Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,

tak jelikož jste tak suprově rychle psali komenty, tak přidávám novou kapitolu k Všechno není ztraceno. Opět práce mojí maličkosti - Adelaline. Kapitolu věnuji všem komentujícím. Díky moc

Adelaine

***

Část 33

Oba dva seděli hýčkáni sklenicí ohnivé whisky, když madam Pomfreyová vstoupila do kuchyně po dvou hodinách, co zanechali Harryho v její péči. Kdo by si kdy pomyslel, že on a Sirius Black budou mít něco společného? Oba se obávali o Harryho, přestože o tom neřekli ani slovo; obsah svých trápení si nechávali pro sebe. Severus se naučil během těch let, které strávil jako špeh, že čím méně mluví, tím je menší možnost, že se prozradí.

„Jak je na tom?“ zeptali se oba najednou ošetřovatelky. Její šaty byly v původním stavu; Severus hádal, že se právě kouzlem zbavila krve. Jeho vlastní hábit byl pokryt tmavšími zaschlými skvrnami, ale ani ho nenapadlo ze svého oblečení odstranit Harryho krev. Nějak mu přišlo neuctivé, odstranit magií důkaz, čím si prošel.

„Ne příliš dobře,“ přiznala Poppy. „Bože, ti lidé! Jak mu to mohli udělat? Dítěti? Pro teď jsem ho umístila do léčivého spánku a ošetřila rány, jak nejlépe jsem uměla. Díky bohu, Severusi, že jsi ho našel včas. Ještě zdaleka není mimo nebezpečí, měla bych se vrátit k němu jen pro případ, že – že se o něco pokusí.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius.

„Když jsem mu čistila rány, tak přišel k sobě. Řekl – řekl mi, že si přeje, abych ho nechala zemřít.“

„Cože?“ Zařval Sirius a pochodoval ke dveřím. „To to vzdává? Jen tak? Jen proto, že mu umřel kamarád ze školy?“

Poppy si vyměnila pohled se Severusem; Harry očividně svému kmotrovi neřekl o svém vztahu s Cedrikem. „Siriusi, posaď se,“ řekla Poppy. „Nechci, abys ho rozrušil. Už takhle se cítí dost špatně.“

Sirius chvíli zíral na dveře, ale pak se podvolil a posadil se zpátky za kuchyňský stůl. „Měla bych se vrátit,“ řekla Poppy.

„Stále na něm mám sledovací kouzlo, Poppy. Upozorní nás, kdyby se ocitl v přímém ohrožení.“

„Oh, dobrá, Severusi,“ sklouzla na další židli. Severus se nedokázal posadit; na to se mu příliš kroutily vnitřnosti. Měl pocit, jako by se měl každou chvíli rozlomit na dva kusy.

Ticho, které zavládlo, trvalo snad věčnost. „Mohl by mi někdo říct, o co jde?“ zeptal se nakonec Sirius.

„Cedric Diggory nebyl jen Harryho kamarád ze školy,“ vysvětloval Severus. „Byli zasnoubení.“

„Co tím myslíš, zasnoubení? Harrymu je teprve čtrnáct!“

„Přesto měli zásnubní obřad a plánovali se vzít hned, jak Harry dodělá školu a bude mít na to věk.“

„Cože? Harry by tohle nikdy neudělal a neřekl mi o tom. Proč sis to vymyslel, Snape? Co z toho máš? Takováhle hloupá lež.“

„Je to pravda, Siriusi. Byla jsem tam. Byla jsem jim za svědka,“ potvrdila Poppy.

„Oh, Bože, ona je to vážně pravda? On toho chlapce miloval? Ale proč mi to neřekl?“

„Myslím, že je to kvůli těm mudlům, kteří mu to vtloukli do hlavy,“ řekl Snape, jeho hlas se na konci téměř zlomil. „Naplnili mu hlavu nesmysly, jak je nepřirozené mít rád někoho stejného pohlaví. To je taky důvod, proč k němu dnes byli tak násilní, zjistili, že je gay a nezvládli to.“

„Nezvládli to? Oni to, do prdele, nezvládli? Vždyť ho, kurva, skoro zabili! Harry, oh, Harry!“ Sirius praštil do stolu. Rozzlobeně se podíval na Snapea, pak na Poppy. „Zabiju je. Všechny do jednoho.“

„Nepotřebuješ s tím pomoct?“

„Zastavte! Oba!“ nabádala je Poppy. „Poslední, co Harry potřebuje, je, aby někdo z vás skončil v Azkabanu! Potřebuje naši podporu; nepotřebuje, aby jeden z vás zbrkle vyletěl a hnal se tam jako nějaký anděl pomsty. Tady, podívejte se na tohle.“ Vrazila Siriusovi do ruky kousek zmačkaného, zakrváceného pergamenu; Severus mu to přečetl přes rameno.

„To má být nějaký vtip?“ zavrčel Snape, vyrval Siriusovi z ruky dopis. „Ministerstvo ho obviňuje za to, že bojoval s Temným pánem? 29. v tu noc zemřel Cedric!“

„Není to vtip, Severusi. Můžou ho vyloučit, nebo hůř, zlomí mu hůlku.“

„Jen přes mou mrtvolu!“ vykřikl Sirius.

„A moji,“ přidal se Snape. Sirius vytřeštil oči.

„Co to s tebou je, Snape? Nenáviděl jsi Jamese a nenávidíš Harryho od té chvíle, cos ho spatřil. Dokonce ještě dřív.“

Severus si vykasal rukáv košile; Poppy zalapala po dechu, jen co uviděla Znamení zla.

„Vrátil se, že jo? Voldemort se vrátil,“ natáhl se Sirius a dotknul se Severusovi paže. Severus spustil dolů rukáv a odtáhl se z dosahu druhého muže.

„Ano, a jestli bude ministerstvo natolik pošetilé a zničí hůlku jediného kouzelníka, který je natolik silný, aby ho mohl porazit, nikdo z nás dlouho nepřežije. A já se postavím každému, kdo je natolik hloupý a zkusí to.“

Severusovi se ke konci zvýšil hlas; vztek, který mu proudil žilami, ho překvapil. Věděl, že mluví pravdu. Postavil by se každému, kdo by se pokusil zranit Harryho a nejen proto, že byl jejich nejlepší nadějí na poražení Voldemorta. Byl to objev, tady, v kuchyni na Grimmauldově náměstí. Postavil by se každému kvůli Harrymu.

Severus klesl na židli, cítil se nejistě. A i sám sobě si odmítal přiznat, co to znamená.

***

Vernon Dursley vždycky stál nohama pevně na zemi, byl praktický muž. Nevěřil v nic nadpřirozeného. Nevěřil v magii a nezáleželo, jak zvláštní věci se děly, když Harry Potter bydlel v jejich domě. Nevěřil v duchy, v ghúly, ani v nic podobného.

Tak proč se nikdo z nich neodvažuje nikam poblíž ložnice, kde přebýval ten Potterovic spratek? Byla zima, taková zima, navzdory horkému létu. Petunie odešla vyčistit pokoj, jen co Vernon toho neřáda vykopl ven, ale skoro okamžitě vyběhla ven.

„Něco tam je, Vernone!“ ječela, zatímco Dudley se přikrčil za otcovými rameny.

„Nebuď směšná, Petunie,“ odsekl Vernon. Neměl čas na řešení nesmyslů. Chtěl z té ložnice udělat svoji pracovnu, ale hysterický záchvat jeho ženy nechtěl přestat. Byl čas na zbavení se věcí, které zbyly po tom spratkovi. Vernon nechtěl, aby mu cokoli připomínalo čas, kdy tu bydlel Harry Potter. Stále tam zbyly nějaké kresby visící na zdech, pár knih, brka a kalamáře s inkoustem roztroušené po stole. Brka! Brka! Nechtěl mít už nikdy žádnou z těch pitomin doma.

Vernon překročil práh pokoje a zalapal po dechu; bylo mu, jako kdyby se ponořil do ledově studené vody. Dech se mu srážel před pusou; okna ložnice byla pokryta jinovatkou. Jinovatka? V červenci? Zatřásl se a obtočil kolem sebe ruce na pár minut, než začal strhávat obrázky té zrůdy ze zdí.

Nebo se spíše pokusil je strhnout. Ty kresby se nechtěly pohnout. Co s nimi ten spratek udělal? Přilepil je tam? Ať Vernon tahal, jak chtěl, zůstávaly pevně přidělané. „Petunie, pomoz mi!“ zařval, přestože Petunie byla těsně za dveřmi. „Dudley, ty taky!“

Ostatní členové jeho rodiny vstoupili a také se okamžitě začali třást. Přesto jaká byla Vernonovi zima, tak se potil úsilím, které vydával na pokusy o sundání obrazů. Po chvíli zaznamenal bolest, začala na krku a šířila se dolů, do levé ruky. Ucítil dotyk na rameni a otočil se, očekávaje, že uvidí Petunii. Dotyk byl studený, o tolik studenější než vzduch v pokoji a i bez toho, aby se otočil, věděl, že to není Petunie, kdo se ho dotýká.

Srdce mu vynechalo, rozum odmítal přijmout, co vidí a zemřel dříve, než dopadl na podlahu; poslední zvuk, který uslyšel, byl děsuplný křik jeho ženy a syna.

***

Policii zavolala sousedka paní Arabella Figgová. Vypověděla, že nikoho od Dursleyových neviděla už několik týdnů, naposledy toho dne, kdy předvedli scénu a vyhodili synovce z baráku.

Detektivní inspektor Drake měl z toho baráku špatný pocit ještě dříve, než do něj vkročil. Jestliže byli mrtví už pár týdnů, děsil se pomyslet si, v jakém stavu najdou ty těla v červencovém vedru. Se svým týmem vstoupil do budovy, přední dveře byly otevřené dokořán, ale nenesly žádnou známku násilného vniknutí.

Kluci z forenzního šli odebrat otisky prstů ze všeho v dohledu. Drake zkontroloval všechny pokoje v přízemí. Všechno bylo úhledně uspořádané, vše bylo na místě. Na vnitřním dvoře byla houba a kýbl špinavé vody; dveře od skleníku byly otevřené a tam, konečně Drake uviděl, co očekával. Zdi a podlaha byly pokryty rezavě zabarvenými skvrnami. Nepotřeboval nikoho z forenzního, aby mu řekli, že to je krev, ale neleželo tam žádné tělo.

Přešel po schodech nahoru, zatlačil do dveří koncem bundy, aby nezanechal žádné otisky. Jeho seržant, Owens, byl u nich nový a vypadalo to, že se mu udělalo špatně z té krve dole.

„Nemusíš to dělat, pokud nechceš,“ řekl Drake. Netoužil opatrovat omdleného seržanta, pokud tomu mohl předejít.

„Jsem v pořádku, pane,“ trval na svém a Drakeův respekt pro něj o stupínek stoupl.

Zastavili se před posledními dveřmi, oba se třásli. „Bože, to je zima!“ poznamenal seržant Owens, jakmile Drake otevřel dveře. Uvnitř ležela tři těla, otylý muž, štíhlá žena a tlustý chlapec. Těla, místo aby byla nafouklá a červy prolezlá, jak Drake očekával, všechna vypadala, jakoby spala. Nebyl na nich ani známka zranění či rozkladu. V pokoji bylo jak v mrazáku a pravděpodobně proto se ta těla zachovala.

„Bože! Jejich tváře!“ řekl Owens. „Vypadají, jakoby zemřeli strachem!“

***

Několik mil odsud, v domě na Grimmauldově náměstí se chlapec zazmítal a převalil na posteli, zlé sny přerušily jeho léčebný spánek. Vzbudil se, třesoucí se a zpocený, na rtech ucítil krátký polibek, ale v pokoji s ním nikdo nebyl.

Rozhlédl se kolem, srdce se mu nanovo rozbušilo, když si uvědomil, co to znamenalo. Bylo to konečné sbohem. Už nikdy tyto rty neucítí znovu.

„Cedriku,“ zašeptal do tmy. „Cedriku.“

Ale nikdo mu neodpověděl.

 

06.01.12 01:11
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one