Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,

tak za komenty přidávám novou kapitolu k Všechno není ztraceno. Opět ode mě. Tak přeji příjemné počtení.

Adelaine

***

Část 34

„Takový pěkný kluk,“ zasyčel Voldemort a nohou obrátil Cedrikův mrtvý obličej a zatlačil ho do špíny.

„Nedotýkej se ho! Nedotýkej se ho!“ křičel Harry a bojoval proti poutům. Nemohl se pohnout. Zařval hlasitěji.

„Harry, ššš, drahý, je to jen sen,“ broukal mu hlas do ucha a někdo jím houpal.

Nebyl to Cedric. Věděl, že to není Cedric, ale podvolil se pohodlí, které dotyk poskytoval, až se nakonec znovu propadl do snů.

Když se druhý den ráno probudil, sluneční paprsky se prodíraly skrze tenké záclony se vzorem Hipogryfa. Kde je? Neměl ani ponětí. Nebyl v Doupěti, aspoň ne v pokoji, kde někdy už byl, a definitivně nebyl v Zobí ulici. Všechno ho bolelo, ale nejvíce ho bolely nohy. Byla to nepředstavitelná muka, kdykoliv se pohnul. Hlavu měl jako v mlze, jako kdyby spal několik dní. Možná také spal.

Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak ho jeho strýc vyhazuje a profesor Snape ho drží, než ztratil vědomí. Po tomto si toho už moc nepamatoval. Byla tu madam Pomfreyová, na to si vzpomínal, a také si pamatoval, že jí řekl, ať ho nechá zemřít. Začervenal se, když si to vybavil. Cedric by se za něj styděl, že není schopen přetrpět trochu bolesti.

„ZRÁDCI KRVE! ZNESVĚCUJETE DŮM MÝCH PŘEDKŮ!!“ ozval se náhle odněkud jekot, až Harry málem vyletěl z kůže.

Kdo to proboha byl? Byl ve Snapeově domě? Jak dlouho byl v bezvědomí?

Harry se rozhlédl po pokoji; cítil se více při vědomí než za poslední týdny, nejspíše za to vděčí lektvarům či kouzlům madam Pomfreyové. Zdi byly vymalovány velmi nepatřičným odstínem béžové, která Harrymu vzdáleně připomínala zvratky. Kufr měl uložený v nohách postele, které byly ze staromódního železa, čímž mu připomněly postele na ošetřovně. Na rozdíl od zdí byla postel vymalovaná čistě, v trochu tmavším odstínu béžové.

V pokoji byly dvě postele; na jedné ležel Harry a druhá byla odstrčena k oknu, drtila spodek záclon. Mezi nimi byl malý stolek, na kterém byla položena petrolejová lampa; několik lahviček s lektvarem; džbán vody a sklenička. Harry zvedl džbán; cítil se poněkud žíznivě, ale tak moc se mu třásly ruce, že většina vody skončila na podlaze místo ve skleničce.

V té vteřině jeho levou nohu zachvátila bolest. Pustil sklenici – voda vyšplíchla na něj, na postel, na zem, když vykřikl. Stěží o vteřinu později vtrhli do pokoje madam Pomfreyová, profesor Snape a jeho kmotr.

„Siriusi! Ty jsi tady!“ volal Harry, jak se snažil ignorovat bolest v noze, ale madam Pomfreyová to tak nenechala.

„Tady, Harry, vypij to,“ řekla podávajíc mu ampulku, kterou vytáhla z kapsy zástěry. „Pomůže ti to s bolestí, drahoušku. Dvě kapky.“

Harry spolknul lektvar a téměř okamžitě ho obalilo teplo, když bolest zabíjející lektvar provedl své kouzlo, nohy ho přestaly bolest, stejně jako zbytek těla. Sirius a profesor Snape na něj stále koukali trochu s obavou. Harry si povzdechl a položil se na polštáře.

„Siriusi, co tady děláš?“ Harry si nedokázal představit, proč je jeho kmotr ve Snapeově domě.

„Bydlím tady,“ řekl Sirius. „Tedy spíš bydlel jsem. Tohle byl dům mých rodičů.“

„Siriusi, necháme vás dva na chvíli o samotě,“ oznámila madam Pomfreyová. „Půjdu připravit Harrymu něco k obědu, tak mu zatím vysvětli věci o Řádu a o…“

„Jakém Řádu?“ zeptal se Harry, čím dál tím víc zmatený. Jestliže měl Sirius barák, proč se musel vracet do Zobí ulice? Proč ho Brumbál neposlal rovnou sem? Proč si musel prodělat tohle všechno? Cítil slzy hromadící se mu v koutcích očí a rychle je zamrkal, než je ostatní mohli vidět. Sirius podal Harrymu skleničku, ale nepromluvil.

„Siriusi?“ začal Harry, když jeho kmotr neprojevil známku toho, že by něco chtěl vysvětlit. Madam Pomfreyová pobídla Snapea ven zamumlaným: „Pojď se mnou, Severusi!“

Harry byl zvědavý, kolik dalších tajemství ještě se předpokládá, že vydrží.

***

„Jeho nohy se nelepší, že ne?“ zeptal se Severus, jakmile s Poppy sešli po schodech z Harryho doslechu. Poppy se zaměstnala staromódním prostíráním mezitím, co ohřívala kuřecí polévku.

Severus si prohlížel mudlovské noviny, které mu Poppy ráno donesla. Všichni Dursleyovi byli nalezeni mrtví, podle vyšetřovací zprávy byli mrtví už týdny, ale jejich těla byla zachovalá. Nenašli žádnou příčinu smrti a koroner vyhlásil verdikt, smrt nastala nešťastnou náhodou.

„Ne, Severusi. Lektvary jen mírní bolest, ale poškození už nelze spravit. Bude kulhat po zbytek života.“

„Merline! Ti bastardi! Nikdy ho neměli tam poslat! Nikdy!“

„Severusi, dobře víš, že krevní ochrana fungovala, jen když Harry s nimi žil.“

„Na co mu byla zasraná krevní ochrana, když ho zranili jeho příbuzní? Nezastavilo je to, aby ho téměř zabili, nebo snad jo?“ Severus sklesl na židli, žluč mu stoupla do krku. Bylo to tak známé. Tak důvěrně známé.

„Severusi, vím, jak moc tě to štve. Musí ti to připomínat tvoje špatné vzpomínky,“ řekla Poppy, sundala kastrol z kamen a nabrala polévku do bílé misky, která byla přichystaná na dřevěném podnose.

„Nedovolím, aby se to opakovalo, Poppy. Ministerstvo má nějaké stupidní zákony na to, kam umístí Harryho, když jsou Dursleyovi mrtví. A nebudou zacházet s tím chlapcem tak, jak se zacházeli se mnou – to nedovolím.“

„Severusi, ministerstvo pravděpodobně umístí Harryho na nějaké chráněné místo. Je to na Starostolci, aby rozhodl o jeho budoucnosti, co můžeme dělat my?“

„Nevím, ale musí tu něco být.“

„Tady, Severusi, doneseš mu ten tác, prosím? Přemístím se zpátky do Bradavic, potřebuju víc tvého Srdečního relaxantu.“

Poppy přidala na tác dva rohlíky, mističku másla a sklenici dýňového džusu. Dlouhou dobu držela v ruce nůž, nakonec ho položila na podnos společně se lžící.

„Ty mu dáváš Srdeční relaxant?“ zeptal se zamračeně Severus. Byl to velmi silný uklidňující lék, návykový, když se bral příliš často a člověku dával více přijatelnou masku pro emoce. Srdeční relaxant způsoboval přesně to, co naznačoval jeho název, uklidňoval lidské srdce, pomáhal mu cítit se, jakože všechny problémy odešly a život je prostě skvělý. Přesto to bylo umělé, problémy nezmizely, a když lektvar vyprchal, pacienti občas upadali do ještě horšího stavu než před užíváním lektvaru.

„Co jsem měla dělat, Severusi? Pomůže mu aspoň na chvíli, do doby, než se bude cítit na to, aby o tom mluvil.“

„Stále si myslíš, že se může pokusit o něco drastického?“ zeptal se Severus. Poppy se opět zadívala na nůž.

„Myslím, Severusi. Ztráta Cedrika je jen vrchol toho všeho a tohle může být jen poslední kapka, která zlomí hipogryfovi hřbet. Ten chlapec si toho už přetrpěl tolik; občas se mi chce brečet jen, jak se na něj dívám. Je tak vyhublý! Věděl jsi to, Severusi? Věděl jsi, co mu Dursleyovi dělali všechny ty roky?“

„Ne přesně, ne, ale měl jsem podezření. Občas, když se vrátil po prázdninách, vypadal – vypadal pronásledovaný. Tak jsem vypadal i já každý rok. Měl jsem udělat něco dříve, Poppy. Měl jsem to zastavit!“

„Všichni neseme vinu, Severusi. Mysleli jsme si, že ho chráníme, když ho necháváme tam, kde žije krev jeho matky. Snažili jsme se nevidět pravdu dokonce, i když jsme ji měli přímo před očima. Neobviňuj se, Severusi. Jestli je to vina někoho, tak moje. Podívej se, kolikrát jsem ho měla na ošetřovně, léčila mu podvyživenost, zlomené kosti, modřiny.“ Poppy pokrčila rameny a osušila si oči koncem zástěry.

„Jen jsi poslouchala příkazy, Poppy. Jako my všichni.“

„To nás neomlouvá.“

„Ne, neomlouvá,“ řekl Severus, zvedl podnos a snažil se vystoupat schody tak potichu, jak dovedl; rozhodně si nepřál rozrušit obraz Blackovy matky. Jednou rukou zaklepal na dveře ložnice, Sirius je otevřel a mávnutím ho pozval dovnitř.

„Uvidíme se později, Harry,“ rozloučil se Sirius a protáhl se kolem Severuse do chodby.

„Madam Pomfreyová ti udělala něco k obědu,“ oznámil Severus, položil tác Harrymu do klína. Chlapec se ani nepohnul, aby se z toho čehokoliv dotknul. Modřiny na obličeji mu bledly, teď když ho Poppy ošetřovala. Pod nimi ale byl bledý a mdlý. Byl oblečený do Siriusova pyžama, které mu nesedělo lépe než jeho obvyklé obnošené oblečení; byl příliš malý.

„Nemám hlad.“

„Pottere, musíte něco sníst.“

„Nemusím! Nemusím nic! Proč mě všichni nenechají kurva na pokoji?!!!“ zaječel Harry, když popadl tác a vyhodil obsah na podlahu, hrudník se mu námahou prudce zdvíhal.

Severus potlačil naštvané odseknutí, věděl, že Harry si nemůže pomoct, jak se cítí a že vztek docela dobře mohl znamenat, že je na cestě k uzdravení.

Na druhou stranu, to mohlo jen znamenat, že Srdeční relaxant vyprchal.

***

„Ssseverusi, jsem tak potěššen, že jsi ssse k nám přidal,“ zasyčel Voldemort a zatlačil nohou více na Severusova skloněné záda. Severus nekřičel, ani se nepohnul. Na toto zavolání přišel pozdě a věděl, že bude potrestaný za to, co Voldemort vidí jako nedostatek poslušnosti. Ostatní Smrtijedi byli v plášti a masce; stáli do kruhu kolem nich, čekali jak hyeny na krev. Severus byl úplně nahý, kromě obojku, který mu Voldemort umístil na krk. Voldemortovy ruce ho utáhly a vytáhly za něj Severusovu tvář nahoru, naproti němu.

„Komu sloužíš?“

„Jen vám, můj pane.“ Sklonil Severus oči.

„Mám pro tebe speciální úkol, Severusi. Vskutku velmi speciální. Luciusi, odveď ho do mého pokoje a… připrav ho,“ ta stvůra na něj vrhla mlsný pohled a olízla si rty. Severus věděl, že se radši nemá otřást. Věděl, že radši nemá ukázat hnus nebo strach z toho, co se chystá. Věděl, že to přijde, jakmile ho svlékli.

Nechal se Luciusem odvést, odlezl po čtyřech, jak jeho pán vyžadoval ignoruje posměch a pískání ostatních. Jiní by zabíjeli, aby mohli být na jeho místě, ale Severus necítil nic jiného než znechucení a stud, když ho Lucius odváděl do Voldemortovy ložnice.

Lucius vyčaroval pouta a přivázal Severuse k pelesti postele. Obojek, který nosil Severus, naznačoval více než jeho pozici dnes v noci – Voldemortova otroka – také zabraňoval kouzlit a nemohl se tedy osvobodit, stejnak jako nemohl vyletět na měsíc.

Lucius přejel očima po Severusově nahém těle a usmál se.

„Už je to dlouho, nezdá se ti, Severusi?“

„Ani zdaleka dostatečně dlouho!“ zasyčel Severus skrz zaťaté zuby.

„No, no, Severusi. Slyšel jsi našeho pána. Mám tě připravit.“ Lucius si rozepínal kalhoty.

Severus zavřel oči a přál si být kdekoliv jinde.

 

08.01.12 20:11
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one