Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,

tak přidávám další kapitolu k Všechno není ztraceno. Kapitolu bych ráda věnovala bacil, keishatko, 14laura, Nade, Saskya, Abigail, Saty, aMaja. Děkuji vám za komentáře a přeji příjemné počtení.

Adelaine

***

Část 36

Severus zvedl vzlykajícího chlapce do náručí a posadil se s ním na úzkou postel, byl podepřen polštáři a popotahující Harry se mu opíral o rameno. Ani jeden z nich chvíli nepromluvil, Harry tak silně plakal a Severus nevěděl co říct. Neměl ani představu o hloubce Harryho zoufalství, když se rozhodl vzít si vlastní život. Skutečnost, že neuspěl, byla nepodstatná, protože ta touha tu byla. Harry chtěl zemřít a on neměl tušení, co by měl říct, co by měl udělat, aby se Harry cítil lépe.

V době oběda strčila Poppy hlavu do dveří, ale Severus ji mávnutím odehnal, dřív, než ji Harry stačil zaznamenat i s podnosem jídla. Nemyslel si, že by Harry teď dokázal cokoliv sníst; Poppy po špičkách odešla i s tácem.

Harry trochu popotáhl, otřel si oči a zamrkal na něj. Oči měl ještě rozšířenější, zelenější bez brýlí – které stále ležely na nočním stolku. „Pane – mohu – mohl bych dostat nějaký lektvar proti bolesti?“ zeptal se nakonec, oči mu zabloudily k lahvičkám na stolku. „Bolí mě noha.“ Svěsil hlavu, jak čekal odmítnutí, očekával, že ho zanechají bolesti.

Severus cítil, jak mu srdce skočilo do krku. To je to, na co byl Harry zvyklý. Dospělí, o kterých se předpokládalo, že se o něj budou starat, ho zranili a zanechali ho bolesti. „Harry, nemusíš žádat o lektvar proti bolesti, vezmi si ho, kdykoliv ho budeš potřebovat. Madam Pomfreyová ti vysvětlila správné dávkování, mám pravdu?“

„Ano, pane – ale já jsem myslel, že mi to nedovolíte. Ne teď. Ne potom – potom –“ Harry znovu vzlykl, ale jen krátce, jako kdyby mu většina slz vyschla. „Omlouvám se! Omlouvám se! Musíte být na mě tak naštvaní!“

„Ššš, Harry, ššš. Nejsem naštvaný; obávám se, že nic, co můžeme udělat, ti nedokáže pomoci. Tady,“ Severus uvolnil jednu svou ruku a natáhl se pro lektvar proti bolesti. „Vypij to,“ radil; Harry polkl několik kapek a položil hlavu zpět na Severusovo rameno.

„My – myslel jsem, že už je mi lépe,“ přiznal Harry, mluvil do Severusova krku. „Cítil jsem se lépe, pak náhle věci zase začaly být strašné.“

„Jak dlouho se cítíš takhle, Harry? Tak, že to chceš skončit?“

„Asi dva týdny.“

„Bral jsi Srdeční relaxant, Harry. Před dvěma týdny jsi dostal poslední dávku. Ve skutečnosti ses necítil lépe; to lektvar zakrýval tvůj emocionální stav.“

„Oh.“ Harryho hlas zněl tak slabě, tak poraženě.

„Harry, nechtěl bys sis o něčem promluvit? O čemkoli… možná se potom budeš cítit lépe.“

„Myslíte, že to zabere? Že se náhle budu cítit lépe, když budu o tom mluvit?“

„Ne, Harry. Nemyslím. Věci jako tato jsou složité, vždy jsou složité. Ale když máš pocit, že nemáš nikoho, komu se můžeš svěřit, věci se zdají být daleko horší, než jsou. Jestli nechceš mluvit se mnou, co třeba s tvým kmotrem?“

„Ne, je na mě naštvaný. Nemyslím, že by pochopil, proč jsem chtěl udělat – proč jsem to chtěl udělat.“

Harry na chvíli ztichl, ale pak zase začal mluvit. „Stále se mi o tom zdá, skoro každou noc. O té noci na hřbitově. Umírající Cedric, já neschopný to zastavit. Ale – ale občas se sny změní a já ho zachráním, pak se vzbudím a dojde mi, že to byl jen sen, a pak se cítím vážně hrozně. Tyhle sny jsou horší než noční můry, protože vím, že to není skutečný a Cedric se nikdy nevrátí zpátky. Já – miloval jsem ho tak strašně.“ Severus ucítil pár slz na svém hábitu, ale ani se nehnul, aby je osušil. Nechtěl, aby Harry měl pocit, že jeho slzy jsou nechtěné nebo že nemůže brečet. Mohlo by mu to pomoci v dlouhodobém hledisku.

„Profesore, můžu se vás na něco zeptat?“ řekl nakonec Harry.

„Můžeš, ale možná ti nebudu schopen odpovědět.“

„Víte, na čem moji rodiče pracovali na Odporu záhad? Proč v prvé řadě po nich vůbec Voldemort šel? Proč šel po mně? Byl jsem jen mimino, co ode mě chtěl?“

Na jednu stranu byl Severus rád za otázky, zvědavost byla dobrá motivace pro zůstání na živu. Na druhou stranu se děsil rozhovoru, který měl přijít, už od té noci, kdy Cedric zemřel. Severus věděl, že Harry potřebuje znát pravdu, ale bylo těžké ji přijmout a on nechtěl udělat nic, co by mohlo vést Harryho k dalšímu pokusu o sebevraždu.

„Nevím, na čem tví rodiče pracovali, Harry. Nikdo to neví, snad kromě někoho dalšího z Oddělení záhad. Ale to, proč šel po tobě – byla tu věštba, chlapec narozen, až sedmý měsíc bude umírat, bude jediný, v jehož moci je porazit Pána zla. Považuje se za to, že ty jsi ten chlapec, Harry, a proto se vydal zničit tě, dřív než se pro něj staneš nebezpečným.“

„Nebezpečným pro něj? Jak bych mohl být pro něj nebezpečím? Vždyť už mě tolikrát téměř zabil.“

„Má moc, kterou Pán zla sám nezná,“ citoval Severus. „Harry, tvá matka pro tebe zemřela, obětovala se pro tebe. Krevní oběť je pro kouzelníky velmi významná, krevní oběť rodiny je ještě významnější, zvláště pro rituály. Nevím to jistě, ale již nějaký čas mám podezření a myslím, že ty někde hluboko v sobě to víš taky.“ Severus hladil chlapci zádech a doufal, že to, co řekne, neporaní chlapce v jeho náručí ještě hlouběji. „Víš, o čem mluvím, Harry?“

„Byl to on, že jo? Voldemort je můj otec? Byl jedním z těch, kdo ji tu noc znásilnili?“ Harry se před ním otřásl, pak se posadil a vyzvracel se přes okraj postele. Když skončil, Severus mu vyčaroval sklenici vody. Tentokrát Harry nehledal pohodlí v Severusově náručí; jen seděl na kraji postele, zrychleně dýchal, jako kdyby nemohl dostat vzduch do plic dostatečně rychle.

„Brumbál mi lhal, že jo?“ zeptal se Harry, a otočil se. Oči mu blýskaly hněvem a to byla ta nejúžasnější věc, kterou Severus kdy viděl. Harry byl naštvaný. Velmi naštvaný. U někoho tak naštvaného není nebezpečí, že by si vzal život. „Řekl, že mi Voldemort předal některé z jeho vlastností, když mi udělal tu jizvu, ale to byla lež, ne? Já už jsem ty vlastnosti měl; zdědil jsem je, že?“

„To je jasná možnost, ano,“ souhlasil Severus. „Harry, Pán zla použil rituál Krve, Masa a Kosti, aby povstal, ale protože použil jak kosti svého otce, tak krev svého syna, bude ještě mocnější než kdy předtím. Bez tebe nezůstane kouzelnickému světu žádná šance.“

„Nezvládnu to! Nechci to zvládat! Jsem to prostě jen já, jen Harry a nemám s ním nic společného! Nic! Nic!“

Severus poklekl na posteli za ním a objal rozrušeného chlapce. Zoufale doufal, že nezpůsobil ještě více škody. Harry se nezdál, že by uhýbal před jeho dotykem. Nemyslel si, že teď chlapec může být sám, ne proto, že by se obával, co provede, ale proto, že Harry potřebuje utěšit.

A kdo by si kdy pomyslel, že Severus Snape by mohl nabízet útěchu Harrymu Potterovi?

***

Nebyla to přímo narozeninová oslava, ale paní Weasleyová mu nachystala narozeninové posezení u čaje pro Harryho a když madam Pomfreyová přišla k němu do dveří a zeptala se, zda se na to cítí, Harry chtěl odmítnout. Nechtěl čelit nikomu; a rozhodně se necítil na to, cokoliv slavit. Jak můžou myslet na oslavy, když je Cedric mrtvý?

A mohl by někdo z nich být dále jeho přítelem teď, když vědí, kdo je jeho otec? Harry se divil, že Snape od něj s křikem neutekl, ale pak si uvědomil, že ten muž dělá špeha u Voldemorta už roky, možná je nějakým způsobem imunní proti hrůze, kterou ten chlap teď provádí. Harry nebyl. Otec nebo ne, Harry byl z Pána zla vyděšený. Nikdo z nich tam nebyl. Nebyli tam tu noc, kdy se Temný pán vrátil, nikdo z nich netuší, jak děsivé bylo být tomu svědkem. Jak děsivé to je každou noc v jeho snech.

„Nemyslím si, že Harry je na to už dostatečně v pořádku, Poppy,“ řekl Snape.

„Ne, to je dobrý, půjdu. Jen na chvíli. Jen prosím… prosím, neříkejte nikomu… o co jsem se pokusil.“

„Harry! Samozřejmě, že neřeknu a už jsem Siriusovi řekla to samé. Nikdo se o tom nedozví, Harry. Oni jen ví, že jsi byl upoután na lůžku kvůli tvojí noze, nic jiného.“

Harry se ztěžka postavil a sáhnul po holi, byl už ve dveřích, když si uvědomil, že je stále v pyžamu. Profesor Snape mávl hůlkou a Harry byl náhle oblečen do džínsů a smaragdově zelené košile, která mu ladila s očima. Dobelhal se zpět k nočnímu stolku pro brýle a nasadil si je.

„Děkuji vám,“ řekl profesorovi, když mu pomohl ze schodů; neodešel předtím z poschodí, kde měl pokoj a koupelnu, a bylo daleko těžší zdolat schody s jeho pochroumanou nohou. Falešné schody v Bradavicích náhle dostanou zcela nový význam, jestli se tam vrátí. Harry si téměř dokázal představit Cedrikovo zklamání z toho, o co se Harry pokusil. Ne jestli se tam vrátí. Až se tam vrátí.

Cedric si zasloužil pomstít a tím, že se Harry zabije, toho nikdy nedosáhne.

Harry na obličej nasadil umělý úsměv, když vešel do kuchyně. Byli zde Ron s Hermionou, doprovázení Remusem; pan a paní Weasleyovi; Sirius; a Cedrikovi rodiče. Harryho úsměv zaváhal, když je uviděl.

„Pane a paní Diggoryovi,“ vyhrknul. „Co tu děláte?“

„Chtěli jsme ti popřát všechno nejlepší k narozeninám, Harry,“ řekla paní Diggoryová. „A jestli ti to nevadí, mysleli jsme si, že bychom zítra s tebou jeli na ministerstvo. Já tam mohu jít jen jako divák, ale Amos je jedním ze svědků obhajoby. Pravděpodobně spolu při přelíčení nebudeme moct ani promluvit, ale myslela jsem si, že bys to rád věděl.“

Harry vytřeštil oči na Cedrikova otce. „Vás předvolali jako svědka?“

„Ne, Harry. Přihlásil jsem se dobrovolně. Cedric by to tak chtěl.“

Harry cítil, jak mu slzy nekontrolovatelně kanou dolů po tvářích. Cedrikův otec se dobrovolně přihlásil jako svědek při jeho slyšení, dokonce i navzdory zármutku nad svým synem, což ho přinutilo cítit se tak zle, tak zahanbeně pro to, o co se pokusil. Harry nějakým abstraktním smyslem pro pravdu věděl, že má přátele, ale pak si uvědomil, že jeho přátelé by pro něj truchlili, zvláště Ron s Hermionou. Jak mohl jen pomyslet na to, že by je uvrhl do toho, čím on právě prochází? Nebyl jediný, kdo někoho ztratil. Diggoryovi ztratili syna a před ním dceru. Utápěli se v sebelítosti? Ne.

Harry přešel ke svému kmotrovi a objal ho, jako kdyby ho už nikdy nechtěl pustit. „Omlouvám se, Siriusi. Je mi to líto.“

Harry si nenalhával, že je mu lépe. Věděl, že občas ho věci znovu dostihnou, ale pro teď si uvědomil, že jsou tu lidé, kteří se o něj starají, tak by se měl snažit co nejvíce a ne to vzdávat.

Teď měl cíl, nezáleželo na tom, jak Starostolec rozhodne, Harry udělá tu jednu věc, pro kterou byl zrozen.

Zničí Voldemorta jednou provždy.

Cedrikův vrah si nezaslouží nic míň.

15.01.12 14:34
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one