Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,

tak děkuji za komentáře, za ně vám taky rychle přidávám novou kapitolu k Všechno není ztraceno. Originál je dokončený a má 68 kapitol, takže jsme kousek za půlkou. Přeji příjemné počtení.

Adelaine

***

Část 37

„Ticho! Ticho v soudní síni!“ uhodila madam Bonesová prudce kladívkem do stolu před sebou, když dav propukl v kakofonii zvuků, jakmile Harry vstoupil, z jedné strany mu šla madam Pomfreyová, z druhé strany profesor Snape. Sirius, Remus, většina Weasleyových a paní Diggoryová již byli usazeni na svých místech na divácké galerii; pan Diggory seděl v přední řadě a na Harryho se lehce usmál. Harry se obrátil; tvář mu potemněla, když v nejvyšší řadě galerie spatřil Luciuse Malfoye, jak se na něj lstivě dívá.

Soudní síň byla zcela zaplněna a Harry se v životě ještě necítil tak nervózně.  Byl přítomen celý Starostolec, kromě profesora Brumbála; ten byl úřadu zbaven o pár týdnů dříve. Byl zde i samotný ministr, doprovázený tou příšernou ženskou, která byla na Cedrikově pohřbu, Umbertová – ne, Umbridgeová, tak se jmenovala. Měla na sobě tu samou růžovou mašli, kterou měla i tehdy a na Harryho se afektovaně usmála, čímž mu připomněla svou neúctu. Nemusela se obtěžovat; Harry si ji pamatoval. Pamatoval si to všechno.

Madam Bonesová znovu zvolala ticho a tentokráte se dav utišil; Harry uviděl Bleskobrk Rity Holoubkové, jak zběsile škrábe. Zajímalo ho, co je tak vzrušující, když slyšení ještě ve skutečnosti nezačalo. Bez pochyby bude mít terno, než se kdo naděje.

Vprostřed soudní síně byla křesla s řetězy na opěradlech a další křeslo celá ze dřeva. Madam Pomfreyová s profesorem Snapem k němu Harryho dovedli a pomohli mu si sednout. Uslyšel překvapená zalapání po vzduchu, když si lidé všimli jeho zmrzačené nohy.

„Jste Harold James Potter?“ zeptala se madam Bonesová, když madam Pomfreyová a profesor Snape zaujali svá místa v přední řadě, vedle pana Diggoryho. Harry byl rád, že tam sedí, ze svého křesla na ně viděl a tak měl pocit, že v tom není sám.

„Ano, madam.“

„A je vám čtrnáct let, správně?“ zadívala se madam Bonesová do nějakých papírů na stole.

„Patnáct. Včera jsem měl narozeniny.“

„Víte, proč jste tady, Harry?“

„Protože jsem jako nezletilý použil kouzla.“

„Tady to máte, vidíte,“ vložila se do toho Umbridgeová. „Ví, že to, co udělal, bylo špatné, dokonce to přiznává.“

„Když budu chtít znát váš názor, zeptám se vás, Dolores. Nejsem si vědoma, že jste zapletena i do Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, jako jste zapletena všude jinde. Toto je slyšení a tak obžalovaný je oprávněn hájit se sám. Jestli přelíčení ještě jednou přerušíte, nechám vás vyvést, je to jasné? Budete na řadě při pokládání otázek svědkovi. Do té doby, prosím, buďte zticha!“

Umbridgeová si zamumlala něco pod vousy.

„Klidně můžete být náměstkyně ministra, ale toto je soudní síň, ne předsíň Popletalovy kanceláře. Politika tu nemá co dělat a dokud nejste vedoucí OUKZ, budete dělat, co vám řeknu.“

Madam Bonesová se znovu obrátila k Harrymu a upravila si monokl. „Prosím, pokračujte, pane Pottere. Já a ostatní v soudní síni jsme dychtiví vyslechnout si důvod, proč jste jako nezletilý kouzlil mimo Bradavice. Stejně tak je otázkou, co jste tu noc dělal mimo školu?“

Harry se zhluboka nadechl a všechno jim tam vyklopil. Bludiště, přenášedlo, Cedrikovu smrt, Voldemortův návrat. Když skončil, slyšeli byste i třepot zlatončiných křidýlek. Ústa se naprázdno otevírala, ale z nikoho nevyšel ani zvuk.

„Takže to bylo v obraně?“ zeptala se madam Bonesová. „Abyste bránil sebe a Cedrika Diggoryho proti Pánu zla?“

„Ano, madam,“ odpověděl Harry. Z tónu jejího hlasu poznal, že mu doopravdy nevěří.

„Svědek je váš, Dolores,“ řekla madam Bonesová a ropuše podobná ženská se postavila a rázovala k Harrymu jako žena s posláním. Měla poslání, Harry to věděl. Tato žena, ať byla kdokoliv, měla záměr zničit Harryho důvěryhodnost.

„Je pravda, že toto není poprvé, kdy jste obviněn z nedovoleného použití kouzla jako nezletilý, pane Pottere? Zrovna minulý rok jste ve skutečnosti použil čáry na mudlu, jistou Marjorii Dursleyovou; nafoukl jste ji a museli jsme jí vymazat paměť.“

„Dolores, nejsme tu, abychom projednávali všechny minulé činy pana Pottera. A ve skutečnosti při této příležitosti nebyla podána žádná žaloba na ministrův příkaz, takže to stejně není přípustné. Prosím, pokládejte své otázky striktně na to, co se stalo v noci 29. června.“

„Snažím se poukázat na to, že pan Potter má záznamy v porušování zákonů a lže,“ culila se Umbridgeová. „Že lže o tom, co se stalo té noci a že ve skutečnosti zabil Cedrika Diggoryho on sám!“

Galerie vybuchla; Harry se cítil na omdlení. Zabil Cedrika? Jak si to ta ženská vůbec mohla myslet?

„Máte s sebou svoji hůlku, pane Pottere?“ zeptala se madam Bonesová.

Harry přikývl. „Použil jste ji od oné noci?“

„Ne.“

„Stráže, hůlku pana Pottera, prosím,“ vydala pokyn ředitelka OUKZ. Harry se jí nechtěl vzdát, ale věděl, že musí. Zlomí mu ji a už dále nebude považován za kouzelníka. Jeho ruka ji pevně sevřela a nebyl si jistý, jestli je schopen ji pustit, když ten muž k němu došel. Soudní zřízenec vzal hůlku a podal ji madam Bonesové, která na ni zakouzlila Priori Incantatem. Stín Harryho kouzel se začal vynořovat ze špičky hůlky a tu, tak aby ho viděla celá soudní síň, se objevil přízračný, šedivý obličej Voldemorta, jak na něj Harry tu noc vyslal Expelliarmus.

Ozval se jek a křik od shromážděného davu, když se tvář, kterou nikdo z nich nečekal, že ještě kdy uvidí, vznášela ve vzduchu nad nimi. Madam Bonesová ukončila kouzlo; ruka se jí třásla, když pokládala Harryho hůlku na stůl.

„Pane Pottere, zdá se, že soud vám dluží nejen omluvu, ale je vám zavázán a děkuje vám, že jste na tuto novinku upozornil Starostolec. Neměli jsme ani tušení – nikdo – že Pán zla znovu povstal. Tento případ je uzavřen, Harry, jste zproštěn obvinění a v září nastoupíte do Bradavic jako obvykle.“

„Cože? To mu to necháte jen tak projít!“ protestovala Dolores Umbridgeová. „Stále použil nepovoleně kouzlo!“

„Aby zachránil svůj život a pokusil se zachránit život svého přítele. Byl to úctyhodný skutek a nikdy neměl být zavlečen nikam ani poblíž soudní síně!“

„Takže předpokládám, můžeme přejít na záležitost o poručnictví?“ uculila se Umbridgeová. „A to nelegální zasnoubení?“

„Nelegální zasnoubení? Dolores, jste v pořádku? Co to zase je?“

Umbridgeová vykouzlila pergament, Harry poznal, který to je. Byla to kopie jeho a Cedrikova zásnubního certifikátu. Madam Bonesová přejela dokument očima a povzdechla si. „Na tom není nic nelegálního, Dolores. Bylo to dosvědčeno; a vyplněno ministerstvem. Všechno absolutně legálně.“

„Ale panu Potterovi bylo teprve čtrnáct let, když se obřad odehrál a neměl povolení od svých poručníků, aby tak jednal.“

„Jestli narážíte na ty mudly, ty Dursleyovi, tak jste ještě větší hlupák, než jsem si myslela. Jejich právo na poručnictví propadlo toho dne, kdy poprvé vztáhli ruku na pana Pottera. Dursleyovi jsou mrtví a já jsem již ustanovila panu Potterovi nové opatrovníky. Dali mi svolení. Není na tom nic nelegálního.“

„Cože? Koho?“ dožadovala se Dolores Umbridgeová.

„To je soukromou záležitostí mezi mnou a panem Potterem. Vzhledem k návratu Pána zla a nebezpečí, které představuje pro bezpečnost pana Pottera, si vážně myslíte, že tuto informaci odhalím komukoliv kromě samotného pana Pottera?“

Madam Bonesová se postavila, soudní síň povstala s ní. Harry se namáhavě postavil na nohy, škubl sebou, když jeho nohou projela ostrá bolest. „Pane Pottere, prosím, pojďte se mnou,“ naléhala madam Bonesová, když zamířila k malým dveřím na straně síně a mávnutím hůlky je otevřela. Když Harry došel ke dveřím, podala mu jeho hůlku, aby si ji vzal. Schoval si ji a následoval ženu do místnosti.

Jakmile Harry prošel dveřmi, madam Bonesová je zamkla a zabezpečila a zakouzlila na ně nějaké opravdu silné tišící kouzlo. „Posaďte se, Harry,“ řekla a posadila se do jednoho křesla umístěného v místnosti. „Bolí vás noha hodně?“

„Jak kdy,“ řekl Harry s vděčně sklouzl do dalšího křesla. Dneska si nevzal žádný lektvar, chtěl mít při slyšení čistou hůavu, ale doufal, že se dostane domů brzy a alespoň si vezme bolest zabíjející lektvar.

„Takže, vážně se vrátil? Pán zla? Mnoho lidí hádalo, že se to stane, ale ne tak brzy. Promiňte, že tak přeskakuji, ale myslím, že byste rád věděl, kdo jsou vaši noví opatrovníci, Harry?“

„Ano, madam.“

„Dobrá, obávám se, že jsem řekla takovou malou, nevinnou lež, ve skutečnosti jsem je ještě neustanovila, ale někoho už mám na mysli. Myslím, že budou vhodní, ale jen jestli si to myslíte také, Harry. Poté, co se vám stalo s těmi mudly, si nepřeji, abyste přijal jen tak někoho.“

„Tím myslíte, že se můžu rozhodnout?“ to Harry nečekal.

„Vím, že v očích zákona nejste ještě dospělý, Harry, ale stejně tak jste stěží ještě dítě. Nehodlám vás poslat k někomu, koho nemáte rád, nebo o kom si myslíte, že by se o vás řádně nepostaral.“

„Koho jste měla na mysli?“ zeptal se Harry.

„Vlastně, ve světle toho, co se stalo, jak vašich zranění, tak návratu Vy-víte-koho, myslím si, že by bylo nejlepší, kdybyste měl dva opatrovníky, kteří by vás uměli ochránit a postarat se o vás. Ráda bych vás udělila do společné péče madam Pomfreyové a profesoru Snapeovi, jestli vám to vyhovuje.“

„Ale co když nebudou chtít oni?“ zeptal se Harry. Možná ho nebudou chtít hlídat celou dobu.

„Už se o to přihlásili, Harry; jen to musím schválit.“

„Tím chcete říct – tím myslíte, že oni chtějí být mými poručníky?“

„Chtějí, vskutku, Harry. Teď, co jim mám říct?“

Oh, bože. Harry tomu stěží mohl uvěřit. Že ho někdo chtěl. Že někdo o něj stál natolik, že se o něj chtěl postarat a ne ho zranit. Vzpomínal, jak pokaždé ho madam Pomfreyová na ošetřovně dávala dohromady; pokaždé mu podstrčila nějakou čokoládu, dokonce i když nebyl nemocný. Vzpomínal, kolikrát mu Snape zachránil život; pomohl mu tím žaberníkem; jak řekl Harrymu bolestivou pravdu, ale potom neutekl z pokoje, ale zůstal, aby ho utěšil.

„A – ano,“ slzy mu stékaly po tváři. „Řekněte jim ano.“

16.01.12 17:07
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one