Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)

Tak tady je dárek č. 4 od Adelaine, k povídce Všechno není ztraceno, prosím komenty!!!

Část 31

Na nádraží Kings Cross paní Weasleyová objala Harryho; jeho teta a strýc nebyli zatím nikde v dohledu. Věděli, kdy vlak přijede, ale to bylo přesně podle nich, nechat Harryho čekat tak dlouho, jak si mysleli, že jim to projde. Slzy paní Weasleyové se Harrymu vpíjely do trička, ale on je stěží zaregistroval. Necítil se skutečně. Cítil se prázdně; jako by byl jen přízrak chlapce, panenka, loutka. Nebyl skutečný. Nemohl být skutečný. Žádný člověk nemohl vydržet takovou bolest. Nebylo to možné.

„Chceš, abychom s tebou zůstali, dokud tvoje rodina nepřijede, Harry?“ zeptala se paní Weasleyová sbírajíc se a jemně smrkajíc do bavlněného kapesníku. Pan Weasley si prohlížel okolo procházející lidi, jakoby doufal, že mezi nimi najde Dursleyovi. Bylo by to lehké, kdyby tu ovšem byli. Velikost strýce Vernona šlo těžké přehlédnout.

„Ne, děkuji, paní Weasleyová. Měli by tu být každou chvíli.“

„Oh. Tedy dobrá, drahoušku. Jestli jsi si jistý. Když budeš něco potřebovat, pošli nám sovu. Cokoliv, Harry. Slíbíš mi to?“

Harry přikývl, nevěřil, že by mohl promluvit, aniž by vybuchl v slzách a nechtěl, aby ho tak viděli Dursleyovi, až přijedou. Byl by za to jenom potrestaný. Myslel si, že už nikdy znovu Dursleyovi neuvidí; vzpomínal si na zimní dny, kdy zabaleni do Cedrikova pláště spřádali plány na léto, až Harry znovu pojede do Šprýmařské ulice. To se teď nestane. Brumbál trval na návratu do Zobí ulice, navzdory žádosti Diggoryových, aby je navštívil. Brumbál prohlásil, že je to moc nebezpečné a Harry byl příliš unavený a zničený, aby se s ním hádal. Bylo lehčí nechat je, ať si s ním dělají, co chtějí; bylo to, jako kdyby už více neměl život. Cedric byl mrtvý a Harry věděl, že už nikdy se nebude cítit stejně.

Ron, Ginny a dvojčata krátce Harryho objali, nikdo nepromluvil ani slovo, dokud pan a paní Weasleyovi nepopoháněli své děti, aby stihli další přenášedlo. Harry se otřásl, když uslyšel to slovo, jeho mysl skočila zpátky na hřbitov, kde skončil jeho život. Cedric byl jeho život a teď je pryč. Nic, co by mu mohli Dursleyovi provést, by nebolelo tolik, jako vědomí toho, že zabil Cedrika; zabil chlapce, kterého miloval. Byla to Harryho vina. Kdyby nedonutil Cedrika dotknout se toho Poháru společně s ním; kdyby byl lepší kouzelník, mohl Cedrika zachránit. Byl příliš pomalý, příliš beznadějný.

Občas si přál, aby se nechal Voldemortem taky tu noc zabít.

Harry se procházel po nádraží v omámení, nebyla tu žádná známka přítomnosti Dursleyových a jeho zajímalo, jak dlouho ho tentokrát nechají čekat. Nevěděli, že se Voldemort vrátil, že jde po Harrym, že ho chce zabít. Pravděpodobně by je to ani nezajímalo. Nevzpomínal si, kdy naposledy něco jedl, měl lehkou závrať, ale nezbyly mu žádné peníze na svačinu. Poslední srpce dal Ronovi na vozík s občerstvením ve vlaku, když se sám necítil na to, cokoliv sníst.

Neměl hlad, jen si myslel, že by radši měl něco sníst, než tady mezi tím davem omdlí. Svezl se dolů na kufr, usadil si Hedvičinu klec na klín a zíral do prázdna. Hedvika jemně houkala, jako by se snažila utěšit svého pána, ale Harry nemohl být utěšen. Cedric byl mrtvý. Byl mrtvý a nic ho nevrátí zpět. Jak Brumbál poznamenal před odjezdem, žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé.

„Jsi v pořádku, mladíku?“ zeptal se ho jeden ze staničních průvodčí, když kolem Harryho po několikáté prošel. „Už jsi tu pár hodin. Ujel ti vlak?“

Harry zamítavě zakroutil hlavou. „Můj strýc má zpoždění,“ řekl. „Měl mě tady vyzvednout.“

„Proč nejdeš a nedáš si šálek čaje nebo něčeho, zatímco čekáš? V kavárně to musí být pohodlnější než tady,“ naléhal průvodčí.

Ke své hrůze, Harry cítil, jak mu vlhnou oči ze starosti průvodčího; tento cizí člověk je na něj milejší než kdy byli Dursleyovi.

„Nemáš žádné peníze, že jo?“ zeptal se průvodčí. „Pojď se mnou.“ Muž vzal Harryho vozík a natočil ho směrem ke kavárně, zrovna když se k nim hnal strýc Vernon.

„Tady jsi!“ zavrčel strýc Vernon. „Hledáme tě po tý špinavý stanici hodiny! Myslíš si, že nemáme na práci nic lepšího než se za tebou honit? Co, myslíš?“

Harry předpokládal, že otázka je pouze řečnická, tak se ani neobtěžoval odpovědět. Což byla chyba. Vždycky byla chyba ignorovat strýce Vernona, když byl v plné kázací náladě. Udeřil Harryho tvrdě na tvář.

„Hej! Co si myslíte, že děláte?“ protestoval průvodčí. „Nechte toho chlapce na pokoji!“

„Nestrkejte nos do cizích záležitostí!“ řval Vernon, sliny mu létaly od pusy.

Pár dalších cestujících se otočilo na Harryho, pak se s červenými tvářemi rychle podívali jinam. Nechtěli do toho zasahovat. „A ty! Jaktože mluvíš s cizími lidmi? Zatracená zrůdo! Padej do auta!“ křičel Vernon, vyškubl Harrymu Hedvičinu klec a rozzuřeně odcházel nechávaje řízení vozíku s kufrem na Harrym.

„Nemusíš s ním jít, pokud nechceš,“ řekl průvodčí a podíval se na Harryho s obavami.

„Půjdu,“ řekl Harry maje na paměti Brumbálovo trvalé naléhání. „Budu v pořádku.“

Průvodčí něco napsal na útržek papíru a podal ho Harrymu. „Tady, vem si to.“

„Co to je?“

„To je telefonní číslo na Linku bezpečí.“

Harry neměl ani ponětí, co je to Linka bezpečí, ale věděl, že mu stejně nedovolí použít telefon.

„Děkuji vám,“ řekl a tlačil svůj vozík ven.

Petunie už seděla na sedadle spolujezdce, když došli k parkovišti, ale nebylo tu ani vidu po Dudleym. Možná pro jednou proběhne Harryho cesta do Zobí ulice bez Dudleyho štípání, dupání mu na nohy, když se rodiče nedívají. Ne že by je to zajímalo, kdyby to viděli. Konec konců, Dudley se učil od dobré předlohy, že?

„Co se to s tebou děje?“ zajímala se Petunie, jakmile Harry vlezl na zadní sedačku auta. „Jsi špinavý! Jestli si snad myslíš, že budu prát tvé znečištěné oblečení, tak se pleteš! Od teď si budeš prát svoje vlastní prádlo sám!“

Harry se neobtěžoval odpovědět. U Dursleyových pral od svých jedenácti let, nebylo to tedy nic nového.

Jakmile nastartovalo auto, Harry se zády opřel o okénko a zavřel oči. Nespal, na to se příliš bál. Bál se, že uvidí hřbitov a Cedrikovu tvář bez života, když ho zasáhla záře kouzla. Přesto si Dursleyovi mysleli, že zaspal a většinu cesty strávili nadáváním na něj, jak perné to pro ně je, muset mít ve svém baráku takového netvora. Nebylo to nic, co by mu neřekli už předtím do obličeje, ale teď, bez toho, aby si mohl promluvit s Cedrikem, se mu slova zabodávala do hrudníku jako třísky. Téměř cítil, jak mu jehlice ze dřeva prolétávají srdcem a prohánějí se žilami. Bolelo ho dýchat. Bolelo ho být. Jen chtěl přestat existovat. Chtěl ukončit tuto bolest.

***

Dursleyovi ho na nádraží nechali čekat tak dlouho, že než dojeli do Kvikálkova, byla tma. Jakmile Harry vystoupil z auta, sova velikosti orla se snesla na jeho rameno a do kůže mu zaryla drápy. Na svitku visícím jí na noze, byla pečeť ministerstva. Harry si nechtěl přečíst ten dopis, ale věděl, že by radši měl, jinak mu budou posílat sovy dál a Vernon už takhle byl dost naštvaný.

„Žádné další zatracené sovy!“ zabručel, když popadl Harryho, ten si jen stihl vzít od sovy dopis. Jakmile byli uvnitř baráku, Vernon vzal Harryho kufr a nacpal ho do přístěnku pod schody. Stěží se tam vešel a Harry se divil, jak se on sám proboha mohl vměstnat na tak malé místo. Určitě nikdy nebyl tak malý?

„Kde je ten zpropadenej klacek?“ dožadoval se Vernon s nataženou rukou. Harry přemýšlel, mohl by zalhat a říct, že ji ztratil, ale příliš se bál, že by Vernon tu lež prokoukl. Ne že by Vernon potřeboval nějaký důvod, ale Harryho potrestání bylo vždy horší, když měl Vernon pocit, že je odůvodněné. Bylo to, jako kdyby držel svůj vztek na uzdě, dokud Harry neudělal něco, co neměl dělat, a pak ho Vernon mohl volně propustit.

Harry vyndal svou hůlku z kapsy u džínsů a podal ji strýci Vernonovi, a otřásl se, když mužovy zpocené, zavalité ruce ji od něj převzaly. Petunie za ním sykla; nenáviděla, když kolem ní bylo cokoliv tak očividně magického. Vernon vzal hůlku a zahodil ji do přístěnku, pak zamkl dveře na západku a tři visací zámky, od kterých měl klíče jen on.

„Padej do svého pokoje, kluku, myslíš, že snad chceme koukat na tvůj ošklivý ksicht celou noc?“

„Já – strýčku, teto. Za – zajímalo by mě, jestli bych nemohl dostat nějakou lehkou večeři?“ odvážil se Harry. Možná se bude cítit lépe s nějakým jídlem, možná by ho to zbavilo té duté bolesti v hrudi.

„Lehkou večeři? Večeři? Co si myslíš, že jsme? Že si snad tiskneme peníze? Už takhle nás stojí majlant posílat tě do školy, jestli tě tam dneska nenakrmili, tak to máš blbý! Večeře už byla, nedostaneš nic až do snídaně, jako my všichni!“ sevřel mu Vernon vlasy tak prudce, že se Harrymu zalily oči slzami. „Teď mazej do postele a nech nás na pokoji!“

Když ho bili, Harry si myslel, co ho to napadlo žádat jídlo? Nesnášeli, když obrátil pozornost na fakt, že ho nechávali hladovět. Měl jen štěstí, že to nebylo horší, Vernon dokonce ani dnes nesáhl pro pásek. Pospíchal nahoru, než si to strýc rozmyslí, v pěsti svíral dopis z ministerstva.

O pár minut později, co Harry zavřel dveře Dudleyho druhé ložnice, slyšel před pokojem lehké kroky tety Petunie, kterak ho zamyká, řetězy a klíče při tom chrastily. Nezáleželo na tom. Ve zbytku baráku nebylo nic, co by ho zajímalo. Nic ho nezajímalo, ne teď, když tu s ním nebyl Cedric.

Bylo by příjemné osprchovat se nebo se vykoupat, než šel do postele, ale Harry se naučil žít s tím, že luxus jako teplá voda není pro něj. A když ho pustili ráno z pokoje, byla všechna teplá voda vyčerpaná, takže to byla buďto studená anebo žádná. Proto si vždycky v Bradavicích dopřával tak horkou sprchu; měl pocit, že musí doplnit nedostatek přes celé léto.

Harry ležel na úzké posteli. Matrace byla nerovná a prohnutá uprostřed po těch letech, co patřila Dudleymu – neměl z druhé ruky pouze oblečení. Záclony byly stále roztažené; oranžová záře z pouličního osvětlení házela na zeď prapodivné stíny.

Harry rozsvítil u postele lampičku, byl překvapený, že tam stále byla žárovka; Dursleyovi odšroubovali hlavní žárovku minulý rok. Posunul se nahoru a opřel se o pelest postele, přitáhl si kolena k hrudi. Přál si, aby tu byl Cedric a objal ho, ale Cedric už tu nikdy nebude. Cedric byl mrtvý a Harry si nemyslel, že kdy bude schopný to unést. Slzy se nekontrolovatelně kutálely po jeho obličeji, vlhčily mu kalhoty, přesto nemohl přestat brečet. Na tom zvuku nebylo nic jemného; jeho pláč byl hrdelní a hrubý, zvuk někoho smrtelně raněného.

Ruka pevněji sevřela dopis, když ho strhl značně silnější vzlyk. Harry zvedl hlavu a otřel si oči, než zastrčil palec pod obálku; stále občasně vzlykal, dech se mu zadrhával, zatímco četl rozmazaný dopis očima.

Vážený pane Pottere,

Na ministerstvo přišlo upozornění, že jste v noci 29. června tohoto roku vědomě používal kouzla mimo Školu čar a kouzel v Bradavicích v rozporu Výnosu o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků. Vzhledem k tomu, že Vám už byla udělena jedna oficiální výstraha za přestupek proti oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků, ministerstvo nemá jinou možnost, než Vás podmínečně vyloučit ze školy a zároveň jste povinen zúčastnit se disciplinárního řízení.

Řízení je ustanoveno na 1. srpna tohoto roku. Prosím, do pozdějšího rozhodnutí se považujte za podmínečně vyloučeného. Prosím, dostavte se i s hůlkou, můžete být požádán, abyste ji odevzdal ministerstvu, které ji zničí.

S pozdravem,

Mafalda Hopkirková

Oddělení nepatřičného užívání kouzel

Harry zmačkal dopis a zahodil ho na podlahu. Jeho krk a hrudník bolely, cítil se na zvracení a na omdlení. Objal polštář a potřísnil ho slzami.

Prvního srpna by Cedric slavil osmnácté narozeniny.

24.12.11 15:52
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one