Slash má svou krásu, ale ne každý ji vidí...

Kterou povídku máte nejradši?

Ars amatoria (3002 | 5%)
Could You Love Me? (3169 | 5%)
Dark gifts (3132 | 5%)
Duet (2978 | 5%)
Komplikace Blackových (3018 | 5%)
Lektvarová pomoc (2953 | 4%)
My bad daddy (2990 | 5%)
Odezvy (2935 | 4%)
Revenge (2922 | 4%)
Tajemství odhaleno (2984 | 5%)
To Love a Malfoy (2983 | 5%)
Turnaj (2983 | 5%)
Valentýn (2966 | 5%)
Vánoční dárek (2936 | 4%)
Vánoční zprávy (2920 | 4%)
Ahoj,
nová kapitola k Všechno není ztraceno. Věnováno grid, keishatko, anneanne, aMaja, Saskya, abigail.Snape, bacil, Abigail, Lucka, ala, Nade, Ella. Děkuji také aMaja a Elle za jejich tipy. Kouknu se na to a po zkouškách se do nějaké nové pustím.
Adelaine

***

Část 55

Po jejich setkání s Poppy, Severus navrhoval, že by Harry měl jít do Nebelvírské věže, říkal, že Harry potřebuje strávit více času se svými přáteli. Tvrzení, že byl Harry trošku zmatený, by bylo nedorozumění století; zvláště po tom, co právě probírali s Poppy. „Ale, Severusi,“ začal Harry, jakmile Poppy pro něco odešla do kanceláře, „ty nechceš-“

„Harry, jsi panic, vzpomínáš, jak jsem ti říkal o tom, jak kouzelníci nabývají plné síly?“

„Ano,“ Harry začínal rudnout, stále si pamatoval ten nepříjemný rozhovor, který vedli, než se stali milenci, než se oženili. „Kouzelník může nabýt své plné síly, když ztratí své panictví.“

„To je pravda, ale vynechal jsem pár věcí, s ohledem na tvůj věk v té době.“

„Za pár měsíců mi bude sedmnáct, Severusi, a jsme manželé, vážně si myslíš, že nezvládnu pár vědomostí?“

Severus se posadil vedle Harryho na nemocniční postel a pravou rukou kopíroval hřbet Harryho levé. Harry svou ruku odtáhl, cítil se trochu více než naštvaně, že si Severus myslí, že je nezbytné držet před ním v tajnosti nějaké informace. „Myslel jsem si, žes mi nikdy nelhal,“ řekl Harry. „Na rozdíl od ostatních, myslel jsem si, že mi vždycky říkáš pravdu, dokonce i když ta pravda není příjemná.“

„Nelhal jsem ti, Harry, alespoň ne úmyslně. Ale byl jsi tak mladý, a nějaká pravda není pro dětské uši.“

„Já jsem stěží dítě, Severusi!“ vyštěkl Harry.

„Já vím, měl jsem ti to říct dříve. Když to není donucené – znásilnění – existuje rituál, který se podílí na zbavení kouzelníkovy ctnosti. Je to velmi bolestivý rituál, který zabere dva dny a tudíž není žádná možnost, že bychom to stihli připravit na dnešní noc. My oba na ten rituál musíme být čistí, den předtím musíme držet půst, pak musíme absolvovat očistnou koupel a vzít si očistný lektvar. A jedním z nejdůležitějších požadavků je, že bychom neměli mít ejakulaci minimálně čtyři dny předtím, než začneme. To znamená žádné doteky, žádné laskání, všechno vynechat až do soboty, což je den, kdy začneme rituál. Myslím, že pro oba bude snadnější, když zůstaneme dál od pokušení.“

Harry si pomyslel, že teď asi není nejlepší čas, aby zmínil, že pouhé myšlenky na Severuse jsou pro něj dostatečným pokušením. „Um, hádám, že honění je pak tedy také mimo?“

„Hádáš správně.“

„Jak je to bolestivé?“ zeptal se Harry. Bál se více než trochu.

„Je to velmi bolestivé,“ odpověděl Severus. „To je důvod, proč by sis svého prvního sexuálního partnera měl vybrat velmi pečlivě. Musí tam být pro tebe, aby ti pomohl překonat přechod, kdy je tvoje tělo bombardováno větší silou, než si vůbec dokážeš představit, že je možné vydržet. Trvá to pět až deset hodin, záleží na kouzelníkovi. Nesmí být použito žádné kouzlo, žádný lektvar, na překonání bolesti, poněvadž by to mohlo zasahovat do převzetí síly. Bude to agonizující, Harry, aspoň tak jsem to slyšel. Já jsem nikdy nezískal svou plnou sílu, ale slyšel jsem ostatní, jak popisovali první přijetí celé své magie. Žádná z těch historek nebyla zábavná.“

Oh, bože. Harry polkl, cítil, že je mu trochu špatně. Slyšel, že poprvé je bolestivé – kdo ne? Ale tohle… myslel, že to bude doprovázeno spíše pocity pálení a natahování, ne tak jako ta nespecifikovaná bolest, kterou Severus popisoval. „Je to jako cruciatus?“

„Horší, údajně. Bolest není konstantní; přichází a odchází, jak se v tvém těle usazuje tvá magie. Nicméně potřebuješ někoho, kdo na tebe bude dohlížet, až se to bude dít. Někteří lidé zešíleli, když je jejich milenci opustili poté, co se milovali. Ty na to nebudeš sám, Harry. Budu tady s tebou.“

Pět až deset hodin bolesti, která konkuruje kletbě Cruciatus? Náhle se mu pár dní v jeho staré ubytovně zdálo jako lákavá vyhlídka.

„Harry, pokud bys radši počkal déle, můžeme. Nemusíme spěchat.“

Nespěchat? Kdyby to bylo tak snadné. Tohle nebyl jen případ, kdy kouzelník ztrácí své panictví, tohle byl on, Harry Zatracený Potter, Drahocenné dítě, Přemožitel Voldemorta (doufal) a neměli času nazbyt. Co mohlo být pár hodin bolesti ve srovnání s tím, že by jednou provždy mohl vyřídit Pána zla? Nejlepší bude, dostat se přes to, získat svou plnou sílu, otěhotnět tak brzy, jak jen to bude možné a pak jít po tom bastardovi s hadím ksichtem.

„Sobota mi vyhovuje, Severusi,“ řekl Harry, doufal, že jeho hlas se moc netřese. „Bolí to jen poprvé, že jo? Nebude to bolet pokaždé, když se budeme milovat, že ne?“

„Ne, Harry. Jen když ztrácíš panictví. Už chápeš, proč je tak důležité, aby kouzelník počkal? Proč nepospíchají do sexu, když jsou mladší? Je to snadnější, když je tělo vyspělejší.“

„Ta bolest – tu nebude ovlivňovat, zda jsem schopen mít dítě nebo ne, že?“

„Neměla by, ale jelikož jsi jediný kouzelník na světě, který může otěhotnět, nemůžeme si být jistí. Harry, prosím, nestrachuj se. Milióny kouzelníků spolu spí.“ Severus se sklonil a políbil ho. „Teď, je na čase, aby ses vrátil do Nebelvírské věže a uvidíme se v sobotu.“

***

Harry byl velmi sklíčený, když šel do Nebelvírské věže. Už uběhla nějaká doba, kdy naposledy spal ve své staré ložnici; za prvé měl svůj vlastní pokoj ve sklepení, a teď navíc, od jejich svatby, sdílel postel se Severusem. Chyběl mu, chybělo mu tulení se k němu, líbání ho, hlazení… ne, nemysli na to. Musel zůstat čistý, až do soboty, kdy si ho Severus konečně vezme a Harry stráví (ne stále) pět až deset hodin v bolesti. Má mít obavy? Ne, proč by, proboha měl mít obavy z takovéhle prkotiny?

Harry se opřel o hůl, civěl na portrét buclaté dámy, uvědomil si, že nezná heslo – už to bylo přes měsíc, kdy naposledy zaměřil své kroky do nebelvírské společenské místnosti. Vyzkoušel pár náhodných slov; portrét se tahal za růžový živůtek a nosem natáhl vzduch, odmítaje ho pustit dovnitř.

„Harry! Co tady děláš?“ vykřikla za ním Hermiona. Harry se otočil a pár stop za ní uviděl Rona, jak se na něj šíleně kření.

„Je skvělý, že tě vidím, kamaráde,“ řekl Ron a přiblížil se k jeho uchu. „Snape tě vyhodil?“

Cože? Ron to nemohl vědět, že ne? Věděli, že Snape je jeho poručník, ale jistě je nepodezřívali z ničeho jiného, že?

„Jen na pár dní,“ řekl Harry. „On je – um, je – um,“ ale Harry nedokázal vymyslet ani jedinou věc, co říct, co by nebyla prachsprostá lež. Možná přijít sem nebyl zas tak dobrý nápad. Jak s nimi má mluvit, aniž by lhal?

„To je v pořádku, Harry,“ řekla Hermiona se souhlasným mlasknutím. „Lidé si z toho utahují celou dobu. Ale než se naděješ, tak se to přežene. Předpokládám, že jste se pohádali kvůli těm ztraceným bodům?“

Harry vyhýbavě zavrčel, což si Hermona vyložila jako souhlas.

„Salamandří oheň,“ oznámila Hermiona a portrét se odklopil a vpustil je. Harry vyšplhal po schodech, cítil počínající známky panického záchvatu pod hrudní kostí. Když nakonec vstoupili do společenské místnosti, všechen hluk utichl a každý na něj nepokrytě civěl, pusy se otevíraly a zavíraly, ale nevypustily žádný zvuk. Harry měl pocit, že nejspíš omdlí, pak ale přišel George a vtáhl ho do náručí. „Harry! Dlouho jsme tě neviděli, kamaráde. Oj, na co všichni zíráte?“ George se zakřenil a dovedl Harryho do rohu, kde Fred s Nevillem hráli kouzelnické šachy. Neville se na něj usmál.

„Ahoj, Harry. Jak se máš?“ zeptal se Neville, a pohnul jezdcem.

„Dobře, Neville, díky,“ odpověděl Harry, posadil se na pohovku vedle George; Ron a Hermiona se každý posadili do pohodlného křesílka a toužebně na sebe hleděli přes ten malý prostor, který je odděloval.

Hluk se navrátil zpět na normální úroveň hlasitosti, lidé mluvili o svých valentinkách, nebo o jejich nedostatku. Některé debaty byly o tom, jak to vypadá s famfrpálem, a někteří při tom vrhali Harryho směrem naštvané pohledy. Harry pevněji sevřel hůl. Byla to snad jeho chyba, že mu strýc pošramotil nohu natolik, že už nemohl více létat na koštěti? Myslí si snad, že nechce lítat? Že prostě jen tak opustil tým?

„Já – myslím, že půjdu spát,“ řekl Harry, cítil se mizerně. Byla to chyba, přijít sem. Cítil se ztracený – jako by se všichni ostatní od něj vzdálili, nebo se on vzdálil jim. Myšlenky v Harryho mysli nebyly tak nevinné jako, kdo komu poslal na Valentýna přání nebo kdo vyhraje školní pohár. Harry se musel obávat o to, kdy půjde zabít Pána zla. Vznikla propast mezi ním a zbytkem, která byla o hodně větší než Grand Canyon.

„Vždyť je stěží devět!“ protestoval Ron, ale Harry neměl náladu na to, sedět tady a nechat se všemi okukovat; nebo aby o něm mluvili, hihňali se mu a přitom to skrývali, jen aby se neřeklo. Harry vystoupal do schodů vedoucích do ložnice, měl závrať. Jedl dneska dostatečně? Ve skutečnosti si nedokázal vzpomenout, co snědl.

Ložnice byla přesně taková, jakou si ji pamatoval, kromě jeho staré postele. Samotná postel tu stále byla, ale byla zbavena závěsů, polštáře a peřiny, ložního prádla a dokonce i matrace byla pryč. Byla to spíše jen kostra postele a Harry se posadil na dřevěné laťky konstrukce, chytil svou hlavu do dlaní.

Vzhlédl, když někdo zaklepal na dveře; na prahu dveří stáli usměvaví Fred s Goergem. „Můžeme jít dál, Harry?“

„Jistě,“ řekl Harry. Dvojčata vstoupila a posadila se, každý z jedné strany Harryho.

„Harry, jen jsme ti chtěli znovu poděkovat za to, že jsi nám půjčil ty peníze na rozjezd našeho žertovného obchodu. Objednávky poštou už se rozjely…“ oznámil Fred.

„…A přísahat, že jsme to ještě nikomu neřekli, stále je to v časném stádiu…“ pokračoval George.

„… Ale doufáme, že získáme prostory v Příčné ulici, a zařídíme si vlastní obchod. Mamka bude pravděpodobně zuřit, ale my jsme nikdy nebyli příliš akademičtí typy, že ne, Georgi?“

„Ne,“ potvrdil George, trochu se usmál. „A za to vše vděčíme tobě, Harry.“

„Bude na mě vaše mamka naštvaná, že jsem vám dal ty peníze?“

„Naštvaná? Na našeho malého Harryho? To si nemyslím. Jsi jako náš adoptivní bratr. Skoro to bylo i legální, ale madam Bonesová zamítla mamčinu a taťkovu žádost o opatrovnictví.“

„Cože? Oni se o mě chtěli starat?“ Tohle Harry netušil a cítil, jak se mu bublina štěstí nafukuje jako balon uvnitř jeho hrudi. Weasleyovi chtěli, aby byl součástí jejich rodiny.

„To jsi nevěděl, Harry? Byl jsem si jistý, že ti to Ron řekl, ale byl trošku zklamaný, že se nakonec nestaneš jeho bratrem, tak to možná nechtěl zmiňovat. Samozřejmě, že se o tebe chtěli postarat!“ řekl George. „Co jsi myslel, že jsi, zlý obr nebo tak něco? Samozřejmě, že se o tebe lidé chtějí starat!“

Harry myslel na Rona, zklamaného tím, že Harry nebude jeho bratr. Postavil se a natáhl se pro hůl.

„Možná, nakonec nejsem tak unavený,“ usmál se Harry; rozhodl se, že dá Ronovi najevo, že jsou stále přátelé. „Snad si Ron bude chtít zahrát Řachavého Petra?“

„To je ono, Harry!“ zakřenil se Fred, když znovu s Gerogem vtáhli Harryho do objetí, jakmile se postavil.

16.04.12 17:27
Sirina
V nebi je sice pěkné podnebí, ale v pekle lepší společnost. Proto slashi a jiným zvrhlostem zdar!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one