce měl sevřené v pěst a nohy se mu třásly, když se s výkřikem vyklenul nahoru.

Jeho oči se prudce otevřely.

Harry byl celý rudý a lapal po dechu. Cítil se tak neuvěřitelně uvolněný, téměř jako by neměl kosti, jak klesl s povzdechem zpět do postele. Ruka ho bolela a tak s ní zkusil dvakrát zatřepat. Vzpřímil se v posteli a se zamračeným pohledem pohlédl na modřinu na jeho levém předloktí. Jeho hruď stále rychle stupala a klesala, jak rozdýchával svůj orgasmus a Harry mohl cítit, jak se k němu lepí pyžamo.

O čem se mu to zdálo? Snažil se přemýšlet, ale vše, na co si mohl vzpomenout, bylo, že se ho někdo dotýkal po celém těle, líbal ho a kousal. Pevně zavřel oči, jak vzpomínal na slovo "Anathem", které se mu v hlavě opakovala jako mantra, to slovo zaznělo, když v něm jeho milenec vyvrcholil. Zděšeně si povzdechl.

Zrovna se probudil ze snu o Voldemortovi. O sexu… s Voldemortem.

Možná to nebyl orgasmus? Sáhl si do kalhot od pyžama. Vytáhl ruku a zkoumal ve světlem bílou lepkavou tekutinu, která pokrývala špičky jeho prstů.

Ne. Určitě to byl orgasmus.

Harry rozzlobeně zaklel, pěstí praštil do matrace. Odhrnul jsou peřinu a s nechutí se na sebe podíval, jako kdyby mohl za svůj erotický sen. Zdálo se mu o Voldemortovi a Anathemovi už před tím, ale nikdy to na něj tak silně nezapůsobilo. A ještě nikdy se neprobudil s cucflekem.

Jeho prsty lekce přejeli přes purpurovou modřinu na jeho odhaleném předloktí. Byl to velký kruh, jako kdyby ho někdo pořádně kousl do kůže. Harry věděl, že to je to místo, kde Voldemort kousl Anathema. A tak si označil svého milence.

On mě označil dvakrát, pomyslel si Harry, když prsty tiskl k pulzující jizvě na čele.

XXX

1 - Zřejmě to bylo řečeno dlouho předtím, než byl Peter Pettigrew dokonce na světě. Voldemort od té doby změnil názor.

2 - Charlus Potter je podle HP-Lexikonu bratr Harryho dědečka. On si vzal Doreu Blackovou (tetu Walburgy)

09.11.13 08:35
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one