Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,

tak díky za komentáře, proto přidávám další kapitolu k Všechno není ztraceno. Zítra kapitolu nestíhám přidat, ale v pátek by tu mohla být nová. Přeji příjemné čtení.

Adelaine

***

Část 39

Harry upravil květiny na přední části Cedrikovy hrobky; dělal to každý týden od té doby, co byl zpátky ve škole. Slunce ho pálilo na krk a on nemohl uvěřit, že už uběhl celý rok. Cedric byl rok mrtvý a Harry stále nebyl o nic blíž k poražení Voldemorta.

„Harry, tady jsi,“ zavolala Hermiona. Harry otočil hlavu a podíval se na ni. „Kočáry už brzy odjíždějí.“

Vyškrábal se na nohy, nohu měl vždy horší, když klečel, a stálo ho to trochu úsilí. Hermiona se snažila mu pomoct, ale Harry jí odmítl. „Já to zvládnu. Nejsem…“ hlas se mu vytratil, když si uvědomil, co málem řekl. Předpokládal, že v tomto byl vážně mrzák. Bože, jak si vůbec mohl myslet, že svede bitvu s Voldemortem, když mu postavit se trvalo skoro hodinu?

„Všichni se chtějí rozloučit,“ řekla Hermiona s jemným úsměvem. „Co ty, zůstáváš celé léto ve škole?“

„Ne úplně celé, jedeme na dovolenou na pár týdnů.“ Harry nikdy nezmínil nahlas jména svých opatrovníků, pro případ, že by nějaký Smrtijed ve výcviku se nacházel v okolí a nahlásil by to svým rodičům. Skoro jako kdyby ho myšlenky přičarovaly, přes pozemky volným krokem scházel Malfoy se svými dvěma gorilami ve vleku, Crabbem a Goylem.

„Oh, oh,“ řekla Hermiona slabým hlasem.

„Tedy, tedy, podívejte, koho tu máme. Potty a mudlovská šmejdka. Co tady děláte? Doufáš, že obětování Grangerové ti přivede zpět k životu tvého mrtvého přítele? Na to je už trochu pozdě, ne? Jsem si jistý, že teď už je žrádlo pro červy. Myslíš, že jeho penis snědí jako první?“ rozchechtal se Malfoy.

„Drž hubu! Drž hubu!“ řval Harry. Jako vždy, když nad ním emoce převzaly kontrolu, cítil sílu, která se v něm vzdouvala a stálo by ho jen trošku úsilí spálit Malfoye na místě. Malfoyovy oči se rozšířily strachem a vypadal daleko více jako fretka než kdy předtím. Crabbe a Goyle mohli být hloupí, ale nebyli natolik blbí, aby zůstali, a rychle pospíchali zpátky do hradu, zanechávajíce Malfoye zcela na Harryho soucitu. Ale ne nadlouho: on se také otočil a škrábal se do hradu.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, proč?“

„No, trochu jsi zářil,“ odvětila. „Kolem tebe byla bílá záře jako silové pole nebo něco takového.“

Harry se párkrát zhluboka nadechl a pokusil se vyčistit si mysl od vzteku, který cítil k Malfoyovi. „To je fyzický projev mojí magie; chová se to jako štít, když cítím silné emoce. Snape odhaduje, že to je důvod, proč mi Voldemortova smrtící kletba neublížila – odrazil ji.“

„Ty jsi měl fyzický projev magie, když jsi byl mimino?“ zalapala po dechu Hermiona. „Četla jsem o tom, ale stává se to jenom velmi, velmi mocným kouzelníkům. Obvykle lidem jako jsou poustevníci, kteří žijí od společnosti dlouhý čas. Předpokládá se, že je k tomu zapotřebí mnoho soustředění a mnoho úsilí.“

Harry pokrčil rameny. Neměl pocit, že by ho to stálo nějaké úsilí, ale nechtěl se dostat do hádky s Hermionou o tom, jak mocný si myslí, že je – mohlo by to vést k nepříjemným otázkám ohledně Voldemorta. Harry se svým přátelům nesvěřil s tím, co mu řekl Snape o podezření na jeho rodiče a neměl ani v úmyslu to udělat.

Harryho oči se znovu mihly k hrobce. „Kde je Ron?“

Minulý rok byl Ron s Hermionou neoddělitelní, tak teď bylo pro něj nezvyklé mluvit se samotnou Hermionou.

„Ještě balí. Podle všeho ztratil nějaké ponožky. Řekla jsem mu, že by mohl dostat nový pár, ale ne, tyhle jsou prý jeho šťastné ponožky. Ty měl ne sobě ten den, kdy Nebelvír rozdrtil Zmijozel ve famfrpálu. A teď bez nich nikam nepojede. Půjdu zpátky a podívám se, jak je na tom. Uvidíme se za chvíli, Harry,“ řekla Hermiona, pokývala směrem k Cedrikovu hrobu.

Harry zamrkal pár slz, byl rád, že mu Hermiona rozumí, aniž by jí musel něco vysvětlovat. Jakmile odešla, znova poklekl, supěl námahou, a opřel čelo o rozbitý kámen.

„Miluji tě, Cedriku,“ zašeptal do mramoru.

***

Severus z duše nenáviděl letiště, ale Harry se nemohl přemisťovat a ministerstvo sledovalo asistované přemisťování, ani nezmiňoval kontrolování letaxové sítě, takže to bylo buď letadlo nebo loď. Poppy měla mořskou nemoc už z přeplavávání jezera na loďkách, takže to bylo letadlo. Alespoň dav se skládal z mudlů, ale měl oči otevřené jen pro jistotu.

Severus dovedl Harryho a Poppy do tichého kouta k budově terminálu, zakouzlil kolem nich okruh soukromí potichu a bezhůlkově. „Profesore?“ dotazoval se Harry.

„Nevíme, kdo může naslouchat a jen proto, že jsou prázdniny, nedomnívej se, že nejsi v nebezpečí. Celou dobu na téhle cestě používej pouze křestní jména. Bude mnohem obtížnější poznat naše spojení, kdyby nějaký kolemjdoucí odposlouchával.“

„Oh. Dobře, pane – myslím S-Severusi,“ řekl Harry, jazyk mu při tom slově klopýtl. Severus se domníval, že se to dalo čekat. Jak by ne, když mu tak Harry nikdy předtím neřekl. „Kam jedeme, Severusi?“

„Jedeme do Itálie. Do Positana, malého městečka na Amalfské pobřeží.“

„Oh, Severusi! Jak rozkošné!“ rozplývala se Poppy. „Nikdy jsem nebyla v Itálii.“

„Já také ne,“ řekl potichu Harry. Severus věděl, že chlapec nikdy nebyl mimo Británii. „Dělali jsme projekt o Pompejích na základní škole.“

„Dobrá, když nám to čas dovolí, můžeme je navštívit.“

Poppy se zasmála. „Když nám to čas dovolí! Vážně, Severusi. Jsme na prázdninách, ne ve škole, nemusíme dodržovat rozvrh hodin. Neboj, Harry, jsem si jistá, že to tam dáme.“ Mrkla na chlapce a Severus byl rád, když viděl, že se na ni Harry na oplátku slabě usmál. Už to bylo dlouho, co naposledy viděl hocha se usmívat, bylo jen pár dnů po výročí Cedrikovy smrti a Harry od té doby byl trochu zaražený.

Možná mu prázdniny pomohou.

Úřednice u odbavení chtěla, aby Harryho hůl byla odložena do nákladového prostoru a ne, aby ji bral do kabiny, jako kdyby to mohlo být považováno za nebezpečnou zbraň.

„Je to vycházková hůl!“ protestoval Severus. „Chlapec bez ní nemůže chodit. Mohu mluvit s vaším nadřízeným?“

Zdálo se, jakoby řekl kouzelná slova. Fronta se stávala čím dál delší každou chvílí a žena věděla, že cestující brzy mohou ztratit trpělivost, kdyby čekali na zavolání nadřízeného. Nechala se obměkčit a dovolila Harrymu ponechat si svou hůl, ale přidala na letenku poznámku, že vznesla námitky proti této položce.

To bylo několik hodin předtím, než odlétalo jejich letadlo, tak je Poppy dotáhla k jedné z mnoha letištních restaurací. Harry si objednal pouze sendvič a snědl toho stěží polovinu. Severus si nevzpomínal, kdy hoch naposledy snědl celou porci, pokud vůbec někdy, ale od Cedrikovy smrti jeho chuť k jídlu se ještě snížila.

„Harry, dal by sis nějaký dezert?“ zeptala se Poppy, když si prohlížela menu se sladkostmi. „Dělají tady výborný jablečný koláč.“

„Ne, děkuji,“ řekl Harry, odstrčil svůj napůl snědený sendvič. „Jsem plný.“

Severus by k tomu jistě měl co říct, kdyby nebyli obklopeni mudly, kteří na ně dotěrně civěli. Nemyslel si, že veřejná restaurace je místo, kde by měli probírat Harryho jídelní zvyky, ale rozhodl se, že si s Harrym o tom potřebuje promluvit, a brzy. Takhle to nemohlo pokračovat.

***

Už uplynula léta od doby, kdy byl Severus naposledy v matčině vile a už zapomněl, jak klikaté jsou cesty podél pobřeží. Ani nestálo za to zmiňovat, jak byly vysoko. Silnice se stáčela podél útesů, na jedné straně ohraničena skálou, na druhé strmým srázem do moře. Přestal počítat, kolikrát museli zastavovat a nechat Harryho vystoupit a vyzvracet se. Poppy mu dala nějaký lektvar proti nevolnosti, ale nezdálo se, že by mu to pomohlo. Harry byl bledý jako jeden z Bradavických duchů. Poppy ho uložila na zadní sedadlo, zatímco mu otřela tvář vyčarovanou žínkou.

Cesta, která by jim měla trvat o trochu více jak hodinu, jim ve skutečnosti trvala hodiny tři, ale nakonec dojeli na předměstí města a Severus vyvezl auto na nejvyšší kopec a zaparkoval ho před obíleným domem, který měl být jejich domovem pro pár následujících týdnů.

Hned jakmile auto zastavilo, skoro dříve než stálo, Harry vylezl ven a vyzvracel se u malého hájku pomerančovníků. Severus byl překvapený, jak náchylný je Harry k cestovní nevolnosti, to ho ti mudlové nikdy nikam nevzali? Nechtěl se ptát, nechtěl připomínat Harrymu ty příšerné lidi a to, co mu provedli. Ne, když měl chlapec každý den stálou připomínku – Severus se zadíval na jeho hůl. Harry se o ni ztěžka opřel, ale alespoň vypadalo, že dávení už polevilo. Poppy mu podala vyčarovanou sklenici vody, než zamířila k domu.

„Jak mudlové mohou vydržet zavření v těch kovových krabicích, to je nad mé chápání!“ zvolala. „Jdu připravit nějakou lehkou večeři.“

„Jak se cítíš, Harry?“ zeptal se Severus, když zmizela v domě.

„Už lépe, když jsem na čerstvém vzduchu.“ Harry se otočil, takže se díval přes nízkou zídku a dolů na přístav pod ní. Zatímco byli na cestě, padla noc a úbočí začínalo ožívat oranžovými tečkami. Pár světel se pohupovalo na moři, byly od lodí, které tam byly uvázány nebo plachtily na vodě.

„Je to krásné,“ vydechl Harry, otočil se zpět tváří k Severusovi. Jasné měsíční světlo svítilo dolů, ozařovalo roviny a úhly chlapcovy tváře. Jeho oči v slabém světle vypadaly, jako kdyby nefritově zářily a Severus měl pocit, jako kdyby ho potlouk uhodil do břicha. Pokusil se zakrýt svoje zajíknutí za zakašlání a podíval se přes přístav.

„Ano, to je,“ souhlasil, ale neměl na mysli ten výhled.

18.01.12 22:16
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one