Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)

Část 2

Za beta-readr chci hrozně moc poděkovat Isabelle Green

 

Byla to ta samá noční můra, kterou měl už několik týdnů. Harry se objevil ve velkém starém domě, který vypadal dlouho opuštěně. Ve většině oken byla tma, jen nahoře z nich vycházelo zvláštní světlo. Nebyl to oheň, vždyť dům by měl být opuštěný. Harry vzal svazek klíčů a roztřesenými prsty odemkl dveře.

 

Jakmile vstoupil do domu, slyšel z vrchního patra hlasy. Nechtěl jít nahoru, nechtěl vidět, co tam bylo, ale věděl, že nemá na výběr. Musel jít nahoru. Byla to jeho povinnost. Když se chytl zábradlí, zpozoroval, že jeho ruce jsou popraskané se stařeckými skvrnami. Byla to ruka starého muže, ne čtrnáctiletého teenagera.

 

Tahle část snu Harrymu nikdy nedávala smysl, proč sní o tom, že je starý? Vidí vlastní budoucnost? Když se dostal po schodech výš, hlasy nabraly na síle a na konci chodby viděl v polootevřených dveřích jasné světlo. Házelo na dřevěnou podlahu zvláštní světlo. Jeho vlastní kroky byly tlumené vrstvou prachu na podlaze. Hlasy pokračovaly v diskusi nevědíc o tom, že je někdo poslouchá.

 

Hovořily o chlapci. O něm? Mluvily o Harrym?

 

Harry stál, strnule hledíc na pootevřené dveře, zhypnotizovaný, nejistý tím co má dělat. Pohlédl dolů ke své noze, kde se ozývalo syčení. Srdce mu vynechalo pár úderů, když viděl co to je. Had široký jak mužské stehno vlnící se po schodišti na něj syčel, ale nezaútočil. Místo toho se plazil ke dveřím. Několik zasyčení a dveře se otevřely dokořán. Harry zalapal po dechu. Červíček! Ten zrádce jeho rodičů se na něj šklebil. Harry nahlédl do místnosti. U křesla klečel nějaký muž otočený zády k němu, takže mu neviděl do obličeje.

 

Harry měl podezření, že věděl, kdo jiný byl ještě v místnosti, v tom křesle. Harry se otočil, pokoušejíc se prchnout. Nechtěl ani vědět, kdo nebo co bylo na té židli. Nohy mu ale vypověděly službu. Červíček otevřel dveře, dávajíc Harrymu falešný úsměv. Pak se vrátil do místnosti a otočil židli k Harrymu.

 

Se zábleskem zeleného světla se Harry probudil celý zamotaný do propocené přikrývky. Těžce dýchal, jakoby doběhl závod, a jeho srdce rychle tlouklo, až cítil, jak se o něj pokouší mdloby. Ron chrápal dál, ale Cedrik se vzpřímil a sledoval Harryho takovým znepokojivým pohledem. Bylo mu tak zvláštně- normálně u něj nikdo nebyl, když měl noční můru.

 

Byl šťastný, že tu s ním Cedrik je, ale na druhou stranu ho trochu vyváděl z míry fakt, že si starší chlapec může myslet, že je jak malé dítě bojící se tmy…

„Harry? Jsi v pořádku? Křičel jsi, tak sem použil tlumící kouzlo, doufám, že se nezlobíš.“

„Ne to je v pořádku,“ odpověděl Harry, „nechci každého rušit. Lituji, že jsem tě vzbudil.“

„Nevzbudil jsi mě, ještě sem nespal. Taky někdy mívám noční můry.“ Měkkým hlasem připustil Cedrik.

„Vážně?“ lapal po dechu Harry. Nemohl si představit, že by někdo takový mohl mít noční můry. Cedrik přikývnul.

 

Harry byl zpocený a bolela ho jizva, jako by ji někdo vyřezal nožem. Zasténal a třel si čelo, ale žádnou úlevu to nepřinášelo. Jediné, co obvykle pomohlo, byl jeden z lektvarů proti bolesti od madam Pomfreyové, ale Harry ho spotřeboval během první poloviny prázdnin.

„Ta noční můra byla o Ty-víš-kom?“ ptal se šeptem Cedrik.

„Ano,“ mumlal Harry, „obvykle jsou o něm.“

 

Několik minut byli zticha, Harry se zajímal, co si Cedrik myslí. „Takže ti je sedmnáct?“ ptal se Harry, když už dál nemohl snést to mlčení.

„Mám narozeniny prvního srpna.“

„Moje jsou den předtím,“ řekl Harry a cítil se hloupě, že nemohl vymyslet něco vtipného. Cedrik si musí myslet, že je pořádný blbec.

„Harry, chtěl bys obejmout?“ ptal se. „Někdy to pomáhá po nočních můrách, vědět, že nejsi sám,“ Cedrik rozepnul spací pytel a otevřel ho.

 

Harry na něj civěl, ale uvědomil si, že by vážně potřeboval obejmout. Ron stále spal, jinak by se Harry neodvážil. Slezl ze své palandy a vlezl do spacáku za Cedrikem. Cedrik omotal ruce kolem jeho těla a Harry si nemohl pomoct, začal plakat a vzlykat na Cedrikovo rameno. Harry zabalil ruce kolem jeho pasu a pevně se k němu přitiskl. To bylo jeho první objetí, co si pamatoval.

 

„Ššš Harry, to je v pořádku, byl to jen sen,“ kolébal s Harrym.

„To-to není proto,“ říkal mezi vzlyky Harry, „ já-já oni mě nikdy ne-nesevřeli mě v náručí. Nikdo mě nikdy předtím takhle neobjal.“

„Co? Tvoji příbuzní tě nikdy neobjali?“ Cedrik zněl otřeseně a sevřel v náručí Harryho dokonce ještě těsněji, jestli to bylo vůbec možné. Harryho pláč brzo ustal, bylo to hezké, být tak sevřený, cítit pevné ruce kolem těla. Bohužel, blízkost druhého chlapce, jeho báječná široká hruď, jeho vůně způsobila problém.

 

Harry nemohl nijak zabránit tomu, že se vzrušil. Kroutil se, pokoušel se dostat z Cedrikova objetí. Zápas v něm vyvolal zvláštní pocit, který projel celým tělem a ke své hrůze slyšel sám sebe zasténat.

 

Harry setřásl Cedrikovy ruce a vylezl ze spacího pytle, ale neměl kam jít, kromě své postele. Tak si lehl zpět do postele, obrátil se a přikryl se. Cítil se tak zahanbeně, vždyť se ho Cedrik snažil utěšit po noční můře. „Omlouvám se,“ zamumlal do přikrývky.

„To je v pořádku, Harry,“ řekl Cedrik, „to jsou hormony, nedělej si s tím starosti.“

 

Hlasitý ryk a výkřiky z venku, s těmi si měli dělat starosti. „Co se děje?“ ptal se Ron, zíval a třel si oči. Pan Weasley nakoukl k nim do místnosti:

„Rone! Harry! Cedriku! Vstávejte! Vstávejte! To jsou smrtijedi!“

 

***

Harry musel uhnout očima, nemohl se dívat na Hermionina Denního věštce. Znamení zla pohybující se na černobílé fotografii ho nutilo se chvět a nepřítomně si třít jizvu. Jeho noční můry od té noci na Famfrpálovém mistrovství světa neslábly, spíš se staly ještě intenzivnější, pokud to bylo vůbec možné. Každý den po celých čtrnáct dní byly na titulní stránce fotky Znamení zla.

 

 Žádný smrtijed nebyl chycený, nikdo nevěděl, kdo k nim patří, ale Harry měl podezření, že by to mohl být Malfoy.

„Harry, zase tě bolí jizva, že?“ vyzvídala Hermiona, když položila noviny na sedadlo vedle sebe.

„Ne, jsem v pořádku,“ oponoval Harry. Nechtěl o tom diskutovat, nechtěl se bavit o čemkoliv kolem toho. Cítil se, jako by byl oddělený od všech, jako by  byl nějak označený…

 

Byl rád, když přijel vozík se sladkostmi. Hledal v kapsách peníze, ne protože by měl hlad, ale aby nemusel odpovídat na dotěrné otázky. Ron prohledal kapsy a spočítal peníze.

„Po zralé úvaze jen Maxovy maxižvýkažky,“ řekl zklamaně Ron.

„Donesu je,“ přislíbil Harry.

„Jen ty žvýkačky,“ připomněl Ron, sledujíc Harryho, jak opouští kupé. Pro Harryho to bylo vždycky nepříjemné, že měl víc peněz než Ron, který od něj nikdy nic nepřijal. Cho Changová a hejno hihňajících se dívek stálo z druhé strany vozíku. Cho se na něj sladce usmála předtím, než se otočila a dala se k odchodu. Mohl je slyšet chichotat se ještě na konci vlaku. 

 

Někdo Harrymu zakryl oči a on se musel přimět nezakřičet.

„Hádej, kdo to je?“

„Cedrik!“ lapal Harry po dechu. Obrátil se a usmál se na něj. Viděl ho naposledy na mistrovství a byl nervózní z toho, že teď jedou do školy. Cedrik určitě nechce, aby ho někdo věděl, že se kamarádí s někým o tolik mladším. Momentálně se ale nezdálo, že by to Cedrikovi nějak vadilo. Harry měl dojem, že ho má Cedrik opravdu rád, bez ohledu na to, kolik mu je let.

 

Na Cedrikově hrudi se něco zatřpytilo. Harryho pozornost se přesunula k novému odznaku zdobícímu Cedrikův hábit. Odznak primuse.

„Primus?“ tázal se Harry. „Gratuluju.“

„Díky, Harry,“ zčervenal Cedrik. „Jsi jediný, kdo mi blahopřál. Každý to bral jako samozřejmost.“

Čarodějnice s vozíkem je vyrušila: „Dáte si něco, miláčci?“

„Er, nemám hlad.“ Řekl Harry, jehož žaludek udělal kotrmelec. Věděl, že není schopný nic jíst. Ne, když s ním je Cedrik.

„Čtyři lékořicové hůlky.“ Cedrik odpočítal peníze a podal jí je.

„Jste tady, Harry?“ ptal se, dívajíc se na kupé, kde seděl Ron s Hermionou.

„Ano,“ odpověděl Harry. Cedrik otevřel dveře a vešel těsně následován zmateným Harrym. Dal každému lékořicovou hůlku předtím, než se posadil vedle Harryho a začal svoji vlastní jíst. Co to u všech všudy Cedrik vyvádí? Jistě tu nebude sedět celou cestu až do Bradavic. Ne, že by se na něj Harry kvůli tomu zlobil, byl jen překvapený, že chtěl sedět se čtvrťáky.

 

Dveře kupé se znova otevřeli, dovnitř vešel Malfoy držíc svou hůlku zvednutou, jako by chtěl zrovna vyslat kouzlo, ale pak si všiml Cedrika a jeho odznaku. Malfoy otevřel pusu, chtěl něco říct, ale zdálo se, že ztratil hlas.

„Můžeme pro tebe něco udělat, Malfoyi?“ dotazoval se Cedrik se zvednutým obočím. Malfoy se rozhlédl, otočil se na podpatku a beze slova odešel.

„Páni!“ zvolal Ron. „Nikdy předtím jsem neviděl Malfoye tak nemluvného.“

„Nezdá se, že by tyranizoval starší než je on,“ řekl Cedrik. „Jestli ti bude dělat problémy, tak mi dej vědět. Primus a primuska mohou rozdávat školní tresty, právě jako profesoři.“

„Opravdu?“ ptala se Hermiona. „Nikdy jsem o tom neslyšela, není to v Bradavických dějinách nebo jsem to tam neviděla.“

„Můžeš si dát pauzu, s těmi knížkami, Hermiono?“ mračil se Ron. „Nikoho jiného to nezajímá.“

„Vlastně, jsou tam docela zajímavé věci,“ zastal se jí Cedrik a začal popisovat, co všechno ho fascinovalo. Ron zvedl oči k nebi, ale Harry s Hermionou hltali každé Cedrikovo slovo.

 

Jaké bylo jejich zklamání, když vlak dorazil do Prasinek a Cedrik musel odejít.

„Je opravdu milý, že?“ prohodila Hermiona.

„Je v pohodě,“ připustil Ron zdráhavě. „Ale je tak trochu knihomol. Nemůžu si představit, že by s ním byla legrace.“

„Ó! Předpokládám, že se mnou taky není legrace, že, Ronalde Weasley?“ ptala se Hermiona s rukama v bok, „Vzhledem k tomu, jak velký knihomol jsem.“ Hermiona vyběhla na chodbu a Ron zůstal zírat na Harryho.

„Co jí je?“

„Rone, jestli jsi na to dodnes nepřišel, tak jsi ztracený případ,“ pochechtával se Harry, když vytahoval batoh z police na zavazadla.

„Já-“ začal Ron, ale, nemohl to dokončit. „Myslíš si, že je Cedrik blbec?“

„Ne Rone, vlastně-“ řekl Harry, ale nemohl pokračovat, jak tápavě přemýšlel o Cedrikovi a o tom, jak se v jeho společnosti cítí…

14.03.09 17:42
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one